Tomáš z Celana

První životopis svatého Františka

Překlad: Štěpánka Ráchel Popková OSCCap.

Jiří Bonaventura Štivar OFMCap.

Dnes již není pochyb o tom, že Tomáš z Celana (asi 1190-1260) byl prvním a také oficiálním životopiscem sv. Františka z Assisi. Tento První životopis napsal mezi 16. červencem 1228, kdy byl blažený František svatořečen, a 25. květnem 1230, kdy byly světcovy ostatky přeneseny z kostela sv. Jiří do baziliky sv. Františka, o čemž už se 1Cel nezmiňuje. Jeden z pařížských rukopisů tvrdí, že 1Cel byl dokončen 23. února 1229, což nemusí být v rozporu se skutečností. V letech 1230-1232 pak spatřila světlo světa jeho zkrácená verze – Chórová legenda. Tomáš z Celana sepsal ještě Druhý životopis sv. Františka (1246-1247) a Pojednání o zázracích (1250-1253).

Zdá se, že toto dílo Tomáše z Celana bylo značně ovlivněno kanonizační bulou Řehoře IX. Mira circa nos, kde je sv. František stavěn do řady velkých reformátorů církve, které seslala Boží prozřetelnost, což je však v rozporu s tím, co si o sobě myslí sám František (ve své Závěti). Na Prvním životopisu je patrné, že se drží linie Svatého stolce, která ukazuje, jak má být proklamována Františkova svatost – obzvláště ve své druhé části (1Cel 88-118), kde jsou popsány poslední dva roky světcova života. Chybí v ní mnoho popisného materiálu, který mohli dodat druhové sv. Františka. Místo toho se zaměřuje více „na okolnosti a význam stigmatizace, na zjevení serafína, na poslední dny světce a jeho transitus až k pohřbu v zamlčeném kostele sv. Jiří. Vynecháme-li tato témata, zůstanou nám různé odkazy na Hugolina z Ostie, kardinála, který se pak stal papežem Řehořem IX., na jeho přátelský vztah k sv. Františkovi, na jeho jmenování za protektora řádu, což se navíc neodehrálo v oněch dvou letech, na to, že mu sv. František předpověděl, že vystoupí na stolec římského biskupa¹.“ To vše nese stopy silného vlivu Řehoře IX. (papežem 1227-1241), dříve známého jako kardinála Hugolina, jenž byl už od roku 1217 protektorem Řádu menších bratří a také velkým příznivcem a obdivovatelem sv. Františka. Objednávka Františkova oficiálního životopisu nebyl první papežův úkon ve prospěch assiského světce. Ve svém listu Recolentes qualiter z 29. dubna 1228 papež slíbil odpustky všem, kdo almužnou přispějí na stavbu baziliky sv. Františka v Assisi. 19. července 1228 bulou Mira circa nos zapsal papež Františka z Assisi do katalogu svatých a ještě předtím v listě francouzským prelátům Sicut fiale auree z 9. července 1228 předem ohlásil povinnost slavit svátek sv. Františka.

