VIII. kapitola

Co činil a říkal, když šťastně umíral

109. ₁ Jak mu bylo vůlí Boží oznámeno, měla se doba jeho obrácení dokonat po dvaceti letech. ₂ Když byl kdysi blažený otec s bratrem Eliášem ve Folignu a v noci se uložili ke spánku, objevil se před bratrem Eliášem bíle oblečený kněz vysokého stáří a úctyhodného zevnějšku a pravil: ₃ „Vstaň, bratře, a oznam bratru Františkovi, že od té doby, co opustil svět a přimkl se ke Kristu, uplynulo už osmnáct let a ode dneška půjde cestou smrtelných lidí jen dva roky a pak si ho Pán zavolá k sobě.“ ₄ A stalo se, že se slovo Páně, tehdy předpověděné, naplnilo ve stanovené době.

₅ Když světec několik dní odpočíval na vroucně vytouženém místě, poznal, že se hodina jeho smrti blíží. Zavolal k sobě dva bratry, své oblíbené syny, a nařídil jim, aby za jeho blízkou smrt i za budoucí život radostně nahlas zpívali Chvály Pánu. ₆ Nakolik jen mohl, sám zpíval Davidův žalm: „Svým hlasem k Pánu volám, svým hlasem Pána zapřísahám¹ .“

₇ Avšak jeden z bratří², který mu sloužil a kterého světec zvlášť miloval a jenž se zvlášť pečlivě staral o všechny bratry, když ho tak viděl a poznal, že se světcova smrt blíží, řekl mu: „Běda nám, dobrotivý otče, nyní zůstanou děti bez otce a přijdou o pravé světlo³ svých očí! ₈ Pamatuj na sirotky, které opouštíš, a odpusť jim všechna provinění a potěš přítomné i nepřítomné svým svatým požehnáním!“ ₉ Světec mu na to odpověděl: „Synové, Bůh mě volá! ₁₀ Svým bratřím, jak blízkým, tak i vzdáleným, odpouštím všechny přestupky i viny, a nakolik mohu, je rozhřešuji. Oznam jim to a mým jménem jim všem požehnej!“

110. ₁ Pak dal přinést knihu evangelií a prosil, aby mu z ní předčítali evangelium podle Jana od místa, které začíná Šest dní před Velikonocemi, když Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, aby z tohoto světa odešel k Otci⁴. ₂ Také ministr⁵ si předsevzal číst toto evangelium dřív, než byl o to požádán. Proto při prvním otevření knihy toto místo hned našel, ačkoli to bylo celé Písmo svaté, ze kterého měl evangelium číst. ₃ Nato se dal světec obléci v kající roucho a posypat popelem, protože se měl brzy rozpadnout v prach a popel.

₄ A sešlo se tu mnoho bratří, jimž byl otcem a vůdcem, a stáli s úctou kolem něho a čekali na jeho blaženou smrt a šťastný konec, až se jeho přesvatá duše odpoutala od těla a byla přijata do moře světla bez hranic, tělo pak zesnulo v Pánu.

₅ Jeden pak z bratří⁶ a učedníků světce, jehož věhlas je velmi známý, ale domnívám se, že jeho jméno je třeba zamlčet, protože se nechce chlubit takovým vyznamenáním, dokud žije v těle, viděl duši přesvatého otce stoupat do nebe přímou stezkou nad spoustami vod. ₆ Byl jako hvězda, velikostí podobná měsíci, září však podobná slunci, jež se vznášela na světlém obláčku.

111. ₁ Vskutku můžeme o něm zvolat: „Jak slavný je tento světec, jehož duši viděl učedník stoupat do nebe! ₂ Krásná jako měsíc, jasná jako slunce, vznášela se na světlém oblaku a nádherně zářila. ₃ Ty pravé světlo světa, které v Kristově církvi záříš jasněji než slunce, jenž jsi nám odňal paprsky svého světla, když jsi vešel do světlem zalité vlasti a zaměnil jsi společenství s námi, ubohými, za společenství andělů a svatých! ₄ Živoucí slávo našeho řádu, i když ses osvobodil od smrtelného těla, nepřestávej o své syny pečovat! ₅ Ty nejlépe víš, v jakém nebezpečí jsi je zanechal. Nesčetné útrapy a námahy jim dříve milosrdně zmírňovala tvá obšťastňující přítomnost. ₆ Ty jsi byl skutečně milosrdný, přesvatý otče, protože jsi byl vždy ochotný dobrotivě se smilovávat a napravovat hříšné syny! ₇ Velebíme tě, ctihodný otče, kterému požehnal Nejvyšší, jenž je vždy a nade všechno požehnaný Bůh. Amen⁷.“

 Další