Kniha pátá

   Pátá vypráví kniha, jak plně příkazy Krista

   tunice svěřil své tělo a opásal tříuzlým lanem

   a jak se co učitel zjevil, ač nikdo ho neučil předtím;

   napojil novinou sladkou ty, co ho následovali.

1 Ze všech míst právě toto si nejvíce oblíbil, zřídka

jen odtud se vzdálil: bez hnutí tu přebýval stále.

Příbytek opravuje, šlechtí zahradu, obživou skromnou

život svůj udržuje a nikoliv nákladné šaty,

jaké dřív nosit byl zvyklý, leč poustevnické teď nosí.

6 Když tam prodléval takto, zatoužil v kterési době

po tomto evangeliu a chtěl je zas slyšet čísti:

vyslal Ježíš učedníky1 a dále, když pobožnost řádně

odsloužena byla, prosebně a pokorně žádal,

aby mu laskavě kněz objasnil Vykupitele

slova a evangelium, co pro ten den čteno bývá.

Předpisy evangelia mu ochotně vyloží kněz

jednotlivě a tak, jak po sobě řadí se v výčtu,

jak Pán vysílaje učedníky do světa kázal

jim spokojit se prostým oděvem a neobuti kráčet,

nenést zlata ni stříbra, ani na peníze pásu,

nemít na zádech mošnu2 a hůl v ruce. František uši

horlivě naklání, by slyšel knězova slova,

Duch Páně se ubírá do něj a zcela charismatem plní3

hruď jeho a učí ho tajnou znát do nebe stezku.

Nikdo doposud onou se do nebe nebral cestou,

kterou František našel jak nový plod vroucího nitra,

plný požehnané touhy, by naplnil spravedlnost všechnu4,

nechce glosovat nic, leč textem se samotným řídit,

samotná slova ho vážou, jim on chce v věrnosti dostát.

Známe případy mnohé, kdy alegorie má svoji platnost,

samotnou ale překoná slovo psané, kde parabola žádná

neodívá autorovu mysl: věcí samou jsou jeho slova.

29 Když tedy vyslechl to, co si zvěstovat žádal,

porozuměl hned lépe než vykladač, a aby nebyl

pouze posluchač slova, nýbrž činitel5: „Sluší se,“ praví,

„abych činil to, co mi poroučí Kristus, a to je,

co chci, co slibuji, po čem do morku kostí já toužím.“

Řekl a kromě tuniky odloží veškerý oděv,

co právě na sobě měl: nestrpí prut aby ruku,

by nohu ozdobil střevíc a břich byl obklopen pásem.

Kutnu si upraví tak, by vzhled měla a formát kříže,

aby znamením tím nepřítele potřel a vyhnal.

Vydrží také to, že místo pásu provaz mu slouží,

vždyť Bohu odvahy nemá hříchy ku pomstě nechat:

stal se sám sobě i proti sobě svědkem i žalobcem, rovně

i soudcem, v tom nebrání ni řády světského práva.

Poté, co roztrhl jej vážící rozumu pouta,

odsuzuje sám sebe a údy, jež planuly žárem

svodů, svazuje třemi jak chycené lupiče uzly.

46 Žáky své pokyny Boží uctivě zachovat učí;

Ježíšovým žákem on sám se stává a lidu

učitel, který proti Fúriím v boj vykročit touží.

Je to nová vojenská služba, kde válčí se ve jménu Krista:

jak tu kořisti své milosrdně dochází zbožnost

na těle, zázrakem tak moudrost vystrojuje mysl.

A aby předpisy Páně následoval nikoli marně,

myšlením vyvažuje vzhled, který na těle ztratil.

A tak neznámé věci se zřídlem mu pégaským stanou

a Parnasem s hlavami dvěma: najednou je v učení první.

Neboť z příčiny vyšší se rozněcuje duchovním ohněm6,

odkud má ve zvyku vzejít pravá smyslu slov znalost.

A tak neučen nikým učí mnohé, když vznešeně říká,

co rozměry překračuje lidské. Známí, již v nižádné době

ho co žáka zřít mohli, žasnou v něm učitele seznat.