Prameny, ze kterých životopisec čerpá, jsou slova světce, která Tomáš z Celana osobně slyšel, a informace, které posbíral od přímých svědků událostí z Františkova života. Kromě toho však také hojně využívá i znalostí získaných ze spisů sv. Františka. Např. když vypravuje o světcově pobytu mezi malomocnými, doslova cituje Závěť svatého Františka (1Cel 17 – ZávFr 1-2). Podobně popis světcova hříšného mládí (1Cel 1-3) může být rozvinutím Františkových slov ze Závěti: když jsem byl v hříších. 1Cel 3-15 popisuje Františkovo obrácení jako postupný proces probíhající po etapách, což opět odpovídá ZávFr 3. Vřelý vztah sv. Františka ke kostelům se v 1Cel objevuje na několika místech, např. při objevení a opravě kostelíka sv. Damiána, pak kapličky v Porciunkuli nebo když učí své bratry modlitbě Klaníme se ti,… (1Cel 8; 18; 21 a 45), to odpovídá Závěti 4-5 a 18. První životopis 9 a 62 vypovídá o úctě, kterou sv. František choval ke kněžím, což odpovídá Závěti 6-10. Celanova legenda několikrát (1Cel 21; 22; 76 a 39) popisuje řeholní šat, který si sv. František zvolil a který přijali i jeho bratři. Je to téměř doslovně převzatá Závěť 16. Podle Prvního životopisu 22 sv. František po svém obrácení nachází v úryvku o rozeslání apoštolů i své poslání a po příchodu prvních bratří je podobným způsobem posílá do světa. Závěť 14 o tom praví: A když mi Pán dal bratry, nikdo mi neukazoval, co mám dělat, ale sám Nejvyšší mi zjevil, že mám žít podle svatého evangelia. Rovněž cesta do Říma kvůli schválení způsobu života (1Cel 32-33) nachází oporu v Závěť 15. František však neuvádí, kdo byl oním papežem. Tomáši z Celana, který se opíral o různá svědectví, vděčíme za to, že zjistil, se kterým papežem světec jednal. Jeho svědectví je o to cennější, že o ústním schválení první řehole není v papežských archivech ani zmínky. Stejně tak bylo nezbytné zmínit se o tom, že ke schválení došlo před IV. lateránským koncilem, který zakázal vznik nových řeholních společenství s vlastní řeholí. Celanova legenda zdůrazňuje také Františkovu lásku k chudobě a nutnost pracovat (1Cel 39; 42; 51 a 76). Závěť 16 a 20 vypovídá o tomtéž. Kapitoly Prvního životopisu, které se týkají práce a chudoby, se nespokojují se Závětí, ale jsou doplněny také poznatky z obou Františkových řeholí. Ostatní témata, jako volba názvu bratři menší, stav podřízenosti vůči všemu stvoření, poslušnost, hábit, malomocní, kajícnost, chvály Boží, půst, pokoj, modlitba (36-46; 76), jsou většinou převzata, nejen ze Závěti, ale také z Napomenutí a z obou dochovaných řeholí. Příběh, který dokládá Františkovu úctu ke slovu Božímu (1Cel 82), se rovněž opírá o Závěť 12. Obrácení Bernarda z Quintavalle (1Cel 24) čerpá z Nepotvrzené řehole 1,2. Pozdravení pokoje (1Cel 23 a 29) se zase objevuje v Řeholi 3,13. Celkově se tedy dá říct, že kostra celé první části Prvního životopisu je vytvořena na základě spisů sv. Františka, mezi nimiž hraje prim jediný Františkův autobiografický spis, a to jeho Závěť. Dalším zdrojem informací Tomáše z Celana byl nepochybně kanonizační proces, jehož ovoce můžeme nalézt především ve třetí části Prvního životopisu, kde jsou popsány posmrtné zázraky sv. Františka. Akta samotného kanonizačního procesu se však nedochovala, a tak První životopis spolu s kanonizační bulou jsou jedinými jeho stopami.

Co se týče jiných písemných svědectví, mohl Tomáš z Celana čerpat pouze z několika málo tehdy existujících pramenů. Autorem dvou je Jakub z Vitry, který se o Františkovi a menších bratřích zmiňuje v jednom svém dopise z roku 1220 a také v části svého historického spisu Historia occidentalis napsaném v letech 1223-1224. Jakub z Vitry také uvádí Františkovo kázání Saracénům a jeho setkání se sultánem – obě epizody se nacházejí v 1Cel 57. Jsou však vyprávěny tak rozdílným způsobem, že je zřejmé, že v tomto případě Tomáš z Celana použil jiný pramen. Na čem se však tyto dva rozdílné prameny shodují, je Františkova cesta na Východ a konfrontace s muslimy. Rozdílná vyprávění podávající tytéž události obvykle považujeme za historické potvrzení daných událostí.

