XVII. kapitola

Jak učil blažený František své bratry modlit se a o poslušnosti a čistotě bratří

45. V tu dobu ho bratři prosili, aby je naučil modlit se1, protože jak tak v prostotě ducha putovali, neznali dosud ještě církevní hodinky. A tu jim František řekl: „Když se modlíte, říkejte Otčenáš2 a Klaníme se ti, Kriste, klaníme se i směrem ke všem tvým kostelům na celém světě a chválíme tě, neboť svým svatým křížem jsi vykoupil svět3.“

To se bratři, učedníci zbožného mistra, snažili zachovávat s největší svědomitostí, protože se snažili vykonat co nejlépe nejen to, co jim blažený otec František řekl jako bratrskou radu nebo jako otcovské nařízení, nýbrž i o to, co z nějakého znamení poznali, že na to jen pomyslil nebo to uvážil. Blažený otec jim totiž říkával, že pravá poslušnost nespočívá jen v plnění výslovně řečeného, nýbrž i dobře myšleného, nejen toho, co je přikázáno, ale i toho, co se zamýšlí. 5 To jest: „Jestliže bratr podřízený slyší nejen hlas bratra představeného, ale poznává i jeho vůli, musí se hned odhodlat k plné poslušnosti a vykonat to, co z nějakého náznaku poznal.“

Kdekoli stál nějaký kostel, třebaže nebyli u něho a mohli ho spatřit jen z dálky, sklonili se směrem k němu hluboce až k zemi, a skloněni tělem i duší, klaněli se Všemohoucímu slovy: „Klaníme se ti, Kriste, klaníme se i směrem ke všem tvým kostelům,“ jak je tomu svatý otec naučil. A co je neméně obdivuhodné, kdekoli spatřili kříž nebo znamení kříže, ať bylo na zemi, na stěně, na stromech nebo na plotech při cestách, činili totéž.

46. Neboť tak je naplňovala svatá prostota, tak je učila čistota života a čistota srdce je tak ovládala, že vůbec neznali dvojakost ve smýšlení, protože jako v nich byla jedna víra, tak i jeden duch4, jedna vůle, jedna láska, ustavičná shoda srdcí, svornost mravů, pěstování ctností, shoda v myšlení a poctivost ve skutcích.

Často vyznávali své hříchy a přestupky diecéznímu knězi, který neměl dobrou pověst a byl pro své neřesti všemi opovrhován. I když je na špatnost kněze mnozí upozorňovali, nechtěli tomu věřit a nepřestali mu vyznávat své hříchy a prokazovat mu povinnou úctu. Ba dokonce, když tento nebo jiný kněz jednomu bratrovi kdysi řekl: „Dej pozor, bratře, abys nebyl pokrytcem,“ jen pro to slovo kněze uvěřil, že pokrytcem je. Kvůli tomu ve dne v noci naříkal, zasažen velkou bolestí. A když se ho bratři tázali, proč je tak skleslý a smutný, odpověděl: „Kněz mi řekl slovo, které mi působí takovou bolest, že sotva mohu myslet na něco jiného.“ Bratři ho utěšovali a domlouvali mu, aby tomu napomenutí nevěřil. On jim však řekl: „Co to říkáte, bratři? Kněz to byl, kdo mi to řekl. Cožpak může kněz lhát? A nemůže-li lhát, musíme věřit, že to, co řekl, je pravda.“ V této prosté víře setrvával dlouho a uklidnil se teprve slovy přeblaženého otce, který mu výrok kněze vysvětlil a jeho úmysl moudře omluvil.

10 Sotva by bratr mohl být ve svém srdci tak zmatený, aby Františkovou plamennou řečí každý mrak neustoupil a opět se nevyjasnilo.

 Další

1 Srv. Lk 11,1.

2 Srv. Mt 6,9.

3 Srv. ZávFr 5.

4 Srv. Ef 4,3.5.

Přejít nahoru