V. kapitola

Jak Františka ve městě Rieti přijal pan Hugolin, biskup z Ostie, a jak mu světec prorokoval, že se stane biskupem celého světa

99. Stalo se, že přicházelo mnoho lidí se svými léky, aby mu pomohli, ale jelikož se mu neulevilo, jel do města Rieti, kde, jak se říkalo, bydlil muž, který byl na tyto nemoci odborník. Když tam dojel, byl přijat přátelsky a uctivě celou římskou kurií, která v tomto městě tehdy pobývala1, a kromě toho ho se zvláštní blahosklonností uvítal ostijský biskup, pan Hugolin, který nad jiné vynikal úctyhodným a svatým životem.

Jeho si blažený František se souhlasem a z vůle pana papeže Honoria zvolil za otce a pána celé řehole a Řádu svých bratří, protože měl velmi rád svatou chudobu a měl svrchovanou úctu k prostotě.

Tento vznešený pán se snažil přizpůsobit svůj život bratřím a ve své touze po svatosti byl s prostými prostý, s pokornými pokorný a s chudými byl chudý. Mezi bratry byl bratrem, mezi menšími byl nejmenší, a pokud mohl, snažil se být životem i chováním jako jeden z nich. Velmi horlivě se snažil všude šířit svatý Řád a ve vzdálených oblastech velmi šířil dobrou pověst ještě lepšího života Řádu.

Pán mu dal velkou výmluvnost, kterou porážel protivníky pravdy, přemáhal nepřátele Kristova kříže2, bloudící přiváděl na pravou cestu, nepřátele usmiřoval a ty, kdo žili ve svornosti, spojoval ještě pevnějšími pouty lásky. V Boží církvi byl lampou hořící a svítící a vyvoleným mečem3, připraveným v pravý čas.

Často odkládal svůj drahocenný šat, oblékal se prostě4, chodil bos téměř jako jeden z bratří a hledal to, co vede k pokoji5. 10 To bylo jeho ustavičnou a horlivou snahou: zprostředkovávat pokoj mezi lidmi, zvlášť však mezi člověkem a Bohem. 11 Proto ho Bůh brzy nato vyvolil za pastýře celé své svaté církve a povýšil ho mezi všemi národy.

100. Aby se poznalo, že se tak stalo Božím vnuknutím a podle vůle Ježíše Krista, už dávno předtím to blažený otec František slovy předpověděl a skutky naznačil. Neboť když se Řád a řehole bratří působením Boží milosti začaly dost rychle rozšiřovat a jako cedr v Boží rajské zahradě začaly zvedat k nebi vrchol svých svatých zásluh a jako vybraná vinice vyháněly svaté ratolesti po celé zemi, přišel svatý František k panu papeži Honoriovi, který tehdy předsedal římské církvi, a pokorně ho prosil, aby pana Hugolina, ostijského biskupa, ustanovil otcem a pánem jeho i jeho bratří6. Pan papež souhlasil, světcově prosbě vyhověl a na pana Hugolina přenesl svou moc nad řádem bratří. Ten pak převzal úřad s úctou a zbožností a jako věrný a moudrý služebník, který je ustanoven nad Pánovou rodinou, usiloval v každém ohledu dávat svým svěřeným v pravý čas pokrm7 věčného života. Proto se mu svatý otec ve všem podřídil a miloval ho podivuhodnou a uctivou láskou.

František, veden Duchem Božím, jehož byl pln, viděl to, co mělo přijít, daleko dřív, než se to ukázalo očím ostatních. Kdykoli mu totiž v záležitosti Řádu psal, nebo spíše když psal veden Kristovou láskou, kterou k němu pociťoval, neoslovoval ho jen biskup z Ostie nebo z Velletri, jak obvykle činili ostatní ve svém oslovení, nýbrž rozšiřoval pozdravnou formuli takto: „Nejdůstojnějšímu otci neboli Panu Hugolinovi, biskupovi celého světa“.

Často ho také pozdravoval neobvyklými požehnáními, a ačkoliv mu byl věrně oddaným synem, přece ho někdy z vnuknutí Ducha utěšoval otcovskou domluvou, aby se nad ním upevnilo požehnání otců, dokud by nedosáhl vytoužených věčných pahorků8.

101. Také jmenovaný pán měl světce velmi rád a také se mu líbilo všechno, cokoli blažený muž řekl nebo učinil, a často byl celý láskou uchvácen, už když Františka spatřil. Sám dosvědčuje, že nikdy nebyl natolik rozladěn nebo rozrušen, aby všechny temné mraky mysli nezmizely a v jeho duši se nerozjasnilo, rozmrzelost nezmizela a neovanula ho nebeská radost, kdykoli jen Františka uviděl nebo s ním promluvil.

Sloužil blaženému Františkovi jako služebník svému pánu, a kdykoli ho viděl, prokazoval mu úctu jako Kristovu apoštolu9, a když se oba dva sblížili, pokorně mu líbal ruku posvěcenými ústy.

Proto se nyní pečlivě a oddaně staral, aby se blaženému otci opět navrátilo dřívější zdraví očí, neboť věděl, že je to muž svatý a spravedlivý a pro církev Boží nepostradatelný a velmi užitečný. Soucítil kvůli tomu s celým shromážděním bratří a nad syny se slitovával jako otec10. Proto svatého otce napomínal, aby o sebe pečoval, aby neodmítal léčení, protože by mu bezstarostnost v této věci mohla být přičtena spíš jako hřích než jako zásluha. Svatý František tedy pokorně poslechl, co mu tak důstojný pán a milovaný otec řekl. Byl opatrnější a klidněji přijímal to, co bylo zapotřebí k jeho ošetření. Jeho choroba však už tak pokročila, že bylo zapotřebí velkého lékařského nadání a velmi bolestivé léčby, aby se dosáhlo vůbec nějakého úspěchu. Ačkoli ho však na několika místech na hlavě pálili, žilou mu pouštěli a dávali mu náplasti a masti, nebylo to k ničemu, ale jeho stav se stále zhoršoval.

 Další

1 Papežská kurie pobývala v Rieti od 23. června 1225 do 31. ledna 1226.

2 Srv. Flp 3,18.

3 Srv. Jan 5,35; Iz 49,2.

4 Sv. Bonaventura v jednom svém kázání o sv. Františkovi k tomu dodává, že tento biskup se ve svém paláci také vlastnoručně staral o malomocného (Opera Omnia IX, pp. 576-577).

5 Srv. Lk 19,42.

6 K této žádosti došlo pravděpodobně v polovině roku 1220, po návratu sv. Františka z Východu. V tomto případě tedy Tomáš z Celana popisuje událost, která časově nepatří do posledních dvou let světcova života.

7 Srv. Mt 24,45.

8 Srv. Gn 49,26.

9 Srv. 1 Kor 1,1.

10 Srv. Žl 102[103],13.

Přejít nahoru