O pokoře

CII. kapitola

Františkova pokora v chování, smýšlení i žití a proti svévoli

140. ₁ Pokora je strážkyní i ozdobou všech ctností. ₂ Není-li základem duchovní budovy, tato se zřítí, ačkoli se zdá, že narůstá. ₃ Tou František oplýval ve zvláštní míře, aby tak nic nescházelo muži zahrnutému tolika dary. ₄ Sám se nepokládal za nic jiného než za hříšníka, ač byl ozdobou a září svatosti v každém ohledu. ₅ V tom sám sebe vychovával, aby položil pevný základ tomu, co se naučil od Krista. ₆ Zapomínal na to, co získal, a před oči si stavěl jen své nedostatky, přesvědčen o tom, že má více nedostatků než kladů. ₇ Měl jedinou ctižádost: být lepší. Nikdy se proto s ctností nespokojil a stále přidával nové.

₈ V chování byl pokorný, ve smýšlení pokornější a v hodnocení sebe sama nejpokornější. ₉ To, že kníže Boží¹ byl představeným, se dalo poznat jen podle tohoto nejjasnějšího znamení, že mezi menšími byl nejmenší. ₁₀ Tato ctnost, tento titul, toto znamení hlásalo, že je generálním ministrem. ₁₁ Jeho řeči scházela jakákoliv vznešenost, jeho gestům jakákoliv okázalost, jeho skutkům jakákoliv nadřazenost.

₁₂ Zjeveními se mu dostalo znalosti o mnoha věcech. Když však mluvil s druhými, dával přednost jejich názorům. ₁₃ Radu spolubratří považoval za jistější a cizí názor viděl jako lepší než svůj vlastní. ₁₄ Říkával, že pro Pána všecko ještě neopustil ten, kdo si nechal měšec vlastního mínění. ₁₅ Raději měl, když ho kárali, než když ho chválili, protože to první vede k polepšení, to druhé svádí k pádu.

 Další