LXXXIX. kapitola

O andělské loutně, kterou slyšel

126. Když jednou pobýval František v Rieti kvůli léčbě svých očí, zavolal si jednoho ze svých druhů1, který byl dříve ve světě loutnistou, a řekl mu: „Bratře, děti tohoto světa nerozumějí Božím tajemstvím. Vždyť i hudební nástroje, určené původně k Boží chvále, lidská smyslnost přeměňuje na choutky pro uši. Chtěl bych, bratře, kdyby sis někde nenápadně vypůjčil loutnu a složil počestné verše, kterými bys aspoň trochu potěšil bratra tělo, které je plné bolestí.“ Bratr mu odpověděl: „Otče, velmi se bojím, aby taková lehkomyslnost nevzbudila u lidí podezření, že jsem pokoušen2.“ Světec na to: „Tak toho tedy nechme, bratře. Je dobré mnoho si odříci, aby neutrpěla dobrá pověst.“

6 V noci pak, když byl svatý muž vzhůru a rozjímal o Bohu, ozvala se najednou překrásná hra a přesladká melodie na loutnu. Ačkoliv nebylo nikoho vidět, bylo slyšet, jak loutnista přechází a zase se vrací. Když se však svatý otec soustředil na Boha, okoušel při té písni takovou slast, že si připadal jako v jiném světě. Hned ráno si světec onoho bratra zavolal a vše mu po pořádku vypravoval. Nakonec dodal: „Pán, který těší zarmoucené, mě nikdy nenechal bez útěchy. 10 Když jsem nemohl slyšet lidskou loutnu, uslyšel jsem loutnu mnohem líbeznější.“

 Další

1 Pravděpodobně jde o bývalého „krále veršů“, bratra Pacifika, nebo o Angela Tancredi.

2 Tj., že se chce vrátit k bývalému trubadúrství.

Přejít nahoru