O tom, kterého osvobodil z okovů
a o dvou dalších zázracích
71. Když na stolci blaženého Petra pobýval pan papež Řehoř IX., začalo v různých krajích nutné pronásledování heretiků. Během něho byl z hereze obžalován jistý člověk jménem Petr z města Alife, který byl v Římě mezi heretiky zadržen. Pan papež Řehoř ho odevzdal ke střežení biskupu z Tivoli. Ten za něj ručil pod ztrátou biskupského úřadu, a proto jej nechal spoutat řetězy. Protože však jeho prostota poukazovala na to, že je nevinný, dostalo se mu mírnějšího střežení. Někteří šlechtici z města toužili po tom, aby biskupa stihl trest určený panem papežem; proto ze staré nenávisti dali zmíněnému Petrovi tajně radu, jak utéci. On s tím souhlasil, jedné noci unikl a rychle daleko utekl. Když se o tom biskup dozvěděl, nesl to těžce a se strachem očekával trest. Neméně ho bolelo i to, že se tak splní i přání jeho nepřátel. Proto se usilovně snažil a všude rozesílal pátrače, až onoho nešťastníka vypátrali a odevzdali toho nevděčníka nejpřísnějšímu střežení. [Biskup] nechal připravit temný žalář obklopený silnými zdmi. Uvnitř ho pak nechal vsadit do silných klád spojených železnými zámky. Uvrhl ho do velmi těžkých železných okovů, pokrm mu odvažoval a vodu odměřoval. Když již uvězněný přišel o všechnu naději na osvobození, Bůh mu rychle přispěchal na pomoc svou slitovností, protože si nepřeje, aby nevinnost zahynula. Onen člověk začal vzývat mnohými nářky a prosbami blaženého Františka, aby se nad ním slitoval, protože se doslechl, že je právě vigilie jeho slavnosti. Ten člověk měl ke svatému Františkovi velikou důvěru, protože, jak řekl, slyšel, jak mu heretici hodně spílali. Když již nastávala noc jeho svátku, za soumraku se blažený František slitoval a sestoupil do vězení, oslovil ho jeho jménem a nařídil mu, aby rychle vstal. On se vystrašeně zeptal, kdo to je, a uslyšel, že blažený František. Vstal tedy, přivolal strážného a řekl: „Mám velký strach, protože je tu někdo, kdo mi přikazuje vstát a říká, že je svatý František.“ Avšak strážný mu odpověděl: „Lehni si, mizero, a spi v pokoji! Blouzníš, protože ses dnes zrovna dosyta nenajedl.“ Když ho ale světec Boží stále vybízel, aby vstal, kolem poledne zjistil, že pouta z jeho nohou leží rozbitá na zemi. A když se rozhlédl po vězení, viděl, že klády na klíč jsou otevřeny a poskytují mu tak volnou cestu, aby unikl. Užasl, že je osvobozen, a nebyl s to uprchnout, ale svým křikem od dveří vyděsil všechny strážné. Ti biskupovi oznámili, že mu byla uvolněna pouta, a biskup si myslel, že uprchl. Dosud totiž nevěděl, že šlo o zázrak, a tak se roztřásl strachem, a proto, že byl nemocný, spadl z místa, kde seděl. Když mu však věc popořádku vylíčili, zbožně sestoupil do žaláře, zjevně tam poznal Boží sílu a poklonil se tam Pánu. Pouta byla nakonec přinesena před pana papeže a kardinály; a ti, když viděli, co se stalo, velmi nad tím žasli a dobrořečili Bohu.
