III. kapitola

O vidění člověka, který měl podobu ukřižovaného serafa

94. ₁ Dva roky před tím, než vrátil svou duši nebi, pobýval František v poustevně na místě zvaném La Verna¹. Tu měl od Boha vidění: viděl muže v podobě serafa se šesti křídly, který nad ním visel na kříži s rozpjatýma rukama a nohama u sebe. ₂ Dvě křídla měl zdvižena nad hlavou, dvě byla rozpjatá k letu a dvě zahalovala téměř celé tělo². ₃ Když to blažený služebník Nejvyššího uviděl, byl pln údivu, ale nemohl si vysvětlit, co by mělo toto zjevení znamenat. ₄ Velmi se zaradoval a zmocnila se ho ještě větší radost, když zpozoroval milostiplný a nepopsatelně krásný pohled serafa, kterým se na něho díval, ale jeho ukřižování a hořkost jeho utrpení ho naplňovaly hrůzou. ₅ A tak byl jak povznesený, tak zaražený, smutný i veselý, radost i zármutek se v něm střídaly. ₆ Ustaraně přemýšlel, co by mělo toto vidění znamenat, a jeho duše se plnila úzkostí ještě více, když se snažil pochopit jeho význam.

₇ Zatímco rozumově nemohl stále do jeho smyslu proniknout a novost a neobvyklost vidění zaměstnávaly jeho srdce, začala se na jeho rukou i nohou objevovat znamení hřebů týmž způsobem, jak je krátce předtím viděl na ukřižovaném muži nad sebou.

95. ₁ Jeho ruce i nohy jako by byly vprostředku probodeny hřeby, přičemž se hlavičky hřebů objevily na rukou na vnitřní a na nohou na vnější straně, na protější straně pak byly jejich hroty. ₂ Znamení totiž byla na vnitřní straně rukou kulatá, na vnější podlouhlá a bylo tam vidět kousek masa, který přečníval, jako by to byly zkřivené, ohnuté konce hřebů, které přečnívaly zbylé maso. ₃ Stejně tak byla vtištěna znamení hřebů i na nohách s přečnívajícím masem. ₄ Také pravý bok byl jakoby probodený kopím a byla v něm zatažená rána, z níž často teklo tolik krve, že jeho svatá krev prosakovala hábitem i kalhotami.

₅ Jak málo bylo těch, kdo mohli svatou ránu v boku vidět, dokud ukřižovaný služebník ukřižovaného Pána žil! ₆ Šťastný Eliáš, že si zasloužil spatřit ji ještě za života světce; ale neméně šťastný byl i Rufín, který se jí dotkl vlastníma rukama³. ₇ Jednou totiž, když řečený bratr Rufín třel prsa přesvatého muže, sklouzla mu ruka, jak se může lehce stát, k jeho pravému boku, a tak se náhodou dotkl drahocenné rány. ₈ Tento dotek způsobil Božímu světci nemalou bolest. Ten ruku odstrčil a hlasitě zvolal, aby mu to Bůh odpustil.

₉ S velkou pečlivostí ji totiž skrýval před cizími, opatrně ji zahaloval i před nejbližšími, takže i blízcí bratři a nejoddanější učedníci o ní dlouho nevěděli.

₁₀ Ačkoli služebník a přítel Nejvyššího viděl, že je ozdoben tolika a takovými perlami jako vzácnými drahokamy a že je podivuhodně korunován slávou a ctí nade všechny, jeho srdce nezvětralo, ani se od té doby nesnažil někomu se zalíbit z ješitné touhy po slávě. ₁₁ Naopak, snažil se toto vyznamenání, jak jen mohl, utajovat, aby mu lidský obdiv neukradl propůjčenou milost.

96. ₁ František byl totiž zvyklý zvláštní tajemství odhalovat jen zřídka, nebo vůbec ne. Obával se totiž, že by utrpěl újmu na propůjčené milosti, kdyby z náklonnosti, jak to mezi dobrými přáteli bývá, své tajemství někomu svěřil. ₂ Proto v srdci stále nosil slovo proroka a často je i říkal: „Tvůj výrok uchovávám ve svém srdci, abych se proti tobě neprohřešil.“ ⁴

₃ Pro případ, že by k němu přicházeli světští lidé, s nimiž nechtěl hovořit, domluvil se svými bratry a syny toto znamení, aby když se začal modlit tento verš, ty, kdo přišli, ihned zdvořile poslali pryč. ₄ Udělal totiž zkušenost, že sdělovat všechno všem je velké zlo a že nemůže být duchovním člověkem ten, jenž nemá mnohem víc a vzácnějších tajemství, než lze vyčíst z jeho tváře⁵, a jež jsou všude zjevná lidem. ₅ Chodili totiž za ním někteří, kteří navenek přisvědčovali, ale v srdci odporovali, v jeho přítomnosti mu tleskali, ale za zády se mu vysmívali, ti si vysloužili odsouzení⁶ a vrhli někdy i stín jeho podezření na lidi s dobrým úmyslem.

₆ Zloba totiž často hledá, jak by očernila čistotu, a protože mnozí často lžou, těm několika, kteří říkají pravdu, se nevěří.

 Další