O pomluvě

CXXXVIII. kapitola

Jak chtěl, aby byli trestáni pomlouvači

182. Tak, jako každému duchu plnému lásky, i Františkovi byli odporní ti, kdo jsou odporní Bohu1. Pomlouvače proklínal víc než ostatní pachatele neřestí, říkával totiž, že jejich jazyk je plný jedu2 a otravují jím ostatní. Proto se také těmto kousavým přežvýkavcům a zablešencům, vyhýbal, jak jsme to viděli3, kdykoli začali mluvit, a dával si pozor, aby své uši nenechal pošpinit jejich řečmi.

Jednou slyšel, že nějaký bratr pošpinil dobrou pověst druhého. Obrátil se na svého vikáře Petra Cattaniho, a řekl tato hrozná slova: „Řádu hrozí velké nebezpečí, nezasáhne-li se proti pomlouvačům. Libá vůně mnohých se rychle změní v zápach, nebudou-li smradlavcům zavřena ústa. Honem, honem, horlivě pátrej, a zjistíš-li, že je onen obviněný bratr nevinný, žalobce přísně potrestej přede všemi! Nebudeš-li sám s to potrestat ho, předej ho do rukou zápasníka z Florencie.“ (Bratra Jana z Florencie4, muže vysoké postavy a veliké síly totiž nazýval zápasníkem.) 9 A dále řekl: „Chci, abyste se ty i všichni ministři s nejvyšší prozíravostí postarali o to, aby se tato zhoubná nákaza dále nešířila.“

10 Někdy také soudil, že je třeba sebrat hábit tomu, kdo bratrovi sebral dobrou pověst, a že by takový neměl pozdvihnout oči k nebi, nevrátí-li napřed to, co uloupil.

11 To také vysvětluje, že bratři oné doby tuto neřest téměř úplně vyhubili a žili v pevném předsevzetí pilně se vystříhat všeho, co by mohlo být jiným na újmu cti nebo co by jen zavánělo pomluvou.

12 A bylo to tak dobré a správné! Neboť co jiného je pomlouvač než žluč otravující lidi, kvas zlomyslnosti a hanba světa? 13 A co je rozeklaný jazyk jiného než pohoršením pro řád, jedem pro klášter a ničitelem jednoty? 14 Běda, povrch země je plný jedovatých zvířat a poctivý člověk neujde uštknutím závistníků! 15 Donašeči mají naději na odměnu, a když je napadena nevinnost, lži často připadne vítězství. 16 Je hrozné, když někdo nedokáže žít ze své poctivosti, a jídlo i šaty si získává tím, že ničí poctivost druhých.

183. 1 O tom svatý František často říkával: „Pomlouvač uvažuje takto: Dokonalost života nemám, vědou ani zvláštními dary milosti neoplývám, proto nenalézám místo ani u Boha, ani u lidí. Ale vím, co udělám; pošpiním vyvolené5 a tím si získám přízeň mocných. Vím, že můj představený je také jen člověk, který někdy jedná jako já, a porazí-li se v lese cedry, bude tam vidět jen trní6. Ty ubožáku! Živ se lidským masem, a protože jinak nemůžeš žít, hlodej vnitřnosti svých bratří.“ Takoví se chtějí dobrými jen zdát, ale ne stát, neboť z nepravostí obžalovávají, ale sami je neodkládají. Chválí jen ty, z jejichž postavení mohou mít prospěch a zdržují se chvály, nemohou-li doufat, že o ní bude chválený zpraven. Bledost postící se tváře7 prodávají za zhoubnou chválu, aby vypadali jako lidé duchovní, kteří soudí všechno, a nemohou být nikým souzeni8. Těší se pověsti svatosti, ale beze skutků, nosí i jména andělů, ale ne jejich ctnosti.

 Další

1 Srv. Řím 1,30.

2 Srv. Jak 3,8.

3 Tím míní Tomáš z Celana sebe a svědectví Františkových druhů.

4 Jinak také nazývaného Giovanni de Laudibus. Byl považován za velmi ctnostného, i když Salimbene ve své kronice o něm tvrdí, že dokázal bratry trestat i velmi tvrdě.

5 Srv. Lk 16,4; Sir 11,33.

6 Srv. Sd 9,15.

7 Srv. Mt 6,16.

8 Srv. 1 Kor 2,15.

Přejít nahoru