Kniha čtvrtá

   Čtvrtá zjevuje kniha, jak krutost zlodějů snášel,

   mnichů též úklady zažil a kterak malomocným

   péči svou poskytl vřele a s jakým zaujetím

   okolo Assisi chrámy starobylé opravil Kristu.

₁ Provází nebeská milost služebníka na jeho pouti,

útrapy nekonečné však trpí, jimiž zviklána mohla

by, zlomena ne, být tvoje trpělivost, Jobe.

Jako by potulný psanec se z něho stal, příbytek nikde

bezpečný nemá, chudý a nuzný, zanedbán a trpící zimou,

hladov a vyčerpán, jiným obtížný a sobě bědný,

cizinec pro rodnou vlast a vyhnanec z otcovské půdy,

unášen je, by v lepší vlasti moh domácím slynout

a jako její občan i spočinul v bezpečném domě.

Z tolika protivenství jsou některá zmínění hodna.

₁₁ V zimní době, kdy delšími se stávají noci a den

zkracuje trvání své pro zšikmení sluneční dráhy,

a ta, jež dříve se skvěla pestrá množstvím svých barev,

země jen v barvě jedné září, sníh nahou ji tak jako vlna

šatí a ledové kry ji jak drúzy křišťálu zdobí;

tehdy se raduje poutník z kouzla bělostné cesty,

dráha když všude je čistá a nikde se nesmáčí noha,

severák jen vodu smrští všechnu a nabyté teplo

pohybem mráz zimy mírní, chladí zas teplo to mráz.

Lesem tak František kráčí a v celém svém širokém srdci

raduje se a jásá¹ – to jásání vzbuzuje píseň.

Těší ho vzpomínka na to, jak unikl zlovůli otce

nespravedlivého a zbavil se zcela mrzkého zisku,

že jako služebník Kristův teď cestuje svoboden² pro něj,

že nahý zhoubný ten mráz vnímá jak laskavou náruč.

Neboť kdo byl by tak tupý, by nepojal bezměrnou radost,

když se z horšího stavu stav jeho obrátil v lepší?

Proto v srdci svém maje tolik příčin k jásotu poutník,

František francouzskou řečí na cestě zpívat si počal.

Les zdvojil účinek zpěvu a dolehl až k uším lotrů:

vyskočí, bez jmění spatří, tak zmizí jich naděje lichá,

zklamáni býti se cítí a plni hněvu se tážou:

„Kdo jsi?“ a on na to říká: „Kristův hlasatel, co je vám po tom?“

Povzbuzen lehkým vánkem hněv jejich v plameni vstane,

vztáhnou na něho ruce, když nejeví žádného studu.

Běda krutosti lupičů, jimž zazpívat nemůže ani

nevinný člověk a odejít bez trestu nemaje zboží!

Však to těžce on splatil zahrabán v změť ztvrdlého sněhu,

že tak „bez váhy“ zpíval. Co kdyby pak obtížen byl?

Ve sněhu František leží a lupiči výsměšně mluví:

„Ejhle, to je tvé lůžko, tam lež si, ty nádivo, Kristův

hlasateli, ustlala tobě po zásluze ta tvoje píseň!“

Neřekne nic proti tomu, ale když odejdou, vyjde

z oné jeskyně sněhu a náhrobku, jímž takřka pohřben

byl a až po vlasy skryt. Leč koho si vybrala sama

k ochraně oddanost Boží, na toho je nepřítel krátký:

setřese ze sebe sníh, jímž ze všech stran obklopen zcela

byl jeho veškerý oděv, v něm vlasy ztuhly i vousy,

radosti opět je pln, že unikl běsnění lapků.

Na ztracenou cestu se vrací a jeho zmlklá kdys píseň

Stvořitele chválou naplňuje záhyby jeskyň:

tajemstvími Krista svým zpěvem učí ozývat se lesy.

₅₃ Když tak zpívaje přijde až lesa na samý konec,

odkud klášter je jakýs jen zcela nepatrně vzdálen,

vstoupí a pohostinství žádá a „vskutku“ dochází klidu.

Zatímco odpočinek noční osvěžuje zemdlené údy

z denní námahy, vítr, jenž otvírá tělesné póry,

obnažuje tvář země a tání přináší jižní

vítr, co taví ledy severákem se sněhem srostlé.

Ze všech stran potůčky pádí a vody se přes všechna pole

rozšíří, zrozené z roztáté masy ledu a sněhu.

Navzájem kameny sráží se a hrnuty vpřed jsou,

na vodě plavou trámy a stromy vyrvané v lese.

Země v pohybu brání jsouc vlhkostí prodchnuta zcela,

v bahno povrch se mění a cesta se neschůdnou stává,

mosty zakrývá výlev vod neb jejich příval.

Nepřestanou pak prýštit takové potoky náhle,

zvlhčuje další akt částice skloubené v zemi.

₇₂ Co má František dělat, když nemá jídlo a oděv

a mniši nedovolí mu zůstat ni počasí odejít?