72. Na Bartoloměje, gaetánského občana, když horlivě pracoval na jedné stavbě kostela blaženého Františka a chtěl na stavení upevnit nějaký trám, onen ne dobře umístěný trám spadl a vážně mu poranil hlavu. Zbrocený krví se s přerývaným dechem chvěl a prosil nějakého bratra o viatikum. To však bratr hned na místě opatřit nemohl, a protože se zdálo, že muž zanedlouho zemře, zacitoval mu slova blaženého Augustina: „Věř a jedl jsi.“ Následující noci se mu zjevil s jedenácti bratry blažený František, který nesl v náručí beránka, přistoupil k jeho lůžku, zavolal ho jménem a řekl mu: „Neboj se, Bartoloměji, nezvítězí nad tebou nepřítel, který ti chtěl zabránit, abys mi sloužil, neboť vstaneš zdráv! Toto je beránek, kterého jsi žádal, aby ti byl dán, a kterého jsi pro skutečnou touhu přijal. Neboť bratr ti dal užitečnou radu.“ Pak vedl ruku přes rány a přikázal mu, aby se vrátil k dílu, které začal. Ten brzy ráno vstal a bez zranění a zdravý se objevil před těmi, kteří ho opustili polomrtvého. Všichni se vskutku domnívali, protože uzdravení nečekali, že vidí přízrak, a ne člověka.
73. Jedna řeholnice, která pro lásku věčného Snoubence žila skryta od útlého dětství již třicet let v těsné kobce, zasloužila si u svatého Františka, ještě když žil, zvláštní milost náklonnosti. Když jednoho dne vystoupila na terasu své poustevny pro věci, které potřebovala, ďábelským úkladem se krutým pádem zřítila na zem. Zlomila si chodidlo i nohu a navíc si vykloubila rameno. Protože po mnoho uplynulých let se tato panna Kristova zříkala všech pohledů do tváře lidí a učinila pevné předsevzetí, že se jich bude stále zříkat, ležela na zemi jako kláda, nepřijímala ničí pomoc a nevěděla, kam se obrátit. Na příkaz jistého důležitého preláta a na radu řeholníků byla nucena porušit svou odloučenost, aby se jí dostalo pomoci jedné řeholnice a aby tak unikla nebezpečí smrti, které jí pro zanedbání dostatečné péče hrozilo. Ona to však zcela odmítala a všemi prostředky, kterými mohla, se stavěla na odpor, jen aby se nestalo, že by jakkoliv porušila svůj slib. Proto se rozhodně vrhla k nohám Boží slitovnosti, a když nastal večer, stěžovala si zbožným nářkem velmi blaženému otci Františkovi: „Můj přesvatý otče, který jsi všude laskavě pomohl v nesnázích tolika lidem, jež jsi za svého života neznal, proč také nepomůžeš mně ubohé, která jsem si, dokud jsi žil, zasloužila tvou přesladkou milost? Musím totiž, jak vidíš, blažený otče, buď změnit předsevzetí, nebo podstoupit rozsudek smrti.“ Když srdcem i ústy pronášela tuto řeč a opakovanými vzdechy odhalovala politováníhodný stav, náhle tvrdě usnula a dostala se do vytržení mysli. A hle, nejdobrotivější otec, zářící šatem slávy, sestoupil do temné kobky a začal k ní promlouvat sladkými slovy: „Vstaň, požehnaná dcero, vstaň a neboj se! Přijmi znamení úplného uzdravení a nezlomně zachovávej své předsevzetí!“ Vzal ji za ruku, zvedl ji a pak zmizel. Ona chodila sem a tam po své cele a nevěděla, co v ní služebník Boží vykonal. Domnívala se, že má vidění. Nakonec, když přišla k oknu, dala obvyklé znamení. Nato urychleně přispěchal jeden mnich, a protože tomu nemohl uvěřit, s údivem jí řekl: „Jak se to, matko, stalo, že jsi mohla vstát?“ Avšak ona, protože dosud věřila, že se jí to zdá, a protože se domnívala, že to není pravda, požádala, aby byl rozdělán oheň. Když jí přinesli světlo, vzpamatovala se, žádnou bolest už necítila a popořádku vypravovala všechno, co se stalo.
74. Nyní již ukončíme toto vyprávění, protože množství zázraků, které by bylo třeba popsat, nás vede k mlčení. Bohu díky. Amen.