LXXXVII. kapitola
O bratrovi, který byl zbaven pokušení
124. 1 Jeden zbožný bratr, který byl v Řádu již dlouho, byl postižen velikým tělesným trápením a zdálo se, jako by ho už pohlcovala propast zoufalství. 2 Jeho bolest každým dnem rostla, protože jeho svědomí, spíš přejemnělé než moudré, ho nutilo, aby se zpovídal téměř z ničeho. 3 Vždyť je třeba s velkou pečlivostí vyznávat ne to, že člověk pokušení má, ale že mu aspoň trochu podlehl. 4 Byl k tomu ještě tak stydlivý, že se bál vyjevovat vše jen jednomu knězi, ačkoliv nešlo o nic vážného, a tak rozděloval myšlenky a každému sděloval jiné podrobnosti. 5 Když se jednou s blaženým Františkem procházel, světec mu řekl: „Můj bratře, říkám ti, že se ze svého trápení nikomu zpovídat nemusíš. 6 A neboj se, neboť to, co se ti stává, aniž bys to působil ty, povede k tvému vítězství, ne k tvému provinění. 7 Kdykoli bys byl trápen, pomodli se na můj příkaz sedm Otčenášů!“ 8 Bratr se divil, odkud to světec ví, a zmocnila se ho veliká radost. Zakrátko pak od něho každé trápení odešlo.