CXXVII. kapitola
Sokol
168. 1 Jednou, když se blažený František, podle svého zvyku, opět uchýlil do jisté poustevny1, aby unikl přítomnosti lidí a rozhovorům s nimi, hnízdil v těch místech sokol, a ten se s ním velmi spřátelil. 2 V noci, vždy v hodinu, kdy světec vstával k modlitbě hodinek, ho budil svým křikem ze spánku. 3 A Božímu světci to bylo velmi milé, protože svou starostlivostí, kterou ho vskutku zahrnoval, zaháněl od něj každou zahálku. 4 Když se světec roznemohl těžší nemocí než obvykle, sokol ho šetřil a neoznamoval mu doby nočních bdění. 5 Jako by byl Bohem poučen, ozýval se teprve za ranního šera jako slabé vyzvánění zvonu.
6 Nelze se divit, že ostatní tvorové ctili vroucího milovníka Stvořitele.
1 Podle sv. Bonaventury (VětLeg VIII,10) to byla La Verna.