XVIII. kapitola

O ohnivém voze a o znalosti, kterou měl blažený František o nepřítomných bratřích

47. ₁ Protože bratři přicházeli před Boží tvář s prostotou a k lidem s důvěrou, zasloužili si být potěšeni božským zjevením. ₂ Protože byli rozněcováni ohněm Ducha svatého, nejen ve stanovených dobách, nýbrž v kteroukoliv hodinu, když je tísnily pozemské starosti a zbytečné úzkosti, pokorným hlasem zbožně zpívali Otčenáš. Jedné noci se od nich přeblažený otec František vzdálil. ₃ A hle, kolem půlnoci, když někteří bratři spali, jiní se v tichosti modlili, projel dveřmi domu zářící ohnivý vůz a dvakrát či třikrát projel místností sem a tam. Na voze byla obrovská koule, která vypadala jako slunce, a ozařovala noc. ₄ Bdící bratři nestačili žasnout a spící se probudili a cítili vnitřní osvícení srdce stejně, jako vnímali vnější světlo. ₅ Dali hlavy dohromady a začali se ptát, co by to mělo znamenat. A tu se silou a milostí toho světla zjevilo svědomí jednoho druhému.

₆ Nakonec pochopili, že to byla duše jejich svatého otce, která tak nádherně zářila jasnou září a která si pro velikou krásu své čistoty a velkou oddanost lásky ke svým synům zasloužila obdržet takové dobrodiní od Boha.

48. ₁ Z jasných znamení často zřetelně poznali, že jejich přesvatému otci nezůstávají skryta tajemství jejich srdcí. ₂ Mnohokrát, ne od člověka, ale jen ze zjevení Ducha svatého, věděl o činech nepřítomných bratří, pronikal do tajemství srdcí a zkoumal svědomí! Jak mnoho [bratří] ve snu napomínal a ukládal jim, co mají dělat, a přikazoval, co dělat nemají! Jak mnohým, kterým zářilo v tváři přítomné štěstí, předpověděl budoucí neštěstí! ₃ Stejně tak o mnohých už předem věděl, že zanechají svých špatností a zvěstoval jim přicházející milost spásy. ₄ A konečně, když někdy pro čistotu a prostotu ducha zasluhoval osvícení, dostal jedinečné útěchy zjevení takovým způsobem, že to jiní nepozorovali.

₅ Chci podat zprávu jen o jednom z případů, o kterém jsem se dozvěděl z vyprávění věrohodných svědků. ₆ V době, kdy byl bratr Jan z Florencie svatým Františkem ustanoven ministrem bratří v Provenci a když se pak v té provincii slavila kapitula¹, otevřel mu Pán Bůh ve své obvyklé blahosklonnosti dveře slova a učinil všechny bratry pozornými a oddanými posluchači. ₇ Byl mezi nimi i jeden bratr kněz, slavný svou pověstí, ale slavnější svým svatým životem, který se jmenoval Monald, jehož ctnost byla založena na pokoře, posilována častou modlitbou a chráněna štítem trpělivosti. ₈ Této kapituly se účastnil také bratr Antonín², jehož mysl Pán otevřel, aby rozuměl Písmu³, takže o Ježíši kázal všem lidem slovy nad med sladšími.

₉ Zatímco tedy ohnivě a pln horlivosti bratřím kázal o slovech „Ježíš Nazaretský, Král židovský⁴“, pohlédl zmíněný bratr Monald ke vchodu do domu, kde se také nacházeli bratři, a na vlastní oči viděl vznášet se blaženého Františka ve vzduchu, s rukama rozpjatýma jako na kříži, jak žehná bratřím. ₁₀ A na všech bylo vidět, že jsou plni útěchy Ducha svatého⁵. Spásná radost, kterou při tom pociťovali, byla dost věrohodným znamením toho, co slyšeli o zjevení a přítomnosti přeslavného otce.

49. ₁ Že František znal tajemství srdcí druhých, jak se o tom mnozí často přesvědčili, o tom chci k obecnému prospěchu uvést z mnoha svědectví alespoň jedno, o němž nemůže být pochyb. ₂ Jeden bratr, jménem Ricerius, vznešený rodem, ale ještě vznešenějšího chování, Boží přítel, veliký v sebezáporu, usiloval se zbožností a s velkým odhodláním, aby měl plnou přízeň svatého otce Františka. Velmi se však obával, aby se František od něho z nějakého skrytého důvodu neodvrátil a nepřišel tak o milost jeho přízně. ₃ Bratr totiž ve své bohabojnosti věřil, že každý, koho má svatý František rád vřelou láskou, je také hoden Boží milosti. A naopak, ke komu by nebyl milý a laskavý, na toho by padl hněv nejvyššího Soudce. ₄ O tom bratr často v duchu přemítal, sám se sebou o tom v srdci hovořil, ale nikomu se s bouří svých myšlenek nesvěřil.

50. ₁ Když byl jednou blažený otec ve své cele a modlil se, přišel na to místo zmíněný bratr, tísněný obvyklými myšlenkami. Boží světec poznal, kdo přišel, a poznal, co trápí jeho ducha. ₂ Hned ho dal k sobě zavolat a řekl mu: „Synu, žádným pokušením se nenech zneklidňovat a žádná myšlenka ať tě netrýzní, protože jsi mi velmi drahý, a abys věděl, mezi mými přáteli jsi zvlášť hoden mé důvěry a lásky. ₃ Klidně přijď za mnou, kdykoli budeš chtít, a mluv se mnou naprosto otevřeně.“ ₄ Zmíněný bratr tím byl velmi překvapen, od té doby byl otevřenější a jeho důvěra v Boží milosrdenství rostla tím víc, čím víc stoupal v přízni svatého otce.

₅ Svatý otče, jak těžce musí tvoji nepřítomnost snášet ti, kdo už nemají naději, že najdou na zemi tobě podobného! ₆ Pomáhej nám, prosíme, svou přímluvou, když vidíš, že se zaplétáme do vin hříchů! ₇ Ač jsi byl naplněn duchem všech spravedlivých, ač jsi budoucí předvídal a přítomné znal, dával jsi vždy přednost svaté prostotě.

₈ Ale vraťme se k předcházejícímu, abychom zachovali dějinný pořádek.

 Další