XIX. kapitola

O péči, s níž bděl nad svými bratry, o jeho pohrdání sebou samým a o opravdové lásce

51. I tělesně se blažený František vracel ke svým bratřím, od nichž se, jak už bylo řečeno, duchem nikdy nevzdaloval. Opatrnými a svědomitými zkouškami zkoumal počínání všech, vždy veden zdravým zájmem znát ty, kdo mu byli podřízeni. Když zpozoroval, že někdo učinil to, co nebylo úplně správné, neponechal to bez trestu. A nejprve odděloval neřesti duchovní, pak posuzoval tělesné a nakonec se snažil vymýtit všechny příležitosti, které obvykle otevírají cestu ke hříchu.

Se vší snahou a starostlivostí střežil svatou paní chudobu, když nestrpěl v domě něco zbytečného, aby tam nebylo ani nějaké náčiní, bez kterého by se obešli, kdyby nebylo nezbytně nutné. Je nemožné, tvrdil, ukojit všechny potřeby, aniž by se přitom nesloužilo požitkářství.

Vařené pokrmy si dopřál jen velmi zřídka, a to, co si dopřál, často buď posypal popelem, nebo ničil chuť jídel tím, že je poléval studenou vodou. Často býval na svých cestách světem, když hlásal Boží evangelium1, zván ke stolu vznešenými knížaty, kteří k němu chovali obdiv a zvláštní úctu. Zde, věrný svatému evangeliu2, okusil kousek masa a ostatní, co se zdálo, že jí, ukrýval do klína, ale zdvíhal ruku k ústům, aby si nikdo nevšiml, co dělá.

Co mám říci o požívání vína, když si nepopřál ani dostatek vody, když měl žízeň?

52. Když někde přijal přístřeší, nedovolil, aby mu lůžko vystlali pokrývkami nebo kusy oděvu, ale holá zem přijala jeho holé údy na podložce z jeho šatů. Když někdy svému tělu dopřál dobrodiní spánku, často spal vsedě, aniž by se položil. Místo polštáře používal kus dřeva nebo kámen.

Když se v něm probudila chuť na nějaký pokrm, což je mravné, málokdy si dopřál ho sníst. Jednou, když byl nemocen, snědl kousek kuřete. Když znovu nabral síly, šel do města Assisi. Když došel k městské bráně, přikázal bratrovi, který byl s ním, aby mu uvázal provaz kolem krku a tak ho táhl jako zločince celým městem, a přitom měl volat: „Pohleďte na toho labužníka, který se krmí kuřecím masem, aniž byste to věděli.“ Mnozí se k tomuto nevídanému divadlu sbíhali a se slzami a vzdechy volali: „Běda nám hříšným, celý náš život kroužíme kolem těla, přejídáním a pitkami živíme srdce i tělo!“ V srdci zasaženi takovým příkladem, byli pohnuti k rozhodnutí vést lepší život.

53. Takové věci dělal často, aby sám sebou dokonale opovrhoval a bližní zval k nepomíjející slávě. Sama sebe považoval za rozbitou nádobu3. Neobtížen žádným strachem ani starostí o své tělo, odhodlaně ho vystavoval urážkám, aby z lásky k němu nezatoužil po něčem pomíjejícím.

Jako ten, kdo pravým způsobem pohrdá sám sebou, slovem i příkladem účinně učil všechny, jak mají pohrdat sami sebou. Jak? Všichni ho velmi chválili4 a mnozí o něm pronášeli příznivé úsudky, ale on sám sebe považoval za nejnepatrnějšího a vášnivě sebou pohrdal. Často totiž, když mu druzí prokazovali úctu, ho to velmi bolelo, a aby se navenek bránil před lidskou přízní, dával si na místě od někoho spílat. Zavolal si nějakého bratra a řekl mu: „Pod poslušností ti přikazuji, abys mi tvrdě spílal, a tak mluvil pravdu na rozdíl od lží těchto lidí.“ A když ho pak ten bratr, samozřejmě nerad, nazýval hrubcem, ničemou a povalečem, usmíval se, velmi se radoval a říkal: Ať ti Pán žehná5, neboť říkáš úplnou pravdu! Syn Petra Bernardona si zaslouží slyšet takové věci!“ Těmito slovy narážel na nízký původ své rodiny.

54. Aby ukázal, že je opravdu hoden opovržení, pravdivě vyznával některé činy, když se v něčem dopustil pochybení, a nestyděl se to přiznat i v kázání přede všemi lidmi. Dokonce i tehdy, když si o někom něco nesprávného jen myslil, nebo mu uklouzlo prudší slovo, hned svůj hřích se vší pokorou vyznal a toho, jehož mylně soudil, nebo mu něco řekl, prosil za odpuštění. Ačkoli jeho svědomí bylo dokonale čisté, nebyl klidný a horlivě nad sebou bděl, dokud nezjistil, že každá rána jeho srdce je vyléčena a zahlazena. V každém dobrém díle chtěl jít příkladem, ale nechtěl, aby to bylo zjevné. Proto vším možným způsobem prchal před obdivem, aby se neušpinil ješitností.

Běda nám, ctihodný otče, kteří jsme tě ztratili, náš vzore veškeré dobroty a pokory! Ano, spravedlivým úradkem jsme ztratili toho, jehož jsme se nesnažili poznávat, dokud jsme ho měli.

 Další

1 Srv. Řím 1,1.

2 Srv. Lk 10,8.

3 Srv. Žl 30[31],13.

4 Srv. Lk 4,15.

5 Srv. Nm 6,24.

Přejít nahoru