XXVII. kapitola

O čistotě a vytrvalosti jeho ducha a o jeho kázání před panem papežem Honoriem a jak se světec a jeho bratři svěřili panu Hugolinovi, biskupu z Ostie

71. ₁ Boží muž František se naučil nehledat své, nýbrž myslet především na to, co žádá spása bližních, nade všechno si však přál zemřít a být s Kristem¹. ₂ Proto se nejvíc snažil o to, aby se osvobodil od toho, co je ve světě², aby pozemský prach nerušil klid jeho ducha. ₃ Vůči vnějšímu hluku se stal necitlivým a celou svou vnitřní silou ovládal své vnější smysly a hnutí své duše, aby byl svobodným jen pro Boha. Hnízdil v rozsedlinách skály a svůj domov měl v úkrytu nad strží³. ₄ V pravdivé, šťastné zbožnosti přebýval v nebeských sídlech a oproštěn ode všeho, dlouho prodléval v ranách Vykupitele. ₅ Často proto vyhledával osamělá místa, aby mohl cele svou mysl obrátit k Bohu, ale nebyl rozmrzelý, když poznal, že je třeba zabývat se něčím jiným, a s radostí pracoval na spáse bližních.

₆ Jeho nejjistějším útočištěm byla modlitba, ale ne krátká ani ješitná nebo povrchní, nýbrž dlouhá, plná oddanosti a líbezná pokorou. Když začal večer, stěží skončil do rána. Ať už chodil nebo seděl, když jedl či pil, byl ponořen do modlitby. ₇ Prodléval v osamělých a opuštěných kostelích, aby se tu v noci mohl o samotě modlit. V nich pod ochranou Boží milosti překonal mnohou bázeň a duševní úzkost.

72. ₁ S ďáblem bojoval tělo na tělo, ten ho totiž na těchto místech nenapadal jen vnitřními pokušeními, nýbrž i zevně ho děsil tím, že tu něco zničil nebo převrhl. ₂ Ale udatný Boží bojovník věděl, že jeho Pán všude může všechno, a nedal se zastrašit, nýbrž si v srdci říkal: „Ty, zlý duchu, proti mně nemůžeš použít silnější zbraně své zloby, než kdybychom byli na veřejnosti uprostřed lidí.“

₃ Vpravdě byl mimořádně vytrvalý a nepouštěl se do ničeho, co by nebylo věcí Páně⁴. ₄ Často hlásal Boží slovo mnoha tisícům lidí a přitom vystupoval tak jistě, jako kdyby mluvil s důvěrným přítelem. ₅ I největší zástup lidu viděl jako jednoho muže a jednomu kázal tak horlivě jako celému množství. ₆ Tuto jistotu v kázání mu dávala čistota jeho smýšlení, a aniž by to měl předem promyšleno, dovedl říkat všem věci podivuhodné a neslýchané. ₇ Jednou si však meditací připravil kázání, ale když se lidé sešli, nemohl si najednou vzpomenout na to, co si prorozjímal, a nevěděl, co jiného by měl říci. Bez uzardění se tedy posluchačům přiznal, že si předem vše promýšlel, ale že si na nic z toho nemůže vzpomenout. ₈ A pak byl náhle naplněn takovou výmluvností, že duše posluchačů byly naplněny údivem. ₉ Když doopravdy nevěděl, co říci, dal lidem požehnání, i to však pro ně znamenalo víc než kázání, a propustil je.

