XX. kapitola
O touze po mučednictví, která ho přivedla nejprve do Španělska a pak do Sýrie. Jak skrze něho Bůh zachránil z nebezpečí lodníky rozmnožením potravin
55. 1 Zapálený božskou láskou, přeblažený otec František vždy se snažil mít účast na velkých událostech, s otevřeným srdcem kráčel cestou Božích přikázání a toužil dosáhnout vrcholu dokonalosti. 2 V šestém roce po svém obrácení1 chtěl totiž, velmi roznícen touhou po svatém mučednictví, plout do Sýrie a zde kázat Saracénům a jiným nevěřícím křesťanskou víru a pokání. 3 Avšak loď do Sýrie, na kterou vstoupil, byla nepříznivým větrem i s ostatními mořeplavci zahnána na pobřeží Dalmácie. 4 Cítil se být tak velkou touhou podveden, proto chvíli počkal a pak prosil lodníky, kteří chtěli plout do Ankony, aby ho vzali s sebou, protože byla malá šance, že by ten rok nějaká jiná loď mohla do Sýrie doplout. 5 Lodníci ho však rozhodně odmítali vzít s sebou, protože nemohl zaplatit. Boží světec však, velmi spoléhaje na Boží dobrotu, nastoupil na palubu tajně spolu se svým druhem. 6 Boží prozřetelnost pak, aniž by to kdokoliv věděl, zavedla k lodi muže, který měl u sebe dost potravin. Ten si zavolal zbožného muže z lodi k sobě a řekl mu: „Toto všechno si vezmi, spravedlivě to spravuj a v čase nouze to dej chudým, kteří se na lodi ukrývají.“ 7 A stalo se, že lodníci museli pro velkou bouři několik dní namáhavě veslovat a spotřebovali všechny potraviny, takže zbývaly jen ty, které byly určeny pro chudého Františka.
8 Tyto potraviny se pak milostí a mocí Boží tak rozmnožovaly, že bylo dost jídla pro všechny až do přístavu v Ankoně, ačkoli plavba trvala ještě několik dní. 9 Když námořníci viděli, že z nebezpečí vyvázli pro zásluhy Božího služebníka Františka, děkovali všemohoucímu Bohu, který se ve svých služebnících projevuje tak podivuhodně a laskavě.
56. 1 Služebník nejvyššího Boha František vystoupil tedy na pevninu a procházel krajem. Zúrodňoval jej Božím slovem, zaséval sémě života a přinášel bohaté plody. 2 Mnoho dobrých a vhodných mužů, kněží i laiků, se rozloučilo se světem, přemohlo statečně ďábla a podle milosti a vůle Nejvyššího hned následovali světce v jeho způsobu života.
3 Ačkoliv František jako evangelní vinný kmen vydal nejvybranější plody, přece v něm nevyhasínalo jeho vznešené rozhodnutí a vřelá touha po mučednictví. 4 Zanedlouho se vydal do Maroka, aby Miramamolinovi2 a jeho lidem hlásal Kristovo evangelium. 5 Jeho horlivost byla tak veliká, že průvodce na své pouti nechal mnohdy pozadu a pln nadšení spěchal, aby uskutečnil svůj záměr. 6 Ale dobrý Bůh, jemuž se z velké dobrotivosti zalíbilo myslet na mne3 a mnohé jiné, když už František došel až do Španělska, postavil se proti němu4, a aby nemohl pokračovat, seslal na Františka záměrně nemoc, aby ho tak odvolal od započaté cesty.
57. 1 Když se vrátil ke kostelíku svaté Marie v Porciunkuli, přidalo se k němu po krátkém čase několik učených mužů a několik šlechticů opravdu z celého srdce.
2 Sám se k nim choval důstojně a s úctou, protože sám byl vznešený a urozený duchem, a co sám měl, láskyplně dával druhým. 3 Protože měl skutečně mimořádný dar rozlišování, moudře u všech posuzoval míru čestnosti5.
4 Avšak neměl klid, dokud se nerozhodl ještě horlivěji následovat svaté přání svého srdce. 5 Proto putoval v třináctém roce svého obrácení do Sýrie, kde vypukly urputné boje mezi křesťany a pohany. Vzal si s sebou průvodce6 a nebál se předstoupit před sultána7 Saracénů.
6 Kdo by mohl vylíčit, s jakou pevností ducha se mu postavil a jak odvážně k němu mluvil, s jakou výmluvností a důvěrou odpovídal těm, kdo se vysmívali křesťanským zásadám? 7 Neboť ještě než předstoupil před sultána, byl zajat jemu podobnými, kteří ho zasypali nadávkami a neušetřili ho ani ran bičem. Nedal se zastrašit hrozícím mučením a nezalekl se neodvratné smrti. 8 Ačkoli se k němu snad všichni chovali nepřátelsky, odmítavě a pohrdavě, přijal ho sultán s velkou úctou. 9 Prokazoval mu čest, jak jen mohl, a četnými dary se snažil obrátit jeho srdce k statkům světa. 10 Ale když viděl, jak rozhodně vším pohrdá jako blátem, naplnilo ho to úžasem a pohlížel na něho jako na muže, který nemá na zemi rovného. 11 Jeho slova na něho učinila veliký dojem a rád mu naslouchal8.
12 Pán těmito událostmi nesplnil Františkovo přání, dal mu však přednost v jiné jedinečné milosti9.
1 Pravděpodobně roku 1212.
2 Zkrácenina arabského názvu pro sultána: Emir-el-Mumenin, což znamená „hlava věřících“. Tehdy to byl sultán Mohamed-ben-Nasser, který byl roku 1212 poražen ve Španělsku a zahnán do Afriky.
3 Tomáš z Celana touto vzpomínkou dává najevo, že patří mezi vzdělance, o nichž se dozvíme v následujícím odstavci, a že přijal hábit z rukou samotného sv. Františka u Svaté Marie v Porciunkuli.
4 Srv. Gal 2,11.
5 1Cel 56-57 – ve zmínce o přijetí vzdělaných a vznešených bratří do Řádu je patrné jisté zalíbení učeného životopisce. Tato poznámka také prozrazuje, že v době, kdy Tomáš z Celana vstoupil do Řádu (1215), skončila již doba prvotního bratrstva a začala etapa skutečného řádu.
6 Podle toho, co říká sv. Bonaventura, to byl br. Iluminát (VětLeg IX,8).
7 Sv. František se pravděpodobně dostal k sultánu Melek-el-Kamelovi v době příměří mezi koncem srpna a koncem září 1219.
8 Srv. Mk 6,20.
9 Zde má na mysli Tomáš z Celana Františkovu budoucí stigmatizaci, která mu měla vynahradit ztracenou palmu mučednictví.