CIII. kapitola

Jeho pokora vůči biskupu z Terni a jednomu sedlákovi

141. ₁ Po skončeném kázání přede vším lidem z Terni chválil biskup¹ tohoto města Františka takto: „V této poslední době oslavil Bůh svou církev skrze tohoto chudého a přehlíženého, prostého a nevzdělaného muže. ₂ Proto musíme Pána vždy chválit, vždyť víme, že takto nejedná s každým národem².“ ₃ Když to světec slyšel, velmi se zaradoval, protože ho biskup prohlásil za bezvýznamného člověka. ₄ Když vstoupili do kostela, padl biskupovi k nohám a řekl: „Pane biskupe, opravdu jsi mi prokázal velikou čest, neboť ty jediný jsi opravdu moje zachoval neporušené, zatímco ostatní mi to loupí. ₅ Jako moudrý muž jsi oddělil bezcenné od cenného. Bohu jsi vzdal chválu a mně jsi nechal nepatrnost.“

142. ₁ Boží muž se však nebyl pokorným jen vůči výše postaveným, nýbrž i vůči sobě rovným a opovrhovaným. Ochotněji přijímal napomenutí a pokárání, než je sám dával. ₂ Jednou, když nemohl jít pro nemoc a slabost pěšky a jel na oslu, míjel sedláka, který pracoval na poli. Ten k němu přiběhl a zvědavě se ho dotazoval, je-li on ten bratr František. ₃ Boží muž mu pokorně odpověděl, že jím je. Nato sedlák řekl: „Snaž se tedy být tak dobrý, jak to o tobě všichni říkají, neboť je mnoho těch, kteří ti důvěřují! ₄ Napomínám tě proto, abys nikdy nebyl jiný, než se od tebe očekává.“ ₅ Když to Boží muž František uslyšel, sesedl s osla, padl před sedlákem na kolena, pokorně mu políbil nohy a děkoval mu, že se ho uvolil napomenout.

₆ Ačkoli byl tak známý a slavný, že ho mnozí pokládali za světce, přece se před Bohem i před lidmi pokládal za bezvýznamného. ₇ Nezpyšněl pro svou slávu a svatost, ani pro množství a svatost bratří a synů, kteří mu byli dáni jako první odměna za zásluhy.

 Další