Kapitola VII – Jak toužil po mučednictví, jak zachránil námořníky od nebezpečí na moři a jak přišel k sultánovi.

34. V šestém roce svého obrácení, v horoucí touze po mučednictví, chtěl blažený František odjet do Sýrie, aby tam Saracénům hlásal evangelium Ježíše Krista. Kvapně se proto vydal na cestu do Sýrie, ale loď, na níž se plavil, pro nepříznivý vítr přistála u pobřeží Dalmácie. Od námořníků se dozvěděl, že toho roku již žádná loď do Sýrie odjet nemůže. Jeho přání se nenaplnilo, chtěl proto vstoupit na jinou loď, která směřovala do Ankony. Byl na ni přijat jen stěží, poněvadž se námořníci obávali, že nebude dost jídla. Na té lodi se Pán kvůli němu rozpomenul na své podivuhodné skutky. Za nastalé těžké a dlouhé námořní bouře začali i sami námořníci po dlouhých námahách pociťovat nedostatek potravin. Vyvázli však ze smrti s pomocí toho, jemuž předtím bránili vstoupit na loď pro nedostatek potravin. Blažený František, veden Boží prozřetelností, vzal tajně něco jídla s sebou na loď, ale ne tolik, aby to stačilo pro mnoho lidí. To jídlo se pro jeho zásluhy mocí Boží tak rozmnožilo, že stačilo ukojit potřeby všech až do ankonského přístavu, ačkoliv zbývalo ještě mnoho dní cesty. Když to námořníci viděli, velmi děkovali dobrotivosti Spasitele všech, který je zachránil z nebezpečí smrti skrze svého služebníka Františka.

35. Když světec vystoupil z moře na pevninu, opět začal rozsévat semena Božího slova. Přinesla mu užitek, protože mnoho schopných mužů jej následovalo.

Jeho velká touha po mučednictví v něm však nevyhasla, takže se zanedlouho vydal na cestu do Maroka, aby hlásal víru v Krista Miramamolinovi1 a jeho lidu. Někdy pro duchovní opojení spěchal tak rychle, že svého průvodce předběhl a nechal ho vzadu samého. Když pak již došel s velikou touhou do Španělska, Pán to pro spásu mnohých jinak zařídil, takže těžce onemocněl a vrátil se zpět do Itálie.

36. Když tam přišel, nakrátko se zastavil u Svaté Marie v Porciunkuli. Tehdy přijal do Řádu některé vzdělance a šlechtice. Jednal s nimi ušlechtile a způsobně se znamenitou vybraností, jak to obdivuhodně dovedl i s jinými.

Potom světec, který jen z donucení a nerad měnil své rozhodnutí, neupustil od dřívější touhy po mučednictví, a tak konečně v třináctém roce svého obrácení odplul do Sýrie. Ačkoliv se tam denně vedly boje mezi křesťany a nevěřícími, spoléhaje na Pána2, se nebál jít za sultánem, i když to jistě bylo nebezpečné. Zakusil však mnoho těžkých ran a bezpráví, než se k němu dostal, ale dosáhl osobního setkání se samým sultánem. Dalo by se dlouho vyprávět, s jakou neohrožeností před ním stál a s jakou výmluvností uváděl na pravou míru slova těch, kteří štěkali po křesťanské víře. Sultán jej přijal s velkou poctou a dal mu přinést velmi mnoho drahocenných darů. Boží světec to všechno považoval za nicotné a poskvrněné, takže sultán velmi užasl nad tímto mužem, který je naprosto jiný než všichni ostatní, a tím pozorněji naslouchal jeho slovům.

Tím vším se ale přání světcovo nenaplnilo. 10 Pán mu však vyhradil znamenitější milost, že totiž ponese znamení jeho ran.

Další 

1 Viz pozn. 147 v 1Cel.

2 Srv. Flp 2,24.