Takový je jejich závěr: „Nic se neučil, nemůže učit.“

Tak si nauka právo přednášet na základě praxe

činí, a jestliže má se tak v přirozené praxi,

tehdy má věda své místo. Tam však, kde nestačí úzus,

také se nauka zmýlí, neb jsou tu zázraky ve hře.

Příčiny těchto jevů za nepoznané předsudky lidské

prohlašují: vždyť učitele nepostrádá ten, kdo má býti

vzdělán, vnějšího: Duch svatý ho vzdělává zevnitř.

František to, co od něj jak učení v milosti přijal,

předává. To, co totiž naučí Bůh, laskavěji v srdce

proniká a také z úst pak vychází v jasnějším tónu.

Ach vy tajemství božská, jež všem lidem jste skrytá!

Ten, který nedávno sotva kvůli Němu opustil věci

Pozemské, hle: zvrácené obrací, kdo zvrácený býval

sám, a sotva obrátil sebe – učitel vynikající

je pro svoje spoluobčany a druhy někdejší z školy:

tam, kde za hlupáka byl, tam se teď velmi diví,

že pravou dosáhl moudrost ten, který šílencem zdál se.

79 Vcházeje do kteréhokoli domu předesílá na samém prahu:

„Pokoj tomuto domu“7to jest pokoj všem, kteří tam bydlí.

To zdravení jeho je způsob, ten stejně počestným

i zavrženým skýtá, ten občanům i cizincům

zvěstuje, ten pronáší pro věřící obého rodu.

84 Tak v Assisi osamocen muž jediný ve stopách kráčí

muže takové síly a předvádí, že je možné

chudoby břemeno nést a pohrdat bohatstvím světa,

jež je prchavé jen. By ho nezdupal nepřítel,

sám po sobě dupe a nuzného následuje nuzný.

89 Totéž i Františkův přítel činí, muž přemocný v obci

assiské, bohatý statky, Bernard, a také půdou.

Neboť patří na skutky Františka svaté a život

vynikající a zvažuje, jak velké škody

přinesla jeho spáse dosavadní životní cesta.

Nejednou a nikterak zřídka, ba častěji a skoro stále

naslouchá, jak vnořen v žalmy a v další posvátnou práci

zabrán je zcela: neodpočine si nikdy oltář a ani

noc určená k odpočinku od svaté Panny a Boha chvály.

Plný je Boží ctnosti, kterou monstra se krotí,

chytrý je ale i had, bdělý drak, tak na obě strany

František zápasí, svou chytrostí jde proti hadu

a bdělostí proti draku. Diví se, že nepřestává nikdy

přítel jeho a na lůžku spánku nepopřeje sobě.

Brání mizení páry a také rozptylu kouře

společně sdílený prostor a vůbec se vyvětrat nedá;

cela je maličká, a to jen ku spánku svádí.

Ač se vzpouzejí oči a boj svůj úporně vedou,

přece spočinout musí: tehdy alespoň jazyk

modlitby v polospánku šeptá a nakrátko v dřímotě strne.

Příkladem tímto se Bernard ochotně vésti nechá,

duše jeho oblékne pancíř Víry a Spravedlnosti

zbroj8jak bojovník nový on horlivě bojuje s starým

nepřítelem a v tábor směle se Františkův bere.

Není divu, že soupeře s takovým vůdcem

prodá všechno a chudým rozdá9, v duchu evangelia

život svůj vede dál a nerozlučným druhem se stává.

Vítězství dobytá na tomto světě pak mnohé

lákají příkladem a v srdci jim vzbuzují lásku

k duchovnímu boji: spatřená ctnost stoupence táhne.

119 Zápalem jeho stržen se obrátí i z občanů další

prostý muž bohabojný, co souvisle po čas dlouhý

zápasil, až jistoty dosáh, že vítězství konečně kyne.

Ostatním zanechal příklad, jak opustit jalové věci.

123 Pátý po bojovém erbu zatoužil a po témže boji

proti Líticím Egid, jenž aigidou pestrou svá prsa

pokryl, aby tam, co se zaskví, vystoupilo pravé slunce10,

jeho světlem se velmi blýsklo zlato víry a kříže,

čistoty nachový plášť a ústrků hyacint luzný.

