XVII. kapitola

Jak učil blažený František své bratry modlit se a o poslušnosti a čistotě bratří

45. ₁ V tu dobu ho bratři prosili, aby je naučil modlit se¹, protože jak tak v prostotě ducha putovali, neznali dosud ještě církevní hodinky. ₂ A tu jim František řekl: „Když se modlíte, říkejte Otčenáš² a Klaníme se ti, Kriste, klaníme se i směrem ke všem tvým kostelům na celém světě a chválíme tě, neboť svým svatým křížem jsi vykoupil svět³.“

₃ To se bratři, učedníci zbožného mistra, snažili zachovávat s největší svědomitostí, protože se snažili vykonat co nejlépe nejen to, co jim blažený otec František řekl jako bratrskou radu nebo jako otcovské nařízení, nýbrž i o to, co z nějakého znamení poznali, že na to jen pomyslil nebo to uvážil. ₄ Blažený otec jim totiž říkával, že pravá poslušnost nespočívá jen v plnění výslovně řečeného, nýbrž i dobře myšleného, nejen toho, co je přikázáno, ale i toho, co se zamýšlí. ₅ To jest: „Jestliže bratr podřízený slyší nejen hlas bratra představeného, ale poznává i jeho vůli, musí se hned odhodlat k plné poslušnosti a vykonat to, co z nějakého náznaku poznal.“

₆ Kdekoli stál nějaký kostel, třebaže nebyli u něho a mohli ho spatřit jen z dálky, sklonili se směrem k němu hluboce až k zemi, a skloněni tělem i duší, klaněli se Všemohoucímu slovy: „Klaníme se ti, Kriste, klaníme se i směrem ke všem tvým kostelům,“ jak je tomu svatý otec naučil. ₇ A co je neméně obdivuhodné, kdekoli spatřili kříž nebo znamení kříže, ať bylo na zemi, na stěně, na stromech nebo na plotech při cestách, činili totéž.

46. ₁ Neboť tak je naplňovala svatá prostota, tak je učila čistota života a čistota srdce je tak ovládala, že vůbec neznali dvojakost ve smýšlení, protože jako v nich byla jedna víra, tak i jeden duch⁴, jedna vůle, jedna láska, ustavičná shoda srdcí, svornost mravů, pěstování ctností, shoda v myšlení a poctivost ve skutcích.

₂ Často vyznávali své hříchy a přestupky diecéznímu knězi, který neměl dobrou pověst a byl pro své neřesti všemi opovrhován. I když je na špatnost kněze mnozí upozorňovali, nechtěli tomu věřit a nepřestali mu vyznávat své hříchy a prokazovat mu povinnou úctu. ₃ Ba dokonce, když tento nebo jiný kněz jednomu bratrovi kdysi řekl: „Dej pozor, bratře, abys nebyl pokrytcem,“ jen pro to slovo kněze uvěřil, že pokrytcem je. ₄ Kvůli tomu ve dne v noci naříkal, zasažen velkou bolestí. ₅ A když se ho bratři tázali, proč je tak skleslý a smutný, odpověděl: „Kněz mi řekl slovo, které mi působí takovou bolest, že sotva mohu myslet na něco jiného.“ ₆ Bratři ho utěšovali a domlouvali mu, aby tomu napomenutí nevěřil. ₇ On jim však řekl: „Co to říkáte, bratři? Kněz to byl, kdo mi to řekl. Cožpak může kněz lhát? ₈ A nemůže-li lhát, musíme věřit, že to, co řekl, je pravda.“ ₉ V této prosté víře setrvával dlouho a uklidnil se teprve slovy přeblaženého otce, který mu výrok kněze vysvětlil a jeho úmysl moudře omluvil.

₁₀ Sotva by bratr mohl být ve svém srdci tak zmatený, aby Františkovou plamennou řečí každý mrak neustoupil a opět se nevyjasnilo.

 Další