II. kapitola

O nejvyšší touze blaženého Františka a jak poznal vůli Pána o sobě, když otevřel svatá Písma

91. Jednou se blažený a ctihodný otec František vzdálil od zástupu lidí, kteří denně zbožně přicházeli, aby ho viděli a slyšeli, a odebral se na odlehlé, utajené místo1, aby tu mohl pobýt s Bohem a setřást prach, který na něm snad ulpěl při jednání s lidmi. Míval totiž ve zvyku rozdělovat si čas, který mu byl propůjčen, aby si zasloužil Boží milost, jak se mu to jevilo jako potřebné jak pro službu bližním, tak pro kontemplaci v blažené odloučenosti.

Proto s sebou brával2 jen několik málo druhů, kteří znali důvěrněji než ostatní jeho svatý život, aby ho chránili před návalem a obtěžováním lidí a střežili jeho klid.

Když tam strávil nějaký čas a stálou modlitbou a častou kontemplací dosáhl nevylíčitelně důvěrného spojení s Bohem, zatoužil i zvědět, co se na něm i v něm věčnému Králi líbí a jaký by měl být. Přitom se snažil horlivě vypátrat a zbožně se toužil dozvědět, jakým způsobem, jakou cestou a jakou touhou by byl Pánu a Bohu ještě prospěšnější a jak by podle jeho rady a vůle k němu ještě dokonaleji přilnul. Toto byla stále jeho nejvyšší moudrost a tato nejvyšší touha ho stále stravovala, pokud žil, aby se totiž učil od prostých i moudrých, od dokonalých i nedokonalých, jak kráčet po cestě pravdy a dosáhnout vyšších cílů.

92. Neboť ač byl nejdokonalejším z dokonalých, nikdy se nepokládal za dokonalého, ale považoval se za značně nedokonalého. Okusil totiž a viděl, jak milý, něžný a dobrý je Bůh Izraele k těm, kdo jsou přímého srdce a kdo ho hledají s ryzí prostotou3 a opravdovou čistotou.

Sladká vlitá blaženost, která je shůry dána málokdy a málokomu, ho vedla k tomu, aby zcela odumřel sám sobě a byl naplňován tak blaživou radostí, že cele toužil všemi způsoby dojít tam, kam zčásti již pronikl, když byl mimo sebe. Tento člověk, který měl Božího Ducha4, byl ochoten snášet všechny úzkosti srdce i všechny tělesné strasti, kdyby si mohl vybrat, jen aby se na něm milostivě naplnila vůle nebeského Otce. Proto přišel jednoho dne k posvěcenému oltáři, který byl zřízen v poustevně, kde dlel, vzal knihu, ve které byla napsána svatá evangelia, a uctivě ji položil na oltář.

Pak padl před oltářem na zem a modlil se k Bohu5, umenšený víc srdcem než tělem, pokorně prosil, aby mu dobrotivý Bůh, Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy6, milostivě zjevil svou vůli. Aby dovedl k dokonalému konci to, co kdysi prostě a zbožně započal7, vroucně prosil, aby se mu při prvním otevření knihy zjevilo, co by měl udělat. Byl totiž veden Duchem, který řídil svaté a dokonalé muže, o nichž čteme, že ve své zbožné touze po svatosti jednali podobně.

93. Když vstal od modlitby a s pokorným srdcem a se zkroušeností ducha8 se posílil znamením svatého kříže, vzal uctivě z oltáře knihu a s úctou i s bázní ji otevřel. I stalo se, že když otevřel knihu9, nejprve uviděl líčení o utrpení našeho Pána Ježíše Krista, to místo, kde on sám oznamuje své hořké utrpení. Aby vyloučil jakoukoli náhodu, otevřel knihu podruhé a potřetí a nalezl vždy stejné nebo podobné místo. Tehdy poznal, muž plný Ducha Božího, že do Božího království musí dojít skrze mnohá utrpení10, mnohá soužení a mnohé boje.

Statečný rytíř se však nebojí nevyhnutelného boje11 ani neklesá na mysli, když má vést boje Páně12 na bojištích tohoto světa. A nebál se, že nepříteli podlehne, protože nespoléhal na sebe a už dlouho pracoval nad lidské síly. Byl opravdu velmi horlivý, a i když v minulosti měli mnozí stejný cíl, přece se nenašel žádný, který by ho svou touhou předstihl. Poznal, že je snadnější dokonale jednat než o tom mluvit. Vždy dokazoval nikoliv slovy, která dobro ukazují, ale nevytvářejí ho, ale spíše svatými skutky svou velikou horlivost a píli. Proto zůstával neotřesen a veselé mysli a sobě i Bohu zpíval radostné písně ve svém srdci. 10 Proto byl hoden ještě větších zjevení, když tak jásal i nad malými věcmi, a byl nad mnohým ustanoven13, když dovedl být věrný v malém14.

Další 

1 V tomto případě šlo o La Vernu.

2 Srv. Lk 9,28; Mk 14,33.

3 Srv. Mdr 1,1.

4 Srv. 1 Kor 7,40.

5 Srv. Lk 6,12.

6 Srv. 2 Kor 1,3.

7 Na začátku svého povolání se sv. František za přítomnosti bratra Bernarda rovněž dotazoval evangelia, jak má žít (viz 2Cel 15).

8 Srv. Lk 22,45; Dan 3,39.

9 Srv. Zj 5,7-8.

10 Srv. Sk 14,21.

11 Srv. Kaz 8,8.

12 Srv. 1 Sam 25,28.

13 Srv. Mt 25,21.

14 Srv. Lk 19,17.

Přejít nahoru