VII. kapitola

Jak upadl do rukou loupežníků, jak byl hozen do sněhu a jak sloužil malomocným

16. ₁ Oblečený v hadrech – když se dřív odíval šarlatem, odešel z města a cestou lesem zpíval francouzsky chvály Pána, a tu ho náhle přepadli lupiči. ₂ Když se ho hrozivě ptali, kdo je, směle jim muž Boží jasným hlasem odpověděl: „Jsem hlasatelem velikého Krále. Co je vám po tom¹?“ ₃ Oni ho zbili, hodili ho do hluboké jámy plné sněhu a křičeli: „Polež si tu, selský hlasateli Boží!“ ₄ On se však vyprostil, setřepal ze sebe sníh, a když odešli, vylezl z jámy ven. Potom, překypující radostí, začal nahlas v lese zpívat chvály Stvořiteli celého světa. ₅ Konečně došel k nějakému klášteru mnichů², kde sloužil několik dní jako kuchyňský pomocník, oblečený pouze v košili, a přál si byť jen polévkou utišit svůj hlad. ₆ Když tu nebyli milosrdní a nenašel se tam pro něho ani starý oděv, odešel odtud, veden ne hněvem, ale dohnán nutností, do města Gubbio, kde získal oděv od svého dávného přítele.

₇ Později však, když uběhl nějaký čas a pověst o Božím muži se všude rozšířila a jeho jméno se stalo mezi lidem známým³, přišel za ním převor zmíněného kláštera poté, co si uvědomil, jak tam s Božím mužem kdysi zacházeli, a pro úctu ke Spasiteli ho pokorně prosil, aby jemu i jeho bratřím odpustil.

17. ₁ Pak se odebral, svatý milovník všeho pokorného, k malomocným, žil s nimi, aby jim kvůli Bohu horlivě sloužil ve všech potřebách; vymýval jim hnisající rány a čistil jejich vředy, jak se o tom sám zmiňuje ve své Závěti: ₂ „Když jsem byl v hříších, zdálo se mi příliš trpkým vidět malomocné. A sám Pán mě přivedl mezi ně a prokázal jsem jim milosrdenství⁴.“

₃ Tak hořkým, jak sám říkal, se mu zdál pouhý pohled na malomocné, že si v době své světské marnosti už dvě míle od jejich domků zacpával rukama nos. ₄ Když však nyní začal s milostí a v síle Nejvyššího myslit na svaté a užitečné věci, potkal jednou, ještě světsky oděn, malomocného, který vypadal, jako by na něho čekal. Přemohl se, přistoupil k němu a políbil ho.

₅ Od té chvíle začal sám sebou stále víc pohrdat, až došel skrze milosrdenství Vykupitele k dokonalému vítězství nad sebou samým.

₆ Také jiným chudým pomáhal, i když ještě byl ve světě a žil pro tento svět. K potřebným byl vždycky milosrdný a s trpícími měl vždycky upřímný soucit.

₇ Když jednoho dne proti svému zvyku, býval totiž velmi zdvořilý, odbyl jakéhosi žebráka prosícího o almužnu, hned toho začal litovat a v srdci si říkal, jak je potupné a hanebné odmítnout prosbu někoho, kdo prosí ve jménu tak velikého Krále. ₈ A tak si ve svém srdci pevně umínil neodmítnout nikoho, kdo ho bude o něco prosit kvůli Bohu, pokud jen trochu bude moci vyhovět. ₉ A to také velmi pečlivě dělal a naplňoval, až se celý všemožným způsobem úplně rozdal. Tak začal následující evangelní radu plnit dřív, než se ji naučil: „Kdo tě prosí, pravil, tomu dej, a kdo si od tebe chce půjčit, od toho se neodvracej⁵.“

 Další