Často si můžeme všimnout toho, že Tomáš z Celana plynule přechází od vyprávění, založeného na spisech sv. Františka či od použití obecného hagiografického modelu, k záznamu přímého svědectví. Např. při vyprávění o postupném Františkově obrácení se autor legendy opírá i o svědectví jistého anonymního Františkova přítele z mládí, který byl svědkem nejen jeho prvotních pochybností a hledání Boha v jeskyni, ale i jeho mladých let (1Cel 6; 7 a 10). A po vyprávění o hlasateli velikého krále přijímá František v Gubbiu tuniku od svého starého přítele (1Cel 16). Od roku 1208, kdy se k sv. Františkovi začali přidávat další bratři, se také rozmnožil počet potenciálních Celanových informátorů. Nic například nebránilo bratru Bernardovi z Quintavalle, aby vydal svědectví o svém vstupu do řádu (1Cel 24). Uprostřed první části legendy se nacházejí epizody, popisující počátky Františkova společenství. Tato část (1Cel 25-31; 34-35; 42-44 a 47) se zdá být výsledkem společného svědectví prvních Františkových bratří a nese stopy svědectví těch, kdo tyto situace prožili (jako událost s oslem zahnaným do chatrče, která příliš nesvědčí pověsti zakladatele – nelze tedy předpokládat, že by si ji životopisec vymyslel). V závěru první části legendy pak následují svědectví jednotlivých konkrétních osob, což Tomáš z Celana vždy nějakým způsobem dává najevo. Jednou je zdrojem informací nejmenovaný bratr (1Cel 46 a 60), jindy zase důvěryhodný svědek (1Cel 48). Často si také můžeme domyslet, že hlavní postava uvedené epizody o ní zároveň i vydala svědectví – jako např. bratr Ricerius (1Cel 49). V kapitolách XXII-XXVI jsou popsány zázraky, které náš světec vykonal během svého života. Tyto příběhy jistě vyprávěli buď samotní uzdravení, nebo bratři, kteří u toho byli, jako např. bratr Eliáš (1Cel 63-70). Zaznamenání těchto zázraků bylo jistě výsledkem kanonizačního procesu. Nevíme, zda bratr Eliáš svědčil i při něm, ale Tomáši z Celana jistě svá svědectví podal (1Cel 69). Také papež Řehoř IX. jistě osobně vydal své svědectví o dobách, které jako kardinál-protektor prožil se sv. Františkem. Můžeme dokonce předpokládat, že celistvost XXVII. kapitoly je dána tím, že jde o přímé svědectví papežovo (1Cel 72-75). Dalším velmi výrazným svědkem je bratr Pavel, který doprovázel sv. Františka do Marky a podal zprávu o třech velmi živých příbězích (1Cel 77-79).

Náš autor se snaží chronologicky popsat život, smrt a zázraky sv. Františka. Je zřejmé, že zná a zachovává tradiční hagiografické (životopisné) prvky křesťanské literatury. Jako předlohu pro svůj životopis použil životopisy sv. Martina z Tours (od Sulpicia Severa), sv. Benedikta (od sv. Řehoře Velikého) a sv. Bernarda z Clairvaux (od sv. Viléma ze San Thierry). Proto také mnohé epizody Prvního životopisu připomínají události ze života jmenovaných světců. Tomáš z Celana (podobně jako později i sv. Bonaventura) používá rytmus a styl jazyka známý z římské liturgie a na papežské kurii. Snaží se tak vytvořit literární dílo, které by důstojně reprezentovalo novou řeholi a sneslo srovnání s nejznámějšími životopisy křesťanského Západu své doby.

O historické hodnotě Prvního životopisu tedy není pochyb, pokud chápeme i jeho kompozici a hierarchii jednotlivých zdrojů informací. Dá se říci, že do rámu, daného Závětí sv. Františka, Tomáš z Celana zasazoval jako barevné kamínky do mozaiky vyprávění očitých svědků shromážděných jak při kanonizaci, tak při samotném sepisování této legendy.

Jak vznikala taková mozaika je patrné např. z popisu hříšného mládí sv. Františka. Životopisec vychází z Františkovy věty v Závěti: „když jsem byl v hříších“. Pak beze studu přebírá hagiografický model hříšného mládí, a to z Vyznání sv. Augustina, z něhož cituje celé pasáže. Přece se však od původního vzoru liší, neboť Augustinovo hříšné mládí bylo záležitostí individuální, zatímco u sv. Františka kolektivní – sdílené se skupinou assiské zlaté mládeže (1Cel 2-3). To si Tomáš z Celana nevymyslel, ale opřel se o konkrétní svědectví, která zapracoval do původního hagiografického modelu.

