VII. kapitola

Jak se vrátil ze Sieny do Assisi, o kostelíku svaté Marie v Porciunkuli a o požehnání bratřím

105. Šest měsíců před svou smrtí, když byl František v Sieně, kde mu léčili oční chorobu, se roznemohl těžkou nemocí po celém zbylém těle; žaludek byl dlouhotrvající nemocí i nemocí jater velmi zeslaben, zvracel mnoho krve, takže se zdálo, že se blíží smrt. Když se o tom bratr Eliáš dozvěděl, zdaleka k němu rychle spěchal. Jeho příchodem se svatý otec natolik zotavil, že tu krajinu mohl opustit a odejít s ním do Celle di Cortona. Když tam dorazil a nějakou dobu tam pobyl, nadmulo se mu břicho, opuchly mu nohy a opuchání nohou i žaludku se stále zhoršovalo, takže už nemohl takřka nic jíst. Proto bratra Eliáše prosil, aby ho dal převézt do Assisi. A dobrý syn učinil, co přikázal dobrotivý otec, a když vše připravil, doprovodil ho na žádané místo. Město se z příchodu blaženého otce radovalo a všechen lid velebil Boha. Všichni lidé totiž doufali, že [tam] Boží světec brzy zemře, a to byl důvod jejich velké radosti.

106. Božím řízením se stalo, že se svatá duše oddělila od těla a přešla do nebeského království tam, kde jí, dokud byla v těle, bylo dáno první poznání nebeských věcí a kde jí bylo vlito pomazání spásy. A ačkoli věděl, že je nebeské království ustanoveno po celé zemi, a věřil, že Božím vyvoleným se všude udílí milost, přesto také poznal, že kostelík svaté Marie v Porciunkuli je místem naplněným zvláštní milostí a že ho častěji navštěvují nebeští duchové. Často proto bratřím říkával: „Synové, hleďte, abyste toto místo nikdy neopustili! Kdyby vás jednou stranou vyhnali, druhou se vraťte zpět, protože toto místo je vskutku svaté a je Božím příbytkem. Zde nás Nejvyšší rozmnožil, když nás bylo jen málo, zde osvítil srdce svých chudých světlem své moudrosti, zde zapálil naši vůli ohněm své lásky. Zde každý, kdo se zbožným srdcem prosí, dostane, oč žádá, a kdo na tomto místě někoho urazí, bude přísněji potrestán. Proto, synové, mějte velkou úctu k tomuto místu Božího přebývání a chvalte zde Boha z celého srdce radostí a zpěvem!“

107. Jeho nemoc se však stále zhoršovala a pevnost jeho těla slábla, všechny síly ho opouštěly, takže se už ani nemohl pohybovat. Když se ho jeden bratr tázal, co by raději snášel: zda tuto vleklou a obtížnou chorobu nebo nejtěžší mučednictví z katovy ruky, odpověděl: „Synu, to je mi vždy dražší, sladší a milejší, co se ve mně a ohledně mě víc líbí Pánu, mému Bohu, a toužím jedině po tom, abych byl ve shodě s jeho vůlí a poslechl ho ve všem, co se má stát. Ale bude pro mě mnohem obtížnější snášet tuto nemoc i jen po tři dny, než ji zaměnit za jakékoli mučednictví. A neříkám to kvůli očekávané odměně, nýbrž kvůli mukám utrpení, které snáším.“

Mučedník, ano, mučedník, který s úsměvem, radostně a ochotně snášel to, nač bylo druhým trpké a bolestné jen pomyslet! Vskutku ani jeden jeho úd nezůstal bez velkého utrpení1 a přirozená teplota těla se pomalu ztrácela, denně se blížil jeho konec. Lékaři žasli, bratři se divili, jak mohl ještě žít duch v tak zuboženém těle; kde masa už takřka nebylo a byl jen kost a kůže.

108. Když František viděl, že se blíží jeho poslední den, o kterém se už dva roky předem dozvěděl z božského zjevení, dal k sobě zavolat bratry, které chtěl2, a každému dal požehnání, podle vnuknutí shůry, jako kdysi praotec Jakub svým synům, ba jako druhý Mojžíš, který syny Izraele zahrnul požehnáním, když vystupoval na horu, kterou mu označil Bůh. Eliáš zaujal místo po jeho levici, ostatní synové usedli kolem a světec zkřížil ruce a položil pravici na Eliášovu hlavu. Protože mu bylo vzato světlo očí, otázal se: „Nad kým držím svou pravici?“ Odpověděli: „Nad bratrem Eliášem!“ „To také chci,“ pravil a pokračoval: „Tobě, synu, žehnám ve všem a pro všechno3, a protože Nejvyšší v tvých rukou rozmnožil mé bratry a syny, žehnám tobě a v tobě všem. Na nebi i na zemi ať ti žehná Bůh, Král všehomíra. Žehnám ti, jak mohu a víc, než mohu, a co nemohu já, ať ti doplní ten, který může všechno! Nechť Bůh chová v paměti tvé námahy a tvou práci a při odměňování spravedlivých ať naplní tvůj podíl! Kéž Bůh požehná všemu, co si žádáš, a kéž ti splní všechno dobré, co si přeješ!“

„Zůstávejte, všichni synové, v bázni Boží a vytrvejte v ní vždycky, neboť vás v budoucnu čekají těžká pokušení a blíží se trápení. Blažení, kdo vytrvají v tom, co započali, nemálo jich odpadne kvůli budoucím pohoršením. 10 Já nyní spěchám k Pánu a věřím, že jsem na cestě k svému Bohu, jemuž jsem oddaně z celého srdce sloužil.“

11 Tehdy se ještě nalézal v paláci assiského biskupa, a proto prosil bratry, aby ho co nejrychleji odnesli ke svaté Marii v Porciunkuli. 12 Chtěl totiž svou duši odevzdat Bohu tam, kde, jak již bylo řečeno, poprvé dokonale poznal cestu pravdy.

 Další

1 OListEl 20.

2 Srv. Mk 3,13.

3 Srv. Ef 4,6.

Přejít nahoru