XIX. kapitola

O péči, s níž bděl nad svými bratry, o jeho pohrdání sebou samým a o opravdové lásce

51. ₁ I tělesně se blažený František vracel ke svým bratřím, od nichž se, jak už bylo řečeno, duchem nikdy nevzdaloval. ₂ Opatrnými a svědomitými zkouškami zkoumal počínání všech, vždy veden zdravým zájmem znát ty, kdo mu byli podřízeni. Když zpozoroval, že někdo učinil to, co nebylo úplně správné, neponechal to bez trestu. ₃ A nejprve odděloval neřesti duchovní, pak posuzoval tělesné a nakonec se snažil vymýtit všechny příležitosti, které obvykle otevírají cestu ke hříchu.

₄ Se vší snahou a starostlivostí střežil svatou paní chudobu, když nestrpěl v domě něco zbytečného, aby tam nebylo ani nějaké náčiní, bez kterého by se obešli, kdyby nebylo nezbytně nutné. ₅ Je nemožné, tvrdil, ukojit všechny potřeby, aniž by se přitom nesloužilo požitkářství.

₆ Vařené pokrmy si dopřál jen velmi zřídka, a to, co si dopřál, často buď posypal popelem, nebo ničil chuť jídel tím, že je poléval studenou vodou. ₇ Často býval na svých cestách světem, když hlásal Boží evangelium¹, zván ke stolu vznešenými knížaty, kteří k němu chovali obdiv a zvláštní úctu. Zde, věrný svatému evangeliu², okusil kousek masa a ostatní, co se zdálo, že jí, ukrýval do klína, ale zdvíhal ruku k ústům, aby si nikdo nevšiml, co dělá.

₈ Co mám říci o požívání vína, když si nepopřál ani dostatek vody, když měl žízeň?

52. ₁ Když někde přijal přístřeší, nedovolil, aby mu lůžko vystlali pokrývkami nebo kusy oděvu, ale holá zem přijala jeho holé údy na podložce z jeho šatů. ₂ Když někdy svému tělu dopřál dobrodiní spánku, často spal vsedě, aniž by se položil. Místo polštáře používal kus dřeva nebo kámen.

₃ Když se v něm probudila chuť na nějaký pokrm, což je mravné, málokdy si dopřál ho sníst. ₄ Jednou, když byl nemocen, snědl kousek kuřete. Když znovu nabral síly, šel do města Assisi. ₅ Když došel k městské bráně, přikázal bratrovi, který byl s ním, aby mu uvázal provaz kolem krku a tak ho táhl jako zločince celým městem, a přitom měl volat: „Pohleďte na toho labužníka, který se krmí kuřecím masem, aniž byste to věděli.“ ₆ Mnozí se k tomuto nevídanému divadlu sbíhali a se slzami a vzdechy volali: „Běda nám hříšným, celý náš život kroužíme kolem těla, přejídáním a pitkami živíme srdce i tělo!“ ₇ V srdci zasaženi takovým příkladem, byli pohnuti k rozhodnutí vést lepší život.

53. ₁ Takové věci dělal často, aby sám sebou dokonale opovrhoval a bližní zval k nepomíjející slávě. ₂ Sama sebe považoval za rozbitou nádobu³. Neobtížen žádným strachem ani starostí o své tělo, odhodlaně ho vystavoval urážkám, aby z lásky k němu nezatoužil po něčem pomíjejícím.

₃ Jako ten, kdo pravým způsobem pohrdá sám sebou, slovem i příkladem účinně učil všechny, jak mají pohrdat sami sebou. ₄ Jak? Všichni ho velmi chválili⁴ a mnozí o něm pronášeli příznivé úsudky, ale on sám sebe považoval za nejnepatrnějšího a vášnivě sebou pohrdal. ₅ Často totiž, když mu druzí prokazovali úctu, ho to velmi bolelo, a aby se navenek bránil před lidskou přízní, dával si na místě od někoho spílat. ₆ Zavolal si nějakého bratra a řekl mu: „Pod poslušností ti přikazuji, abys mi tvrdě spílal, a tak mluvil pravdu na rozdíl od lží těchto lidí.“ ₇ A když ho pak ten bratr, samozřejmě nerad, nazýval hrubcem, ničemou a povalečem, usmíval se, velmi se radoval a říkal: ₈ „Ať ti Pán žehná⁵, neboť říkáš úplnou pravdu! Syn Petra Bernardona si zaslouží slyšet takové věci!“ ₉ Těmito slovy narážel na nízký původ své rodiny.

54. ₁ Aby ukázal, že je opravdu hoden opovržení, pravdivě vyznával některé činy, když se v něčem dopustil pochybení, a nestyděl se to přiznat i v kázání přede všemi lidmi. ₂ Dokonce i tehdy, když si o někom něco nesprávného jen myslil, nebo mu uklouzlo prudší slovo, hned svůj hřích se vší pokorou vyznal a toho, jehož mylně soudil, nebo mu něco řekl, prosil za odpuštění. ₃ Ačkoli jeho svědomí bylo dokonale čisté, nebyl klidný a horlivě nad sebou bděl, dokud nezjistil, že každá rána jeho srdce je vyléčena a zahlazena. ₄ V každém dobrém díle chtěl jít příkladem, ale nechtěl, aby to bylo zjevné. Proto vším možným způsobem prchal před obdivem, aby se neušpinil ješitností.

₅ Běda nám, ctihodný otče, kteří jsme tě ztratili, náš vzore veškeré dobroty a pokory! Ano, spravedlivým úradkem jsme ztratili toho, jehož jsme se nesnažili poznávat, dokud jsme ho měli.

 Další