LXVII. kapitola
Jak jeden opat pocítil moc jeho modlitby
101. 1 Jednou se stalo, že svatého Františka potkal opat kláštera San Giustino1 z diecéze Perugie. Rychle seskočil z koně a krátce s ním promluvil o spáse své duše. 2 Než se rozešli, prosil ho pokorně o modlitbu. 3 Svatý František mu odpověděl: „Rád se za vás pomodlím, pane.“ 4 Opat ještě nezmizel z dohledu svatého Františka, když světec řekl druhovi: „Počkej chvilku, bratře, chci vyplnit, co jsem slíbil.“ 5 Byl totiž zvyklý, když ho někdo požádal o modlitbu, nehodit jeho prosbu za hlavu, ale neprodleně slib splnit. 6 Jakmile se František začal u Boha přimlouvat, pocítil opat v duchu dosud neznámou vroucnost a slast, takže upadl do vytržení mysli a byl jako beze smyslů. 7 Tak chvíli zůstal, a když opět přišel k sobě, poznal účinnost modlitby svatého Františka. 8 Zahořel k Řádu velikou láskou a mnoha lidem o té příhodě vypravoval jako o zázraku2.
9 Sluší se, aby si Boží služebníci dávali navzájem takové dary, protože takové dávání a přijímání mezi nimi má být. 10 Ona svatá láska, které se říká láska duchovní, si velmi cení darů modlitby; pozemské dary ocení jen málo. 11 Pomáhat si a nechat si pomoci v duchovním boji, přimlouvat se, nechat za sebe prosit před soudným stolcem Kristovým3, to je, myslím, svaté lásce vlastní. 12 Jak vysoko musel však v modlitbě vystoupit ten, který svými modlitbami mohl jiného tak povznést?
1 Šlo o benediktinský klášter San Giustino Val d`Arno, který se nachází na cestě mezi Perugií a Gubbiem. Roku 1237 jej se svolením Řehoře IX. převzali templáři.
2 Je velmi pravděpodobné, že tento opat také daroval pozemek ke stavbě konventu ve Farneto, vzdáleného asi 20 minut od San Giustino.
3 Srv. 2 Kor 5,10.