První kapitola druhé části 1Cel je jakýmsi prologem, ve kterém je shrnut obsah celé této druhé části. Cílem je dospět ke smrti světce a držet se pouze podstaty událostí. Tento úvod také používá cursus papežské kurie a potvrzuje, že legenda je napsána k hlasitému předčítání. František je v ní představen jako apoštol či evangelista, jako prorok, který ukazuje cestu Páně. Jeho svatost je zcela nová – nepodobá se ničemu předešlému. Proto zůstává příkladem a vzorem pro všechny. Je mimořádný, ale lze ho i následovat. Avšak pouze v Řádu (1Cel 88-90).

Proč František překonává všechny předcházející světce? Tomáš z Celana nakonec odhaluje tajemství Boží: František měl takovou lásku k Bohu, že byl označen jeho ranami. Byl ukřižován spolu s Kristem. Kromě očitých svědectví Františkových bratří vystupuje v tomto případě do popředí ještě jeden písemný zdroj informací. Tentokrát to nemůže být žádný z Františkových spisů, neboť on sám o svých stigmatech nemluví. Je to Okružní list bratra Eliáše o smrti sv. Františka, který má sice nejistou rukopisnou tradici, ale zdá se, že právě citace obsažené v 1Cel mu dodávají na věrohodnosti. Tomášovo vyprávění začíná představením poustevny na La Verně. Pak následuje představení údělu světce pomocí trojího otevření Písma. To však není otevřeno na evangelních statích popisujících rozeslání apoštolů, jak to později líčí Druhý životopis na počátku Františkova nového způsobu života (2Cel 15), ale na evangeliu o utrpení Páně (1Cel 92-93). Potvrzení přichází na konci Františkova života, kdy se Písmo samo otevře na popisu utrpení Páně podle Jana (1Cel 110). Nato následuje popis toho, co se stalo. Zjevení serafína, po němž se objevují ne rány, jak je popisuje Okružní list bratra Eliáše, ale hřeby z masa na rukou i na nohou (1Cel 94-95). Jako rána je shodně popisována pouze rána v pravém boku (1Cel 95 a 113). Zdá se, že Tomáš z Celana pochopil toto znamení ještě dříve než Giotto. Možným svědkem stigmat je bratr Rufín, ale především bratr Eliáš, který se jako očitý svědek objevuje i v pěti dalších epizodách (1Cel 95; 98; 105; 108 a 109), což potvrzuje hlavní roli svědectví bratra Eliáše v této části Prvního životopisu. Spolu s jeho fyzickým utrpením však vychází najevo i Františkovo utrpení morální: 1Cel 96 a 104. Odtud začíná silná nostalgie po heroických začátcích. Porciunkula je chválena jako záruka prvotní horlivosti a František by se nejraději odebral do poustevny (1Cel 103 a 106).

Třetí část 1Cel je ještě kratší než druhá. Přitom její druhá polovina se skládá ze čtyřiceti vypsaných zázraků, které byly lidu předčítány v přítomnosti papeže Řehoře IX. při slavnostním svatořečení 16. července 1228. Jsou seřazeny tematicky podle typu choroby či zázračné pomoci (1Cel 127-150). Tato třetí část začíná triumfálním souhrnem předcházejících událostí (1Cel 119-120). Začátky světce byly krásné, ale konec je díky stigmatům ještě krásnější. Člověk, který obdržel taková znamení, může jistě vykonat mnoho zázraků. Zvláštní je, že mezi zeměmi, které byly obdařeny milostmi na přímluvu sv. Františka, je jmenována jen jediná, a to Francie, jejímž králem byl tehdy čtrnáctiletý Ludvík IX., který vládl od roku 1226. Legenda praví, že papež se doslechl o mimořádných projevech Františkovy svatosti, když ještě dlel v Římě (1Cel 121). Zakrátko byl však z Věčného města římským lidem vyhnán (na Velikonoční pondělí 27. března 1228) (1Cel 122), protože už podruhé exkomunikoval Fridricha II. Podporu nachází právě ve věrné Francii, kterou pak odmění tím, že deset dní předtím, než vydá oficiální bulu svatořečení Mira circa nos, pošle do Francie list Sicut fiale auree, kterým ohlašuje Františkovu svatost. A také se postará o to, aby byla Francie zmíněna ve Františkově oficiálním životopise. Řehoř IX. se sice pokusil s Fridrichem II. vyjednávat a poslal k němu delegaci dvou menších bratří (jedním z nich byl Jan Parenti), ale neuspěli. Legenda pak vypráví, že se Řehoř IX. uchýlil do Rieti a pak do Spoleta, kde nalezl útočiště v klášteře chudých paní, o které se jako kardinál staral (1Cel 122). Odtud se spěšně odebral do Assisi a začal se osobně starat o zahájení kanonizačního procesu (1Cel 123).