128 K kupředu jdoucímu šiku se sedmý bojovník přidá,

přijme i stejnou výzbroj; bratr Filip, co změnil se zcela

po svém příchodu v srdci, vždyť to, co nebyl kdy slyšel,

mluví11 a to, co nebyl znal, učí – věru diví se všichni,

jejichž osvěžil srdce a sluch též opojil hlasem:

ten, co se nenaučil nic a nedávno všeho byl prost.

134 Nováčky František v službě, samotný i jak první voják

i velitel pobízí k boji, činům vykazuje postup

a slovům míru, káže, že žádným z nich se nedá

prokázat ctnost: pouze mysl, již rozkrýt má poslední soudce,

zápasit má neustále, by potlačila první hnutí,

aby z popudů prvních nevznikaly následky další.

Muže planoucí láskou učí pro nebeský triumf

všechny způsoby boje; jak potřít lze duchovní monstra

a na nich triumfu dobýt: tak doklady prvních mužů

a příkladem vlastní ctnosti prospívá shromáždění bratrů.

Mají takového vůdce a soudí, že radosti nebes

světská utrpení nynější se nemohou rovnat12.

146 A protože malý jen počet vede do bojů proti

tolika Líticím a netvorům, žádá si z nebe,

aby mu posvátný Vůdce ukázal, zda následovníků

více uhlídá – do slov modlitby vnoří se zcela,

proniká modlitba13 jeho a celé naplní nebe,

přítomného Boha zří v přímém aktu své vznícené mysli.

Když v něm prodlévá vnořené ostří jeho mysli,

pramen čistého světla mu vleje Duch svatý a v něm

spatří bezpočet bratří, co z národů všech kdy vzejdou,

jakoby přítomných zde: je skutečně vidí a slyší.

Františkovu výzbroj nesou všichni a učitelem,

vládcem zvou ho a otce a pána vyznávají svorně.

158 Šťasten je, že mohl spatřit takovouto družinu četnou,

z vytržení mysli14 se vrací a zase vnímaným bratřím

vypravuje po pořádku, jak vzorové bratry

spatřil, jak v řadách jdou za jeho válečnými erby,

ba spíše jak půjdou – tolik totiž Řád jeho svatý

bude čítat vyznavačů: nezdrží se žádná část světa.

164 Taková slova praví laskavý otec mírnými ústy,

jemuž doposud tane v duši vidina jakás,

složená z toho, co zřel; cítí, jak probíhají formy

různé přes jeho smysly a v uších mu ozvěnou zvoní.

A aby nemyslel, že byl to spánek, co pojal,

ideje dvě, jež pevně se byly do smyslů vtiskly,

nezapomíná a nadále i jeho smysly v té změně žijí.

171 Radost větší tak pojmou než obvykle bratři menší,

jež otec rozveselil přítomný a budoucí bratři.

A aby nevznikl názor, že věště si vymýšlí pouze,

mnohé i další zvěsti o své budoucnosti šíří

a osudu stránky skryté zas takto zjevuje bratrům:

„Nejprve sladké plody nám k hostině předloží, potom

poněkud sladké jen, synáčci, a nakonec hořké.

Sladké, až bude schválen náš nový Řád, sladké

částečně, až zdánlivé protrpíme skandály bratří,

zcela hořké, vonící ale tehdy, až po celém světě

rozptýlení bratři v lidu obecném nevoli vzbudí.“

182 Mezitím další muž dobrý a řádného žití,

aby se lepším stát v Kristu mohl a jeho život

ještě chvalitebnějším, přistoupí, by zbraně se chopil

a válku udatně vedl pod udatně již bojujícím

Františkem, bojovník svatý pod svatým vojevůdcem.

187 Když takto se naplnil osmi počet, povolá všechny

a po dvou15 vysílá své žáky František ve svět,

aby vyučovali, co poznali umění boje.

Přitom jim na srdce klade, ať cokoli jim se udá,

udatní byli v boji a v zápase vždy trpěliví16,

ve svých předsevzetích stálí, za přízní se nehonili,

aniž se před neštěstím třásli, leč s podezřením

přízeň pozorovali a neštěstí raděj na se brali.

Nikdo se neutuží bez nebezpečí, bez utužení

nelze bojovat vůbec, bez války neexistuje triumf

a nebes království17 bez triumfu nemůže povstat.

