Svatá prostota

CXLII. kapitola

Co je to pravá prostota

189. ₁ O svatou prostotu, dceru milosti, sestru moudrosti a matku spravedlnosti, usiloval světec u sebe s velikou horlivostí a velmi ji miloval¹ u druhých. ₂ Ale každý druh prostoty neschvaloval, jen tu, která je spokojena se svým Bohem a vše ostatní pokládá za nic. ₃ Taková svou slávu hledá v bázni Boží² a nedovede činit ani mluvit zlé. ₄ Taková zkoumá sama sebe, nikoho neodsuzuje³, lepšímu přenechává zaslouženou vládu a sama po vládě netouží. ₅ Taková nepokládá za nejlepší řecké pocty⁴ a raději koná, než se učí nebo vyučuje. ₆ Taková v Božím zákoně nehledá slovní hříčky, řečnické ozdoby, záhady, vnější krásu výmluvnosti a zchytralost, nehledá kůru, ale dužinu, ne skořápku, ale jádro, ne mnoho věcí, ale mnohé, nejvyšší a stálé dobro. ₇ Tuto prostotu žádal přesvatý otec u svých bratří vzdělaných i nevzdělaných, neboť byl hluboce přesvědčen, že není nepřítelkyní moudrosti, nýbrž její rodnou sestrou, ačkoli se domníval, že snadněji ji mohou získat a pohotověji užívat ti, kteří jsou ve vědění chudí. ₈ Proto ve chvalozpěvu, který na ctnosti složil, říká: „Buď zdráva, královno moudrosti, Pán ať tě chrání spolu s tvou sestrou, svatou a čistou prostotou⁵!“

 Další