Proč uběhly dva roky od Františkovy smrti, aniž by byl proces zahájen? Na jedné straně lid neměl o Františkově svatosti pochyb a chodil na jeho hrob prosit o zázraky, na druhé straně prostě o zahájení procesu nikdo nepožádal – ani Řád, ani místní biskup. Tak se stalo, že papež zahájil proces svatořečení bez žádosti. 16. července 1228 se v Assisi sešlo opravdu velkolepé shromáždění, na kterém nechyběli biskupové, opati, šlechtici, a dokonce ani jeruzalémský král (1Cel 125). Pak papež vešel do chrámu sv. Jiří, kde sloužil mši nad hrobem svého přítele (1Cel 126).

Všimněme si ještě jednou celkového uspořádání legendy. První část čerpá ze spisů sv. Františka. Jádrem druhé je Okružní list bratra Eliáše a hlavním tématem třetí je kanonizační proces. Ve všech třech částech je nejdůležitější postavou sv. František, ale ve druhé části je mu po boku postaven bratr Eliáš a ve třetí části papež Řehoř IX. Že o obou životopisec píše velmi pěkně, je nepochybné. Přesto se však Tomáš z Celana nestal falzifikátorem historie a dvořanem na pomyslných dvorech bratra Eliáše a Řehoře IX. Celano si totiž nevybírá vítězící stranu. V době, kdy o obou mužích píše, se oba nacházejí ve velmi svízelné situaci. Bratr Eliáš je sesazen z vedení Řádu a papež vyhnán ze svého sídla. Zmínky o přátelství mezi světcem a oběma muži nejsou pochlebováním, ale historickou skutečností. Tomáš z Celana nebyl vybrán za Františkova životopisce proto, že se za něj přimlouval jistý kníže (nepřítel císařův), ale proto, že se papež snažil vybrat toho nejlepšího životopisce. Spojení se sv. Františkem, který tak silně připomíná samotného Krista, však přece jen dává jistou novou legitimitu oběma mužům. Oba se proto snaží přispět k Františkově svatořečení, aby tak dodali legitimitu sami sobě. Tomáš z Ecclestonu ve své knize De adventu fratrum minorum in Angliam (78) praví, že bratr Eliáš byl zvolen generálem v roce 1232 „především pro své přátelství se svatým Františkem“. Tomáš z Celana se však nebál vyjadřovat své názory, ke kterým dospěl a které se mnohdy lišily od toho, co zastával papež či bratr Eliáš. Nejvíce se to projevuje v otázce stigmat. Kanonizační bula se o stigmatech nezmiňuje a papež o nich až do roku 1237 veřejně nemluvil. Okružní list bratra Eliáše zase otevřeně mluví o stigmatech jako o ranách v rukou a nohou. Tomáš z Celana je však, kromě rány v boku, popisuje jako výrůstky z masa podobné hřebům. Tím Tomáš z Celana dokazuje svou svobodu názorů a nepřímo i dokazuje historickou skutečnost Františkových stigmat. Jestliže se rozhodl o tom psát, i když papež o nich mlčel, pak jedině proto, že to byla skutečnost, a když Františkova stigmata popisuje jinak než bratr Eliáš, pak si to může dovolit zase jen proto, že takový popis měl od očitých svědků. I kdybychom odhlédli od papeže, usnadnil by si situaci, kdyby prostě jen převzal verzi bývalého generálního vikáře.

