XI. kapitola

O podobenství, které přednesl před panem papežem

16. 1 V době, kdy se dostavil se svými bratry před papeže Inocence, aby požádal o řeholi pro svůj způsob života, zdálo se papeži jeho rozhodnutí k takovému životu nad lidské síly, a protože byl člověkem nadaným velikou rozvážností, řekl mu: „Modli se, synu, ke Kristu, aby nám skrze tebe oznámil svou vůli, a až ji poznáme, tvá zbožná přání povolíme s větší jistotou.“ Světec souhlasil s příkazem nejvyššího pastýře a s důvěrou se upnul ke Kristu; vytrvale se modlil a vybízel i své druhy, aby vroucně prosili Boha. Krátce řečeno: při modlitbě dostal odpověď a synům ihned zjevil spásnou novinu. Při důvěrné rozmluvě mu Kristus zjevil v podobenstvích1. „Františku,“ řekl Pán, „takto promluvíš k papeži: Na poušti žila chudá, ale krásná žena. Pro její veliký půvab si ji zamiloval sám král. S radostí si ji vzal za ženu a zplodil s ní překrásné syny. Když vyrostli a byli vznešeně vychováni, řekla jim matka: »Milé děti, nestyďte se za to, že jste chudí, neboť všichni jste syny onoho velikého krále. S radostí jděte na jeho dvůr a žádejte, co potřebujete.« Když to uslyšeli, užasli a radovali se. Spoléhali na to, že jsou královského původu, neboť věděli, že jsou budoucími dědici, a každé strádání pokládali za bohatství. Statečně se představili králi a nebáli se jeho pohledu ― vždyť se mu velmi podobali. 10 Když král viděl, jak velmi se mu podobají, s údivem se jich tázal, čí jsou synové. 11 Když mu potvrdili, že té chudobné ženy, která žije na poušti, objal je král a řekl: »Jste moji synové a dědici2, nebojte se3! 12 Když se u mého stolu živí cizí, oč spravedlivější je sytit ty, jimž po právu patří celé dědictví.« 13 Král tedy ženě přikázal, aby všechny jeho děti poslala ke dvoru, aby je tam živil.“ 14 Toto podobenství Františka naplnilo radostí a hned o tomto posvátném výroku dal vědět papeži.

17. Touto ženou byl František, protože zplodil mnoho synů nepodléhajících změkčilosti. Pouští je svět, v jeho době neobdělaný a neúrodný v umění ctností. Statečným a nádherným pokolením synů je ctnostmi ozdobené množství bratří. Králem je Syn Boží, kterému se svatou chudobou podobají. Živí se bez pohrdání a bez falešného studu u královského stolu, když při následování Krista žijí spokojeně z almužen a jsou přesvědčeni, že budou blahoslavení, protože se jim svět vysmívá.

Pan papež byl tímto předloženým podobenstvím udiven a s jistotou poznal, že skrze člověka promluvil4 Kristus. Vzpomněl si na vidění, které měl několik dní předtím, a poučen Duchem svatým5 poznal, že se vidění na tomto muži vyplní. Ve snu totiž viděl, jak se již téměř hroutí Lateránská bazilika, ale jak ji jakýsi řeholník, nevzhledný a nepatrný muž, vlastními zády podepřel, aby se nezřítila. „Opravdu,“ zvolal, „to je ten, který skutkem i učením Kristovým podepře církev.“ Proto bylo pro onoho pána tak snadné být světcově prosbě příznivě nakloněn, a od té chvíle, naplněn úctou k Bohu, měl stále Božího služebníka obzvláště rád. Vyhověl rychle jeho přáním a přislíbil udělit ještě mnohem více. Nato začal František na základě pověření, které mu bylo dáno, rozsévat semena ctnosti, obcházel města i vesnice a se zápalem kázal.

 Další

1 Srv. Mt 13,3.

2 Srv. Řím 8,17.

3 Srv. Mt 14,27; 17,7.

4 Srv. Sk 23,9.

5 Srv. Lk 12,12.

Přejít nahoru