II. kapitola

O nejvyšší touze blaženého Františka a jak poznal vůli Pána o sobě, když otevřel svatá Písma

91. ₁ Jednou se blažený a ctihodný otec František vzdálil od zástupu lidí, kteří denně zbožně přicházeli, aby ho viděli a slyšeli, a odebral se na odlehlé, utajené místo¹, aby tu mohl pobýt s Bohem a setřást prach, který na něm snad ulpěl při jednání s lidmi. ₂ Míval totiž ve zvyku rozdělovat si čas, který mu byl propůjčen, aby si zasloužil Boží milost, jak se mu to jevilo jako potřebné jak pro službu bližním, tak pro kontemplaci v blažené odloučenosti.

₃ Proto s sebou brával² jen několik málo druhů, kteří znali důvěrněji než ostatní jeho svatý život, aby ho chránili před návalem a obtěžováním lidí a střežili jeho klid.

₄ Když tam strávil nějaký čas a stálou modlitbou a častou kontemplací dosáhl nevylíčitelně důvěrného spojení s Bohem, zatoužil i zvědět, co se na něm i v něm věčnému Králi líbí a jaký by měl být. ₅ Přitom se snažil horlivě vypátrat a zbožně se toužil dozvědět, jakým způsobem, jakou cestou a jakou touhou by byl Pánu a Bohu ještě prospěšnější a jak by podle jeho rady a vůle k němu ještě dokonaleji přilnul. ₆ Toto byla stále jeho nejvyšší moudrost a tato nejvyšší touha ho stále stravovala, pokud žil, aby se totiž učil od prostých i moudrých, od dokonalých i nedokonalých, jak kráčet po cestě pravdy a dosáhnout vyšších cílů.

92. ₁ Neboť ač byl nejdokonalejším z dokonalých, nikdy se nepokládal za dokonalého, ale považoval se za značně nedokonalého. ₂ Okusil totiž a viděl, jak milý, něžný a dobrý je Bůh Izraele k těm, kdo jsou přímého srdce a kdo ho hledají s ryzí prostotou³ a opravdovou čistotou.

₃ Sladká vlitá blaženost, která je shůry dána málokdy a málokomu, ho vedla k tomu, aby zcela odumřel sám sobě a byl naplňován tak blaživou radostí, že cele toužil všemi způsoby dojít tam, kam zčásti již pronikl, když byl mimo sebe. ₄ Tento člověk, který měl Božího Ducha⁴, byl ochoten snášet všechny úzkosti srdce i všechny tělesné strasti, kdyby si mohl vybrat, jen aby se na něm milostivě naplnila vůle nebeského Otce. ₅ Proto přišel jednoho dne k posvěcenému oltáři, který byl zřízen v poustevně, kde dlel, vzal knihu, ve které byla napsána svatá evangelia, a uctivě ji položil na oltář.

₆ Pak padl před oltářem na zem a modlil se k Bohu⁵, umenšený víc srdcem než tělem, pokorně prosil, aby mu dobrotivý Bůh, Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy⁶, milostivě zjevil svou vůli. ₇ Aby dovedl k dokonalému konci to, co kdysi prostě a zbožně započal⁷, vroucně prosil, aby se mu při prvním otevření knihy zjevilo, co by měl udělat. ₈ Byl totiž veden Duchem, který řídil svaté a dokonalé muže, o nichž čteme, že ve své zbožné touze po svatosti jednali podobně.

93. ₁ Když vstal od modlitby a s pokorným srdcem a se zkroušeností ducha⁸ se posílil znamením svatého kříže, vzal uctivě z oltáře knihu a s úctou i s bázní ji otevřel. ₂ I stalo se, že když otevřel knihu⁹, nejprve uviděl líčení o utrpení našeho Pána Ježíše Krista, to místo, kde on sám oznamuje své hořké utrpení. ₃ Aby vyloučil jakoukoli náhodu, otevřel knihu podruhé a potřetí a nalezl vždy stejné nebo podobné místo. ₄ Tehdy poznal, muž plný Ducha Božího, že do Božího království musí dojít skrze mnohá utrpení¹⁰, mnohá soužení a mnohé boje.

₅ Statečný rytíř se však nebojí nevyhnutelného boje¹¹ ani neklesá na mysli, když má vést boje Páně¹² na bojištích tohoto světa. ₆ A nebál se, že nepříteli podlehne, protože nespoléhal na sebe a už dlouho pracoval nad lidské síly. ₇ Byl opravdu velmi horlivý, a i když v minulosti měli mnozí stejný cíl, přece se nenašel žádný, který by ho svou touhou předstihl. ₈ Poznal, že je snadnější dokonale jednat než o tom mluvit. Vždy dokazoval nikoliv slovy, která dobro ukazují, ale nevytvářejí ho, ale spíše svatými skutky svou velikou horlivost a píli. ₉ Proto zůstával neotřesen a veselé mysli a sobě i Bohu zpíval radostné písně ve svém srdci. ₁₀ Proto byl hoden ještě větších zjevení, když tak jásal i nad malými věcmi, a byl nad mnohým ustanoven¹³, když dovedl být věrný v malém¹⁴.

Další