X. kapitola
O nářku panen u Svatého Damiána a jak byl se slávou a ctí pochován
116. 1 Bratři a synové, kteří se sešli spolu s velkým množstvím lidu z celého okolí města, se radovali, že se mohou účastnit tak velké slavnosti. Celou onu noc, kdy zesnul svatý otec, strávili chválením Boha, takže pro sladkost oslavy a jasnost světla to vypadalo, jako by tu byli na stráži andělé. 2 Za časného rána sem přišly zástupy občanů Assisi i s celým klérem a vzali svaté tělo z místa, kde zesnulo, a za zpěvu hymnů a chval, za hlaholu trub ho s poctami nesli do města. 3 Někteří lidé trhali olivové a jiné ratolesti, aby byl pohřební průvod ještě slavnostnější, a zatímco stále přibývalo světel, mnohohlasý chvalozpěv mohutněl.
4 Synové nesli otce a zástup následoval pastýře, který spěchal k Pastýři všech, a tak došli k místu, kde kdysi František založil řeholi a řád zasvěcených panen a chudých paní. Tam položili tělo do kostela svatého Damiána, u něhož přebývaly jeho jmenované dcery, které získal pro Pána. Tu se otevřelo malé okénko, kterým Kristovy služebnice v určitou hodinu obvykle přijímaly svátost Těla Páně. 5 Otevřeli také rakev, v níž ležel ukryt poklad nadnebeských ctností, ve které sem doneslo několik bratří toho, jenž byl zvyklý nosit břímě mnohých. 6 A hle, objevila se paní Klára, která byla vskutku zářící1 zásluhami své svatosti, první matka ostatních panen, neboť byla první sazeničkou svatého řádu. Přišla se s ostatními dcerami podívat na otce, který k nim už nemluví, který k nim už nikdy nepřijde, protože odešel jinam.
117. 1 Ve velkém zármutku srdce vzdychaly a skrze slzy se na něho dívaly a zastřeným hlasem začaly volat: „Otče, otče, co si počneme? Proč nás, ubohé, opouštíš? Komu nás, opuštěné, svěříš? 2 Proč jsi nás, radostné, napřed neposlal tam, kam odcházíš, a opustil jsi nás, tak zarmoucené?2 Co nám ukládáš dělat, když jsme zavřeny v tomto vězení a když nás už nenavštívíš, jako jsi to dělával dříve? 3 S tebou nám mizí všechna naše útěcha a nebude podobného potěšení pro ty, které zemřely světu. Kdo bude utěšovat nás, na zásluhy i majetek tak chudé? 4 Otče chudých, příteli chudoby! Kdo nám v pokušeních přispěchá na pomoc? Ty jsi nesčetná pokušení přestál a prozíravě jsi je rozlišoval. 5 Kdo v trápeních potěší ztrápené, pomocníku v trápeních, která se na nás valila? 6 Jak trpké odloučení a neblahý odchod! Přehrozná smrti, jež jsi zarmoutila tisíce synů a dcer, když jsi je oloupila o takového otce a neodvolatelně nám odnímáš toho, díky němuž naše úsilí, bylo-li nějaké, nejvíce vzkvétalo!“
7 Ale panenská stydlivost pláč velmi brzdila. A také se neslušelo příliš naříkat nad tím, při jehož odchodu byl zástup andělů a radovali se obyvatelé nebes a Boží svatí. 8 A tak kolísaly mezi zármutkem a radostí, když líbaly jeho zářící ruce, ozdobené nejdrahocennějšími drahokamy a zářivými perlami. A když ho pak odnesli, zavřela se jejich brána, která se pro tak velkou ránu už nikdy neotevře3.
9 Jak byli všichni zarmouceni při tak dojímavém a soucit vzbuzujícím nářku! A jak obzvláště velká byla lítost zarmoucených synů! 10 Bolest jednoho byla společnou bolestí všech, takže nikdo nemohl zadržet slzy, když andělé míru hořce plakali.
118. 1 Konečně všichni dorazili do města a za velké radosti a jásotu bylo svaté tělo pochováno na posvěceném místě4, které mělo být v budoucnosti ještě více posvěceno. Odtud František září do světa ke slávě nejvyššího, svrchovaného Boha dalšími nesčetnými zázraky, jak až dosud podivuhodně zářil světu slovy svých svatých kázání. Bohu díky! Amen.
2 Přesvatý a požehnaný otče, vzdal jsem ti náležitou, důstojnou, i když nedostatečnou chválu, a také tvé činy jsem v tomto vyprávění popsal. 3 Dopřej tedy mně ubohému, abych tě v tomto životě důstojně následoval, a tak si milosrdně zasloužil následovat tě i v životě budoucím. 4 Pamatuj, dobrotivý, na své chudé syny, kterým po tobě, jejich jediné a zvláštní útěše, sotva zbývá jiná. 5 Neboť ty, jenž jsi z nich všech vskutku nejvznešenější a první částí, jsi nyní připojen ke sborům andělů a patříš do řady apoštolů u trůnu Boží velebnosti, zatímco tvoji synové leží v bahnitém kalu, zavřeni v temném vězení a v slzách k tobě takto volají: „Ukaž, otče, Ježíši Kristu, Synu nejvyššího Otce, jeho svaté rány, odhal znamení kříže na svém boku, na svých nohách i rukách, aby ve svém velikém milosrdenství ukázal Otci své vlastní rány, aby když je uvidí, měl vždy soucit s námi ubohými. Amen. Staň se! Staň se!“
Končí druhá kniha.
1 Tomáš z Celana zde využívá významu latinského jména Clara, což znamená jasná, zářící.
2 Jsou to slova, která liturgie vkládá do úst učedníků sv. Martina z Tours při jeho smrti. Při tvorbě tohoto odstavce Tomáš z Celana hodně čerpal právě ze Života sv. Martina.
3 Historická mříž z kostelíka sv. Damiána pak byla klariskami přenesena do nové baziliky sv. Kláry, kde byla zasazena do chóru. Skrze ono okénko v mříži sestry dodnes přijímají nejsvětější svátost.
4 Bylo to v kostele sv. Jiří, který je dnes součástí baziliky sv. Kláry.