XVIII. kapitola
O ohnivém voze a o znalosti, kterou měl blažený František o nepřítomných bratřích
47. 1 Protože bratři přicházeli před Boží tvář s prostotou a k lidem s důvěrou, zasloužili si být potěšeni božským zjevením. 2 Protože byli rozněcováni ohněm Ducha svatého, nejen ve stanovených dobách, nýbrž v kteroukoliv hodinu, když je tísnily pozemské starosti a zbytečné úzkosti, pokorným hlasem zbožně zpívali Otčenáš. Jedné noci se od nich přeblažený otec František vzdálil. 3 A hle, kolem půlnoci, když někteří bratři spali, jiní se v tichosti modlili, projel dveřmi domu zářící ohnivý vůz a dvakrát či třikrát projel místností sem a tam. Na voze byla obrovská koule, která vypadala jako slunce, a ozařovala noc. 4 Bdící bratři nestačili žasnout a spící se probudili a cítili vnitřní osvícení srdce stejně, jako vnímali vnější světlo. 5 Dali hlavy dohromady a začali se ptát, co by to mělo znamenat. A tu se silou a milostí toho světla zjevilo svědomí jednoho druhému.
6 Nakonec pochopili, že to byla duše jejich svatého otce, která tak nádherně zářila jasnou září a která si pro velikou krásu své čistoty a velkou oddanost lásky ke svým synům zasloužila obdržet takové dobrodiní od Boha.
48. 1 Z jasných znamení často zřetelně poznali, že jejich přesvatému otci nezůstávají skryta tajemství jejich srdcí. 2 Mnohokrát, ne od člověka, ale jen ze zjevení Ducha svatého, věděl o činech nepřítomných bratří, pronikal do tajemství srdcí a zkoumal svědomí! Jak mnoho [bratří] ve snu napomínal a ukládal jim, co mají dělat, a přikazoval, co dělat nemají! Jak mnohým, kterým zářilo v tváři přítomné štěstí, předpověděl budoucí neštěstí! 3 Stejně tak o mnohých už předem věděl, že zanechají svých špatností a zvěstoval jim přicházející milost spásy. 4 A konečně, když někdy pro čistotu a prostotu ducha zasluhoval osvícení, dostal jedinečné útěchy zjevení takovým způsobem, že to jiní nepozorovali.
5 Chci podat zprávu jen o jednom z případů, o kterém jsem se dozvěděl z vyprávění věrohodných svědků. 6 V době, kdy byl bratr Jan z Florencie svatým Františkem ustanoven ministrem bratří v Provenci a když se pak v té provincii slavila kapitula1, otevřel mu Pán Bůh ve své obvyklé blahosklonnosti dveře slova a učinil všechny bratry pozornými a oddanými posluchači. 7 Byl mezi nimi i jeden bratr kněz, slavný svou pověstí, ale slavnější svým svatým životem, který se jmenoval Monald, jehož ctnost byla založena na pokoře, posilována častou modlitbou a chráněna štítem trpělivosti. 8 Této kapituly se účastnil také bratr Antonín2, jehož mysl Pán otevřel, aby rozuměl Písmu3, takže o Ježíši kázal všem lidem slovy nad med sladšími.
9 Zatímco tedy ohnivě a pln horlivosti bratřím kázal o slovech „Ježíš Nazaretský, Král židovský4“, pohlédl zmíněný bratr Monald ke vchodu do domu, kde se také nacházeli bratři, a na vlastní oči viděl vznášet se blaženého Františka ve vzduchu, s rukama rozpjatýma jako na kříži, jak žehná bratřím. 10 A na všech bylo vidět, že jsou plni útěchy Ducha svatého5. Spásná radost, kterou při tom pociťovali, byla dost věrohodným znamením toho, co slyšeli o zjevení a přítomnosti přeslavného otce.
49. 1 Že František znal tajemství srdcí druhých, jak se o tom mnozí často přesvědčili, o tom chci k obecnému prospěchu uvést z mnoha svědectví alespoň jedno, o němž nemůže být pochyb. 2 Jeden bratr, jménem Ricerius, vznešený rodem, ale ještě vznešenějšího chování, Boží přítel, veliký v sebezáporu, usiloval se zbožností a s velkým odhodláním, aby měl plnou přízeň svatého otce Františka. Velmi se však obával, aby se František od něho z nějakého skrytého důvodu neodvrátil a nepřišel tak o milost jeho přízně. 3 Bratr totiž ve své bohabojnosti věřil, že každý, koho má svatý František rád vřelou láskou, je také hoden Boží milosti. A naopak, ke komu by nebyl milý a laskavý, na toho by padl hněv nejvyššího Soudce. 4 O tom bratr často v duchu přemítal, sám se sebou o tom v srdci hovořil, ale nikomu se s bouří svých myšlenek nesvěřil.
50. 1 Když byl jednou blažený otec ve své cele a modlil se, přišel na to místo zmíněný bratr, tísněný obvyklými myšlenkami. Boží světec poznal, kdo přišel, a poznal, co trápí jeho ducha. 2 Hned ho dal k sobě zavolat a řekl mu: „Synu, žádným pokušením se nenech zneklidňovat a žádná myšlenka ať tě netrýzní, protože jsi mi velmi drahý, a abys věděl, mezi mými přáteli jsi zvlášť hoden mé důvěry a lásky. 3 Klidně přijď za mnou, kdykoli budeš chtít, a mluv se mnou naprosto otevřeně.“ 4 Zmíněný bratr tím byl velmi překvapen, od té doby byl otevřenější a jeho důvěra v Boží milosrdenství rostla tím víc, čím víc stoupal v přízni svatého otce.
5 Svatý otče, jak těžce musí tvoji nepřítomnost snášet ti, kdo už nemají naději, že najdou na zemi tobě podobného! 6 Pomáhej nám, prosíme, svou přímluvou, když vidíš, že se zaplétáme do vin hříchů! 7 Ač jsi byl naplněn duchem všech spravedlivých, ač jsi budoucí předvídal a přítomné znal, dával jsi vždy přednost svaté prostotě.
8 Ale vraťme se k předcházejícímu, abychom zachovali dějinný pořádek.
1 Jde o kapitulu v Arles, která se konala v roce 1224. Provinční ministr se jmenoval Giovanni Bonelli da Firenze.
2 Jde o sv. Antonína z Padovy.
3 Srv. Lk 24,45.
4 Srv. Jan 19,19.
5 Srv. Sk 9,31.