I popis smrti sv. Františka je poznamenán jakousi dvojakostí, která je citelná už i v předcházejících částech. Na jedné straně se nachází bratr Eliáš, kterému umírající světec žehná, na druhé straně dva bratři, milovaní, ale nejmenovaní synové, kteří umírajícímu zpívají Píseň bratra Slunce (1Cel 108-109). Dva protikladné příběhy jako dvě protikladné skupiny. Přitom se zdá, že k oběma událostem mělo dojít posledního dne Františkova života. Nářek bratří, který následuje po Františkově smrti, se řídí hagiografickými modely převzatými ze Života svatého Martina (1Cel 110-111 a 117). Až ke konci, při popisu těla zesnulého světce, autor opět čerpá z Okružního listu bratra Eliáše. Centrálním prvkem celého vyprávění je bezesporu tělo trpícího světce, které se stává symbolem Řádu, neboť je tělem zakladatele. Také jemu hrozí rozklad a zánik. Kdesi v kontextu si autor klade dvě otázky: jaké nebezpečí vlastně hrozí a jak mu čelit? Řešení je trojí: tělo, Řád a město.

Pokud jde o tělo, fyzické trápení je překonáno tím, že se ještě zhorší; stává se utrpením. V tomto případě nejde o žádný symbol. Františkova stigmata jsou pro životopisce realitou. Tím, že František překonává fyzické trápení utrpením, stává se podobnějším Kristu, svému vzoru, více než všichni předcházející světci. Odtud pramení všechny výroky o novém světci, jakého svět dosud nepoznal. Zde začíná cesta, která postupně přivede další životopisce až k tomu, že začnou označovat sv. Františka titulem „druhý Kristus“ (SktFr). To však ještě První životopis výslovně nečiní. Pro něj zůstává sv. František apoštolem a evangelistou.

Pokud jde o Řád, trápení se řeší rozdělením úkolů i prostoru. Eliáš a Hugolin na straně jedné, čtyři sloupy (druhové sv. Františka) na straně druhé. Toto rozdělení, které však není konfliktem, není samo o sobě trápením, ale řešením trápení po vzoru Marty a Marie. Myslet si, že toto rozdělení je střetem, by znamenalo dopustit se stejného hermeneutického omylu, jakého se dopustil Paul Sabatier.

Pokud jde o město, je dobré si všimnout, že už od doby, kdy se sv. František spojil při uskutečňování svého ideálu se sv. Klárou (1212), se ti dva stali symbolem občanského usmíření, ke kterému v městě Assisi došlo roku 1210. Proto je v Prvním životopise 116 dáván takový význam průvodu, který přenáší světcovo tělo z Porciunkule (která se tedy nacházela v lese pod městem) kolem kostelíka sv. Damiána do Assisi. Tentokrát je to Klára, která se jde podívat na toho, jenž předtím chodil navštěvovat sestry, a to okénkem, kterým se sestrám podávala eucharistie. Na rozdíl např. od sv. Dominika je totiž sv. František nejen světec univerzální, ale i lokální – velmi silně spojený se svým rodným městem. Jeho mrtvé tělo je symbolem smíru jeho občanů – ale ne bez sv. Kláry.

Vraťme se však k nebezpečím, kterých se sv. František obával. Zdá se, že se jeho obavy týkaly pouze Řádu, a to především jeho vedení. Tomáš z Celana se sám nestaví ani na jednu, ani na druhou stranu, ale nabízí řešení vyváženosti mezi Martou a Marií. Nezapomeňme, že bratr Eliáš byl jako generální vikář mocným mužem do roku 1227, ještě mocnější pak byl jako generální ministr v letech 1232-1239. Celano však píše v době, kdy byl Eliáš odstaven z vedení Řádu (v té době stál v čele Řádu bratr Jan Parenti) a věnoval se „pouze“ stavbě baziliky sv. Františka. Na jednu stranu tedy hájí bratra Eliáše, a to v době, kdy jsou při moci ti, kdo ho odstavili, a tak možná naplnili obavy sv. Františka. Na druhé straně ale jistě Tomáš z Celana nepatří k bezbřehým obdivovatelům bratra Eliáše, neboť v otázce stigmat trvá na svých rozdílech s jeho Okružním listem. Zdá se, že svým životopisem chtěl říci svým spolubratřím asi toto: byl nad námi ustanoven někdo, komu sám zakladatel požehnal, a byla to dobrá úmluva, správná vyváženost, která překonávala stálé napětí. Tato úmluva byla zrušena a Eliáš byl podveden a spolu s ním i zakladatel. Vraťme se k dialektickému řešení, které chtěl i sv. František. Pochopíme-li, že Tomáš z Celana nestaví protiklady proti sobě, ale chce, aby se naučily žít vedle sebe, pak pochopíme logiku jeho legendy: sladce vzpomíná na hrdinské začátky, chválí bratra Eliáše, chválí i jeho první druhy. Nekalkuluje, nestaví jedny do opozice proti druhým, ale nabízí svým bratřím životaschopné řešení. První životopis byl v minulosti příliš snadno nálepkován jako „oficiální legenda“ a z toho vyplývalo jeho příliš laciné a povrchní hodnocení jako legendy ovlivněné papežem a bratrem Eliášem. Ale jak je patrné, Tomáš z Celana do ní vložil mnohem víc, než by se na první pohled zdálo.

