CXXXIV. kapitola
Jaký měl soucit s nemocnými na duši a o těch, kdo v tom chybují
177. 1 Ale s ještě větší láskou a trpělivostí se věnoval oněm chorým, o nichž věděl, že jako kolísavé děti1 jsou zmítáni pokušeními a sklíčeni na duchu. 2 Kde neviděl nebezpečí, varoval se tvrdého kárání a šetřil rákosku2, aby ušetřil duši. 3 Říkával, že předcházet příležitostem ke hříchu a nenechat padnout toho, kdo po pádu jen těžko povstává, je vlastní představenému, který je otcem a ne tyranem.
4 Jak politováníhodně necitlivá je naše doba! 5 Nejen že kolísavé nezvedáme a nepodpíráme, ale někdy je i srazíme, aby upadli. 6 Za nic nepokládáme, když se nejvyššímu Pastýři vyrve jedna ovečka, za niž na kříži naléhavě v slzách prosil3. 7 Naopak ty, svatý otče, jsi chtěl bloudící spíše napravit než je ztratit. 8 Víme ovšem, že u některých je nemoc svévole příliš hluboko zakořeněna, a ti pak potřebují vypalovací železo a ne mast. 9 Je jasné, že mnohým více prospívá, jsou-li biti železným prutem4 než hlazeni. 10 Ale olej a víno5, hůl a berla6, přísnost a soucit, pálení a mazání, žalář a objetí, to všechno má svůj čas7. 11 To vše žádá Bůh mstitel8 a Otec milosrdenství9, který však chce spíše milosrdenství než oběť10.
1 Srv. Ef 4,4.
2 Srv. Přís 13,24.
3 Srv. Žid 5,7.
4 Srv. Žl 2,9.
5 Srv. Lk 10,34.
6 Srv. Žl 22[23],4.
7 Srv. Kaz 3,1.
8 Srv. Žl 93[94],1.
9 Srv. 2 Kor 1,3.
10 Srv. Mt 9,13.