O pokušeních, jež vytrpěl
LXXXI. kapitola
O světcových pokušeních a jak pokušení překonal
115. 1 Jak rostly zásluhy svatého Františka, rostlo i nepřátelství starého hada1. 2 Čím větší byly jeho dary2, tím rafinovanějším pokušením a vážnějším léčkám musel čelit. 3 Ačkoli vyzkoušel, že František je muž bojovný a odvážný, ani na okamžik ho nepřestal pokoušet, avšak až dosud nikdy neodešel jako vítěz.
4 Tak jednou přišlo na svatého otce zvlášť těžké pokušení ducha, zajisté ke zvýšení jeho nebeské slávy. 5 Trpěl úzkostí a velkou bolestí, ale on trestal a káral své tělo, modlil se a proléval hořké slzy.
6 Když tak byl několik let trápen, modlil se jednou v kostele svaté Marie v Porciunkule a slyšel v duchu hlas: „Františku, kdybys měl víru jako hořčičné zrnko, řekl bys hoře, aby se přesunula, a ona by se přesunula3.“ 7 Světec se zeptal: „Pane, která je to hora, kterou mám chtít přesunout?“ A opět uslyšel: „Tou horou je tvé pokušení.“ 8 Tu uslzený František pravil: „Staň se mi, Pane4, jak jsi řekl!“ 9 A pokušení hned zmizelo, cítil se osvobozen a jeho srdci se vrátil úplný mír.
1 Srv. Zj 12,9.
2 Srv. 1 Kor 12,31.
3 Srv. Mt 17,20.
4 Srv. Lk 1,38.