Kapitola IX – Jak miloval všechno tvorstvo z lásky ke Stvořiteli, jakou úctu projevoval jménu a slovům Páně a jak cítil s chudými.

41. Mysl svatého Františka naplňovala taková sladkost božské lásky, že ve všem poznával obdivuhodná díla Stvořitelova, a proto také všechny tvory zahrnoval něžnou láskou. Mezi jinými však miloval především ty, které považoval od přirozenosti za prostší a mírnější, jako třeba ovečky, o nichž slyšel, že v Písmu Kristus pro nějakou podobnost dostává jejich jména. Jednou procházel Markou Ankonskou s bratrem Pavlem, kterého tam ustanovil ministrem1, a viděl tam na pastvinách nemalé stádo kozlů a koz, a mezi tím veškerým stádem jedinou pasoucí se ovečku. Když to viděl, velmi bolestně zavzdychal a řekl bratrovi: „Vidíš, jak ta jediná ovečka pokorně chodí mezi kozly a kozami? Tak chodíval i náš Pán Ježíš Kristus, nevinný, mírný a pokorný, mezi učiteli Zákona a farizei a mezi velekněžími. Kupme tedy, bratře nejmilejší, tu ovečku a odveďme ji z toho stáda koz.“

42. Když tak stáli zamyšleni, jak ovečku vykoupí, když nemají nic jiného než své chudobné šaty, přicházel obchodník, který se k vykoupení ovečky rád uvolil. Zaplatil za tu ovci a přenechal ji světci. Ten ji s radostí přivedl do města Osima, kam směřoval, a odebral se k místnímu biskupovi, aby využil jeho pohostinnosti. Když se biskup divil, proč tu ovečku přivádí, začal o ní rozvádět dlouhé podobenství, takže biskup sám děkoval Nejvyššímu, dojat nemálo takovou prostou čistotou Božího muže.

Příštího dne přecházel muž Boží kolem kláštera paní u Svatého Severina a doporučoval těmto Kristovým služebnicím tu ovečku. Pro úctu ke světci přijaly tu ovečku velmi ochotně, dlouho ji pečlivě krmily, až z její vlny utkaly hábit a poslaly jej blaženému muži jako dar z bratra ovečky, který byl vděčně přijat.

43. Jindy opět šel přes Marku se zmíněným bratrem a na cestě se potkal s mužem, který na ramenou nesl dva beránky na prodej. Když dobrý otec slyšel jejich bekot, byl rozechvěn ve svém nejhlubším nitru, přistoupil k nim a laskavě se jich dotýkal jako matka plačící nad svými dětmi. Řekl tomu muži: „Proč trápíš moje bratry beránky, tak svázané a zavěšené?“ On odpověděl, že je z nedostatku peněz nese na trh, aby je prodal, a na otázku, co se s nimi pak stane, onen muž odpověděl, že je zabijí. Tehdy řekl světec: „Vyloučeno, to se nesmí stát! Raději přijmi tento plášť, který mám na sobě, a moje bratry beránky mi přenechej!“ Ten muž s tím rád souhlasil. Ten plášť měl totiž mnohem větší cenu. Světec si jej toho dne vypůjčil od jednoho věřícího, protože mu bylo zima. Když světec dostal beránky, byl na rozpacích, co s nimi. Po poradě s bratrem, který ho doprovázel, svěřil je tomu muži, aby se o ně staral, ale přísně mu nařídil, aby je nikdy neprodal ani jim neubližoval.

44. S podobnou soucitnou láskou nepřilnul jen k těmto zvířatům a vznešenějším tvorům, ale i k ostatním, považovaným za bezvýznamné a velmi nepatrné. Poněvadž o Spasiteli se čte: „Já však jsem červ a ne člověk2,“ mnohokrát odstraňoval z cesty i červy, aby nepřišli k úhoně, ale i včelám dával někdy v zimě víno nebo med, aby nezahynuly. Pečlivě pozoroval jak jejich činnost, tak i činnost jiných tvorů, a co na každém z nich mohl zjistit, co bylo hodno obdivu, radosti nebo mělo jakoukoliv hodnotu, to všechno usměrňoval ke slávě Tvůrce všeho. Co myslíš, že viděl ve slunci, v měsíci, na obloze a ve hvězdách; nebo v živlech a v jejich účincích a kráse; v tom všem, ptám se, nepatřil na moc, moudrost a dobrotu Stvořitele všeho a nečerpal z toho pravé poznání, potěšení a lásku? Jistěže ano, a myslím, že žádný smrtelník to nedokáže slovy vyjádřit.

A protože všechno vztahoval k jednomu počátku, všechny tvory nazýval bratry a sestrami. Sám stále chválil a všechny zval ke chvále jediného Tvůrce.

Když vyslovoval jméno Páně, byl nad lidské chápání uchvacován láskou, byl celý radostný a zdálo se, že celý žije v jiném světě.

Proto projevoval velkou úctu jménu Spasitelovu, a když našel cokoliv napsané nedůstojně uložené, uctivě to posbíral a uložil na důstojném místě, 10 kdyby v tom snad byla napsána Boží slova nebo jména, nebo i písmena, z nichž se skládají.

45. Co myslíš, jak vřelou soucitnou láskou k chudým lidem hořel ten, který překypoval něžnou láskou nejen k nechápavým zvířatům, ale i k neživému a nejnižšímu stvoření? Tento opravdový otec chudých toužil být ze všech nejchudší. I když nic kromě chudého šatu neměl, ani tento jediný šat, když to bylo potřeba, si nechtěl ponechat pro sebe, a mnohokrát si přál darovat jej s velkou ochotou nějakému potřebnému člověku.

V zimě žádával od bohatých různé šatstvo, a když mu je velmi rádi dávali, přijímal je pod podmínkou, že je nemusí vrátit, a dával je pak za mrazu těm, které první potkal.

Velmi těžce nesl, když viděl, jak se nějakému chudákovi ubližuje slovem nebo skutkem. Jednou slyšel, jak jeden bratr napadl nějakého chudáka slovy: „Dej si pozor, abys náhodou tu chudobu jen nepředstíral!“ Dost přísně jej pokáral a poručil mu, aby nahý šel k tomu chuďasovi, políbil mu nohy a pokorně ho prosil o odpuštění. Řekl: „Kdo zlořečí chudákovi, uráží Krista, jehož vznešené znamení nosí, neboť on se pro nás stal na světě dobrovolně chudým.“

Ačkoli sám měl velmi málo tělesných sil, často nosil břemena chudých na svých ramenou. Ze zbožné horlivosti dělal často mnoho jiného podobného, o čemž psát by nebylo nevhodné, kdybychom nechtěli být struční.

 Další

1 Srv. Sk 26,16.

2 Žl 21[22],7.