73. ₁ Jednou přišel v záležitostech Řádu do města Říma a zde velmi zatoužil kázat před papežem Honoriem⁵ a kardinály. ₂ Když se to dozvěděl pan Hugolin, přeslavný biskup z Ostie, který k Božímu světci choval zvláštní úctu, byl naplněn radostí i obavou, neboť obdivoval světcovu plamennou horlivost a znal i jeho prostou čistotu. ₃ Ale důvěřoval milosrdenství Všemohoucího, které těm, kdo ho zbožně ctí, v čas nouze nikdy nechybí, a uvedl ho před papeže a ctihodné kardinály. ₄ Když se František postavil před vznešená knížata a dostal požehnání a dovolení, začal beze strachu mluvit. ₅ Mluvil s takovým zápalem ducha, že se radostí už nemohl udržet, a zatímco z jeho úst vycházela slova, pohybovaly se jeho nohy jako v tanci, ne však z bujnosti, nýbrž v zápalu božské lásky. Nedráždilo to k smíchu, ale bolestně dojímalo k pláči . ₆ V úžasu nad milostí Boží i odvahou⁶ člověka byli mnozí z nich zasaženi ve svém srdci⁷. ₇ Ctihodný pan biskup z Ostie trnul strachem a z celého srdce se modlil k Pánu, aby nebyla zahanbena prostota blaženého muže, neboť i na něho padala světcova sláva či hana, protože byl ustanoven otcem jeho rodiny⁸.

74. ₁ Svatý František na něm totiž visel jako syn na svém otci a jako jediné dítě na své matce, dítě, které bezstarostně usíná a odpočívá na jejích prsou. ₂ Zajisté zastával úřad pastýře a plnil svěřený úkol, ale jméno pastýře ponechával svatému muži. ₃ Blažený otec navrhoval vše, co bylo nutné, ale tento úctyhodný pán se staral o to, aby se tak stalo. ₄ Kolik lidí kladlo, zvlášť zpočátku, založení nového řádu nástrahy, aby jej zničili! ₅ Jak mnozí se snažili v zárodku udusit tuto vyvolenou vinici⁹, kterou ruka Páně tak dobrotivě ve světě znovu zasadila! ₆  Kolik jich chtělo ukrást a zničit první přečisté plody! ₇ Všichni však padli mečem důstojného otce a pána a nezbylo z nich nic¹⁰. ₈ Byl totiž zdrojem výmluvnosti, oporou církve, bojovníkem za pravdu a přítelem pokorných.

₉ Požehnán buď a ve věčné památce zůstaň den, ve kterém se Boží světec svěřil tak důstojnému pánu! ₁₀ Stalo se to v době, kdy se biskup, jak měl často ve zvyku, jako legát pana papeže zdržoval v Toskáně. Blažený František, který tehdy ještě neměl mnoho bratří a chtěl jít do Francie, dorazil do Florencie, kde řečený biskup zrovna přebýval. ₁₁ Oba tehdy ještě nespojovalo zvláštní přátelství, ale jen pověst svatého života je k sobě přitahovala vzájemnou, srdečnou láskou.

75. ₁ Ostatně jak bylo zvykem blaženého Františka, kdykoliv přišel do některého města nebo do země, šel k biskupovi nebo ke kněžím. Jakmile se dozvěděl o přítomnosti papežského legáta, ihned se k němu s velikou úctou odebral. ₂ Když ho pan biskup spatřil, byl jat pokornou zbožností a tehdy i kdykoliv poté se uctivě choval ke všem, kdo příslušeli k svatému řeholnímu stavu, především však k těm, kdo bojovali pod praporem blahoslavené chudoby a svaté prostoty. ₃ Protože byl zvyklý pomáhat chudým v jejich nedostatku¹¹ a zvláště se zabýval jejich záležitostmi, horlivě pátral po důvodu jeho příchodu a velkodušně se zajímal o světcovy plány. ₄ Když poznal, že František pohrdá vším pozemským víc než druzí a že je zanícen ohněm, který Ježíš seslal na svět¹², sblížily se jejich duše a pan biskup pokorně prosil světce o modlitbu a nezištně mu nabídl ve všem svou ochranu. ₅ Také mu poradil, aby nepokračoval v započaté cestě, ale aby se věnoval péči a ochraně těch, které mu Pán a Bůh svěřil. ₆ Když svatý František poznal zbožnou mysl, laskavou náklonnost a moudrou řeč tak vznešeného pána, zaradoval se velikou radostí¹³ a pak se mu vrhl k nohám a oddaně mu sebe i své bratry svěřil do ochrany.

 Další