Údy z obou stran ztěžklé mu podpírá jen jeho nuznost:

nevlídnost hostitele ho tísní a běsnění živlů;

děsnější hostitel je, děsivě však i obleva vtrhla.

Proto kláštera převor je nucen předstírat lidskost,

strpí chudáka jen proto, že ubohý poutník

obklopen vodami je a nikam nemůže kráčet:

zavřen tedy je tam, dokud nepřejde těchto vod příval.

František přežívá takto přinucen vanutím větru

jižního, plachetka jeho, jež dávno už utkána byla,

tehdy se rozpadne v části – nedrží už pevně nit s nití.

V roušce zahalen zasedne tedy jako hráč k ohni,

zatímco zahřívá břicho, záda mrznou a v opak.

Hladem více je sklíčen než zimou, snědl by chleba

desetkrát více naráz, než jemu dávají jednou.

Nekyne na šťávu z masa mu naděj, by sousto zde smočil,

neboť bratříci zbožní si zvykli dávat ji sviním,

aby tučnější byly: jak mohl by člověčí šaty

obdržet ten, jemuž i se vepřová odpírá krmě?

₉₂ Všechny hříchy snad páchá, když je lakotný mnich:

ačkoli vyznání přísnost on navenek horlivě hlásá,

v nečinnost upadá, nic není, co v nitru ho děsí,

pokouší veškerý přečin poté, co selhal i v jednom.

Vynikat stvoření není nikdy bezpečně dáno:

nýbrž to, co výše stojí, když z této výše se schýlí,

má v sobě více i děsu. Požíval andělské slávy

kdysi i Lucifer, nyní jen strašidlem je a zdrojem děsu;

A ten, kdo smrtelným tvorům kdysi vévodil, Adam,

když si zasloužil zemřít, v pohrdání upadl velké,

proto také i nyní smrt lidské pokolení děsí.

Podobně také mnich, kterého slib pozvedl svatý

nad všechny údy církve, když poté do hloubi klesne,

o to je ničema větší, oč lepší v lidu má pověst.

₁₀₆ Poté, co záplavy sněhu rozpuštěné sluncem a větrem

v potoky přešly a ledové kry též slábnout začaly,

František náplavy vod dne jednoho padat spatřil.

Kvapně se na cestu vydá, spíše prchá jak raněný daněk,

pádí a kam, o to nedbá, jen když si cestou svou běží.

Prchal i nejinak šťastný z synagogy židovské Pavel,

stejně i uprchlý Petr opouštěl Herodův žalář.

Neradoval se více ani on, když unikl otci,

ani když z lupičských rukou nedávno vyvázl zdráv.

Nepoctivým bratrům uprchl ne s úsilím menším,

jaké u Lotofágů nebo nevlídných Kyklopů hrozných

vynaložil Ulixes, též zpěvu Sirén se straně.

Když už naději choval, že klášter dosti je vzdálen,

přešel do Gubbia nahý a přátelsky přijat

obdrží nového roucha od starého přítele, aby

důstojněji putovat mohl a chránit se před vlivy větru.

₁₂₂ Když tedy pro Kristovo jméno strpěl³ tak mnohou nouzi,

stejným zůstával stále a nijak neměnil výraz,

oč byl navenek chudší, o to byl pevnější uvnitř.

Nejprve rozšíří trpělivost mezi lidi pověst

a právě s ohledem na ni se nejprve péče mu svěří

o malomocné, již s láskou tak dojemnou nikdo

nekonal dřív, neb stěží jen snesl zřít příbytek jejich,

i když i v povzdálí stál; on lůžka jim ale stele,

hnis vytírá a vředy čistí, dotýká také se úst

a myje jim nohy, snětí rozežrané údy

hladí a odporu city se u sebe přemáhat snaží.

₁₃₃ A aby najevo vyšlo, jak silný byl plamen lásky,

jímž planul: na cestě kdysi malomocného náhodou potkal,

spatřil ho, přikročil blíž a sebe silnější vtiskl

polibek na jeho rety, jež zpola strávil již nádor.

₁₃₇ Nejenom malomocným on prokázal upřímnou lásku,

také v zbožnosti své marnivě žebráky hýčkal,

ze svých pokrmů skromných se snažil nasytit všechny.

Tak ze zdrojů nepatrných, jež vlastnil, hladovec každý,

žíznivec a rovněž nahý⁴ docházel podpory své,

nešťastník, chuďas a psanec se podílel na jeho darech.

Sirotek, vdova⁵ i člověk v nesnázích podporu cítil,

neboť pro hladové sloužil jak kuchař, pro žíznivé jak číšník,

nahým pak posloužil tak, jako by sám on byl oděv.

Nešťastným útěchou byl a pro nuzné bohatstvím zase,

pro všechny prchající jak azyl bezpečný stál tu.

