CXII. kapitola

Popis pravého poslušného a o třech stupních poslušnosti

152. ₁ Když jednou blažený František seděl se spolubratry, takto si povzdechl: „Na celém světě snad není jediný řeholník, který by svého představeného dokonale poslouchal.“ ₂ Druhové mu řekli s pohnutím: „Řekni nám, otče, jaká je dokonalá a nejvyšší poslušnost?“ ₃ A František ve své odpovědi přirovnal dokonale poslušného řeholníka k mrtvole: „Vezmi bezduché tělo a polož je, kam chceš. ₄ Uvidíš, že se proti tomu nebude bránit, nebude reptat na to, kde je, nebude křičet, že ho přemístili. ₅ Když ho posadí na trůn, nebude se dívat vzhůru, ale dolů. Když ho obléknou do purpuru, bude dvojnásob bledý. ₆ Tak vypadá opravdu poslušný. Nevynáší soudy o tom, proč ho někam posílají, nestará se o to, na které místo ho dávají, nedomáhá se toho, aby ho přeložili. ₇ Povýší-li ho k nějakému úřadu, zachová obvyklou pokoru. Čím víc ho uctívají, za tím nehodnějšího se pokládá.“

₈ Jindy, když hovořil o poslušnosti, nazval povolením to, co se obdrží po prosbě, a to, co se někomu ukládá, aniž o to prosil, nazval svatou poslušností. ₉ O obojím tvrdil, že je dobré, ale to druhé měl za jistější.

₁₀ Ale za nejvyšší poslušnost, na níž tělo a krev¹ nemají podíl, bylo podle něj jít „z Božího vnuknutí mezi nevěřící²“, a to jak z touhy prospět bližním, tak z touhy po mučednictví. ₁₁ Prosit o toto pokládal za velmi milé Bohu.

Další