VI. kapitola

O chování bratří, kteří svatému Františkovi sloužili, a jaký chtěl být on

102. Tato utrpení snášel František v trpělivosti a pokoře dva roky a při tom všem vzdával Bohu díky. Aby však mohl ještě svobodněji upínat svou pozornost k Bohu a v častých vytrženích mysli lépe nahlédnout do nebeských příbytků blažených a aby zahrnut hojností milosti mohl přebývat před tváří nekonečně dobrotivého a milostivého Pána všehomíra, přenechal péči o svou osobu několika bratřím, kteří mu byli pro své zásluhy zvláště blízcí. Byli to muži ctnostní, Bohu oddaní, svatým milí, u lidí oblíbení, o které se blažený otec František opřel jako dům o čtyři pilíře1. Zamlčím zatím jejich jména, abych nezranil jejich skromnost, která je důvěrnou přítelkyní těchto duchovních mužů.

Skromnost je totiž ozdobou každého věku, svědectvím nevinnosti, znakem čisté mysli, oporou kázně, zvláštní slávou svědomí, ochránkyní dobré pověsti a ozdobou veškeré počestnosti. Tato ctnost je zdobila a činila je lidem milé a příjemné. Tato milost byla zajisté společná všem, ale každého z nich zdobila jedinečná ctnost. Jeden vynikal skvělým rozlišováním, druhý obzvláštní trpělivostí, další chvályhodnou prostotou, poslední pak velkou tělesnou silou, spojenou však s něžnou myslí. Tito bratři s veškerým úsilím, snahou a bdělostí chránili vnitřní klid blaženého otce a pečovali o jeho nemocné tělo a nevyhýbali se žádné těžkosti ani námaze, neboť se zcela oddali službě jemu.

103. Ačkoli přeslavný otec již byl před Bohem plný milosti a před lidmi tohoto světa se skvěl svatými skutky, přece se vytrvale snažil dosáhnout ještě vyšší dokonalosti a jako zkušený rytíř v Boží tvrzi vyzýval protivníka a rozpoutával stále nové boje. Předsevzal si, že pod Kristovým vedením vykoná veliké věci, a ačkoli měl už údy oslabeny a tělo odumřelé, přece doufal, že v novém zápase získá nad nepřítelem další vítězství. Vždyť pravá ctnost nezná časových hranic, protože čeká věčnou odměnu. Proto planul velmi velkou touhou vrátit se k pokoře prvopočátků a v přemíře své lásky a v radostné naději chtěl své tělo přivést zpět k dřívější poslušnosti, ačkoli už bylo krajně vyčerpáno. Všechny starosti, které by mu mohly překážet, nechával zcela stranou a všechen neklid držel v mezích. Když byl pro svou nemoc nucen zmírnit dřívější přísnost, říkával: „Začněme, bratři, sloužit Pánu a Bohu, neboť až dosud jsme neudělali žádný nebo jen malý pokrok.“ Nedomníval se, že by už došel k cíli2, a neúnavně setrvával v úsilí o novou svatost a doufal, že bude stále začínat znovu.

Chtěl se vrátit ke službě malomocným a nechat sebou pohrdat, jak tomu bylo dřív. Také si předsevzal, že bude utíkat před stykem s lidmi, že bude vyhledávat nejskrytější místa, aby prost starostí a bez péče o druhé byl od Boha dočasně oddělen jen zástěnou své tělesné schránky.

104. Viděl totiž slétat se k úřadům ve vedení řádu mnohé, jejichž povrchnost odsuzoval, a snažil se odvrátit je svým příkladem od morové rány tohoto druhu.

Říkával, že starat se o druhé je dobré v Božích očích a přijatelné, že však by tuto péči o duše měli přebírat jen ti, kdo v ní nehledají nic ze sebe3, ale vždy a ve všem chtějí prosadit Boží vůli. Mínil tím ty, kdo ničemu nedávají přednost před vlastní spásou, ty, kterým nejde o chválu od podřízených, ale o jejich pokrok, a ty, kdo nehledají popularitu u lidí, nýbrž slávu před Bohem; ty, kdo úřad představeného nemilují, nýbrž se ho obávají; a když ho mají, nepovyšují se, nýbrž jsou ještě pokornější, a když je jim odebrán, necítí se poníženi, nýbrž povýšeni. Je nebezpečné vládnout, říkával světec, právě v této době, kdy je na světě zloba tak hojná a kdy špatnost stále vzrůstá, nechat si vládnout, tvrdil, je mnohem užitečnější. Bolelo ho, že někteří své první skutky opustili a že kvůli novým plánům zapomněli na svou původní prostotu. Proto naříkal nad těmi, kteří kdysi z celé duše usilovali o vyšší věci, nyní však klesali k nízkým a marnivým, kteří se odvrátili od pravé radosti, kvůli nicotným a prázdným záležitostem pobíhali a toulali se po poli prázdné svobody. Proto Boží dobrotu prosil, aby jeho syny osvobodila, a velmi zbožně žádal, aby jim uchovala darovanou milost4.

 Další

1 Podle tradice se jednalo o bratry Anděla, Lva, Rufína a Bernarda (nebo Jana).

2 Srv. Flp 3,13.

3 Srv. Flp 2,21.

4 Srv. Řím 12,3.

Přejít nahoru