Klíčem k řešení obtížných míst ve františkánských legendách není rozpor mezi ústní tradicí a psaným slovem, ale rozpor mezi skutečností a vzpomínkami na tuto skutečnost, které, na rozdíl od Beránka, nejsou neposkvrněné a neporušené.

Co se týče jazyka, používá Tomáš z Celana elegantní a místy i rafinovanou latinu, a to takovým způsobem, že byl zařazen mezi nejlepší italské latiníky 13. století. V Prvním životopise převažuje cursus velox, který větám dodává jistý lesk. Také ostatní druhy cursu jsou použity, avšak v mnohem menší míře. Autor však cursus přerušuje, když cituje nebo používá přímou řeč. Nezapře v sobě ani vynikajícího řečníka, a tak v textu najdeme i mnohé slovní hříčky, které v té době byly velmi oblíbené. Také se tu a tam objeví i řečnické figury.

Počátkem roku 1229 předložil Tomáš z Celana své dílo ke schválení papeži Řehoři IX., který tehdy pobýval v Perugii.

Dnes již všichni učenci uznávají, že se při poznání sv. Františka bez životopisů Tomáše z Celana neobejdeme. Po roce 1266, kdy bylo nařízeno zničit všechny předcházející životopisy kvůli oficiální Větší legendě sv. Bonaventury, upadl První životopis v zapomnění a znovu byl publikován až roku 1768 bollandistou Konstantinem Suyskensem.

O autorovi Prvního životopisu toho mnoho nevíme. Tomáš z Celana se narodil v provincii Abruzzo (1185-1190) v městečku Celano della Marsica, které bylo roku 1224 zcela zničeno vojsky Fridricha II. Do Řádu menších bratří vstoupil roku 1215 již jako vzdělaný muž. Sám Tomáš z Celana o tom svědčí v 1Cel 56-57. Podle kroniky Giordana z Giana se v roce 1221 zúčastnil misie vyslané do Německa a tam se stal kustodem Magonzy, Wormsu, Kolína a Špýru. Nevíme přesně, kdy se vrátil do Itálie, ale předpokládá se, že u smrti sv. Františka (1226) ještě nebyl. Roku 1228 se již však účastní Františkova slavnostního svatořečení a papež Řehoř IX. ho pověřuje vypracováním oficiálního životopisu sv. Františka. Svědčí o tom i prolog tohoto životopisu. Giordano z Giana dále svědčí o tom, že mu Tomáš z Celana roku 1230 věnoval ostatky sv. Františka, které pravděpodobně obdržel jako odměnu za vykonané dílo. V letech 1230-1232 napsal Tomáš z Celana Chórovou legendu a v letech 1246-1247 pobýval v Assisi, kde sepsal Memoriál neboli Druhý životopis svatého Františka, aby vyhověl přání tehdejšího generálního ministra Crescencia z Jesi. Podle Kroniky 24 generálů napsal v letech 1250-1253 Pojednání o zázracích blaženého Františka na žádost tehdejšího generála Jana z Parmy. A v letech 1255-1256 pravděpodobně napsal na přání papeže Alexandra IV. i Legendu svaté Kláry. Tomáš z Celana zemřel okolo roku 1260 v rodném kraji Abruzzo v klášteře klarisek San Giovanni in Val di Varri. Jeho ostatky pak byly přeneseny do kláštera menších bratří v Tagliacozzo, kde se nacházejí dodnes. Tomáš z Celana vstoupil do historie také jako básník díky sekvencím Dies irae a Sanctitatis nova signa, které se staly součástí církevní liturgie.

 Další