198 Jim tato adresuje slova: „Uvědomte si,“ praví,

„jaká je vaše situace, a nevěřte vůbec,

že život jiného cos než boj a válka věčná,

již sobě vypověděly navzájem si protivné strany.

Z nebeské krajiny duše a ze země pocházejí těla,

protože z těchto podstat jsou složeny, duši je vlastní

pro lehkost k obvodu pohyb, zatímco těla zas

tíže ku středu táhne; jedním však pohybem z obou

část jedna musí se druhé svým vlastním okrajem dotknout.

Je vůlí sloučeného: které právě dá přednost,

ta je silnější část a táhne druhou, protože složka,

jež z obou jednotu tvoří, takovou bude i zvláště.

Jestliže převládne tedy pohyb duše, směřují obě

do výše, jestliže těla, pak obě berou se dolů.

Tyto dvě části jsou jeden člověk a někteří mají

naději, že se shodnou. Jaké však souznění Krista

s Beliálem18? Každá z těch částí svým pohybem táhne.

Poraženou jen každou z obou lze táhnout, a proto

je třeba se snažit, aby vládnula lepší – horší zkrocena byla:

nikoli duch byl k tělu hnán, nýbrž ke službě tělo

ducha19. To co pět služebníků těla zachytí,

druh duše nejvěrnější – rozum, stěží spoluprožívat

touží a uondanou mysl osvěží, nestrpí ale,

aby se sladkostí jinou ozdravil samotný smysl.

222 Ale na chudoby šňůře je jakoby taženo tělo,

bez toho tíž mělo by vlastní – tak pohyb své duše sdílí

a na její síle má účast, neb nebeské, duchovní snahy

stále sleduje ona a k zemi nehledí vůbec.

Chudoba střízlivosti je totiž svobodným sídlem,

pro ctnosti bezpečný klid, ta nedá se vahou jmění

potlačit. Z loupeže nemá strach, jalové věci si hnusí.

Přece je podezřelá mnohým – leč ten, kdo vyznává

vojenskou službu Kristu a není trpělivý dosti,

koho Fortuna tiskne – je slabý, komukoli zdá se,

že chudoba je tvrdá věc: pod břemenem takým

nezakolísá, kdo rád se je rozhodne nésti.

Jak jen kdokoli chce, z nepatrného radost mít může:

toto však obzvlášť je těžké, leč uvědomělá

kázeň opouští zvyk a častý čin utváří mravy.

Když si malověrní na chudobu stěžují, proti

člověku, jenž radostný je, ne proti chudobě hřeší.

Kdo ji pak nemůže snésti, nesnese ji donucen v nouzi.

Kdyby ji snášel chudák, snesitelná byla by nouze

jakákoliv: žádný však nemůže existovat chudák

tak trpěliv, by snesl chudoby jen o něco více.

Tam, kde je svobodný poklid a dlí jen svoboda tichá,

člověk se nerozptyluje malicherností Fortuny, modlí

se však a rozjímá a na mysli má jediné dobro

nejvyšší a na nejvyšší věci též soustředí síly.

Tu chudobu za vůdkyni mějte, ta budiž učitelkou vaší

a vaše tváře nebudou zahanbeny20, jím samým totiž

Bohem je spravedlivě dáno, aby ty, co není s to

je potěšit světská sláva, těšila ona sláva nebeská.“

 Další

1 Srv. 10,5.

2 Srv. Mt 10,9-10; Mk 6,8-9.

3 Srv. Sk 2,4.

4 Srv. Mt 3,15.

5 Srv. Jak 1,23.

6 Srv. Sk 2,3-4.

7 Srv. Lk 10,5.

8 Srv. Ef 6,14-16.

9 Srv. Mt 19,21.

10 Srv. Iz 9,1.

11 Srv. 2 Kor 12,4.

12 Srv. Řím 8,18.

13 Srv. Sir 35,16.

14 Srv. Sk 10,10.

15 Srv. Lk 10,1.

16 Srv. Žid 11,34-35.

17 Srv. Mt 11,12.

18 Srv. 2 Kor 6,15.

19 Srv. Řím 7,6; 8,6-7.

20 Srv. Žl 34[33],6.

Přejít nahoru