Sirotkům sloužil jak otec a pro vdovy tak jako manžel

ve věcech podstatných zasáh. Lidem v nesnázích také

byl přízní samotnou, více tak dosáhl pro všechny lidi,

než by bohatství mnohých, byť i by se roztáhlo, zmohlo.

₁₅₂ Leč proti zvyklosti své, jak náhoda dopustí někdy,

stalo se jednou, že kteréhosi nuzáka odbyl,

potom se rozpomněl ale, ve jménu jakého Krále

ho žebrák – prosebník žádal o pouze nicotný dar.

Srdce mu sevřela lítost, že nebyl laskavý k němu,

a aby takové zlo již častěji nemohlo vzrůsti,

pevně je uložil v srdci a slíbil, že potlačí zcela

a navždy je nadále, aby když někdo bude ho žádat

o dar z majetku jeho a ve jménu Kristově prosit,

nestrpěl odmítnout nikdy a slib ten ze srdce smazat.

Aby se nechtěla ruka protivit rozkazu srdce,

city sepsané v mysli zpečetí činem své lásky.

₁₆₄ Tak člověka spravedlivého, co vzdělání přístupný je,

vede kupředu cestami protichůdnými volání Boží.

Prospívá pádem svým řádný; zpupný, že selže,

nadutce vyniknout nechá, s hříšníky jednává takto.

Když však potřen je zcela, čin zbrklý k užitku vede,

k vzestupu pád a pohrdání rovněž v uznání přejde,

výstřelek zásluhy plodí a zločin vzbuzuje zbožnost.

Tak i ve Františkovi se protivy navzájem sílí

a jako v Antaiovi se pádem zdvojí zas mužnost:

tehdy bojuje lépe, když se již poražen zdá být.

Příkladem svým František učí, abychom hned přestali padat,

když nám docela stačí, by pád nás usvědčil jeden.

₁₇₆ Mezitím známá nám cela, jež Františku prchajícímu

před světem poskytla azyl, se zdá, že už nemůže stát

ve svém současném stavu, a to jak pro chudobu toho,

kdo ji obýval, tak pro starobu, jež věci ničí.

Rovněž i nešikovnost stavitele prvního vadí:

základy rozestupují se provlhčené stálými dešti,

již proudy ze střechy tečou, narušena je stěnná vazba,

a tak se do strany sunou – část příbytku ve výši visí,

část na zemi v rozpadu leží, hrozí tu okamžitá

zkáza a příslušný kněz radí ji opustit zcela.

Jejím neužitečným hostem aby se František nestal,

nesplnil jím daný slib a nadarmo slova jen vyřkl;

vzpomněl si na peněžní sumu, kterou mu odejmul otec,

když on sám ji dříve co dar dal, nejprve splatit

výše zmíněnou částku chce a s ní v celu zas přijít,

která rozpadající a nuzná se klonila k zemi.

Přijde a základy zpevní, nuznou obohatí

František, obnoví starou a z hloubi pozdvihne celu.

₁₉₄ Zde je to místo, kde ctnost se blyští ženského Řádu;

zde vdovy s pannami radují se, že spolu mohou

věnovat poslušnost Bohu. Mezi nimi ta jménem Klára,

jasnější zjevem svým, nejjasnější však mravy svými,

jako pochodeň jiskry, hvězda jak pochodně a ty

zase luna slávou svou předčí: činy vyniká i vítězí vzhledem.

Nejinak v světle se koupe i sláva ostatních sester,

které pohlaví slabost a zahálka lidských smyslů,

stejně i urozenost a půvab tělesný určily pro svět.

Slabost nebrání v síle a nečinnost vzdělávání,

urozenost pokoře, krása ctnosti se nestaví v cestu.

Takové povolal Pán ze světa přes svého sluhu

Františka, pohlavím křehké, leč pevné, udatné v srdci,

v mysli chytré jak hady, zároveň holubice prosté⁶:

na pohled yzopem jsou, ale svým původem cedry,

zčásti půvabné jsou, počestné však na všechny strany.

₂₁₀ Tak, jak byl slíbil dříve, František slavným koncem

završil a chrámovou stavbu, pakliže co žádala uvnitř

na duchu, zaskvít se spatří venku úpravou zdobnou.

Pak do cely Assisi poblíž, jež téměř zborcena byla,

se přemístí nechtěje, aby někde opouštěl záměry své

bez jejich završení: chatrnou tu obnoví stavbu.

₂₁₆ Cela, jež v zmíněném výše prostoru Porciunkula jménem

zasvěcena svatému jménu svaté Panny Marie byla,

již strávena starobou těžkou ze všech stran trhliny měla,

pro voly stájí se stala, též vepře hostila, dešti

a krupobití, všem větrům domovem byla.

Božskou František Matku objal v celé své lásce

a jeho návštěvy četné způsobí, že tato stavba

zdvihne se ze staroby nová; k vadám stáří se vrací

první ctnost raného mládí: tak působí neotesanost

na venek luzný zjev a ze škody užitek vzchází.

 Další