Kapitola V – Jak učil bratry modlitbě, a co mají věřit a co zachovávat; o poslušnosti a prostotě bratří, o útěchách, které skrze něho přijímali; a o jeho proměně a prorockém duchu.

27. Když tehdy bratři žádali blaženého Františka, aby je naučil modlit se, jednoduše jim předal tento způsob se slovy: „Když se modlíte, říkejte: Otče náš1, a Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, [směrem] ke všem tvým kostelům na celém světě a chválíme tě, neboť svým svatým křížem jsi vykoupil svět2.“ To bratři pokorně konali, neboť prosté slovo považovali za příkaz poslušnosti a ukláněli se též směrem ke kostelům, které zdaleka mohli zahlédnout a skloněni k zemi se klaněli, jak byli poučeni.

Protože tehdy bratři neměli řádové kněze, vyznávali se světským kněžím, ať už byli dobří nebo špatní. Nestarali se o cizí hříchy, ale podle příkladu a učení svatého otce prokazovali všem velikou úctu.

28. Tento katolický a zcela apoštolský muž ve svých kázáních především upozorňoval, že je třeba neporušeně zachovávat víru římské církve a vzdávat nejvyšší úctu kněžskému stavu pro důstojnost svátosti Páně, která se uskutečňuje službou kněží. Učil též, že je třeba mít ve veliké úctě učitele Božího zákona a všechny církevní stavy.

Bratři byli tak prostí, že když jeden kněz špatné pověsti jednomu bratrovi řekl: „Dej si pozor, abys nebyl pokrytec!“, tento bratr se domníval, že opravdu pokrytec je, poněvadž si myslel, že kněz lhát nemůže. Řečený bratr nad tím velmi a dlouho rmoutil. Dostalo se mu útěchy až hřejivými slovy svatého otce, jimiž často mizely mraky ze srdcí bratří, když on moudře omluvil slova i úmysl kněze.

29. V té době prostí bratři zakoušeli útěchu z mnohých zjevení, jež si jistě zasloužili přijmout díky přítomnosti takového otce. Jednou v noci se blažený František vzdálil od bratří a tehdy, kolem půlnoci, když někteří bratři odpočívali a druzí se modlili, vjel vchodem do domu ohnivý vůz a vícekrát tím domkem projel sem a tam. Nad ním byla veliká koule podobající se slunci a ta svým jasem zahnala temnoty noci. Když se pak všichni sešli a celí užaslí zkoumali, co to mohlo být, stala se pamětihodná věc, že mocí toho obdivuhodného světla poznal každý jasně svědomí druhého. Tehdy pochopili, že to byla duše přesvatého otce, kterou si pro svoji čistotu zasloužil ukázat takto proměněnou k útěše svých synů. Jistě tento světec trojího vojska, jak bylo výše uvedeno, si vskutku zasloužil být nazván vozem i vozatajem3, když v podobě slunce jel s ohnivým čtyřspřežím. Tak již za života ve smrtelném těle se mu dostalo předzvěsti jeho proměnění.

Když se muž Boží zase tělesně vrátil ke svým bratřím, začal podrobně poznávat tajnosti jejich svědomí; často se přesvědčili o tom, že mu to není skryto. Je to jistě v naší době záležitost, nad níž žasneme a z níž se radujeme, že totiž slabý člověk může poznávat tajnosti myslí druhých lidí! Tento slavný muž oznámil mnoha lidem tajnosti jejich srdcí4. Mnohokrát poznal, co činí nepřítomní bratři, jiným zase ve snu zakazoval, aby nedělali to či ono, jiným naopak přikazoval, co mají dělat.

10 Též mnohým, kteří se navenek zdáli dobří, předpověděl špatné, odsouzeníhodné věci; ale i těm, kteří špatní byli, předpověděl budoucí dary milosti. 11 Spočinul na něm dvojí prorocký duch, který zazářil mnohými zázraky, jak částečně poznáme, a předpověďmi budoucích věcí, jak krátce uvedeme.

30. Muž Boží častěji poskytoval útěchu duchovní radosti svým bratřím, od nichž byl tělem vzdálen, duchem však přítomen5.

Uvedu krátce jeden případ z mnohých. V době, kdy bratr Jan z Florencie slavil kapitulu v provincii, kde jej blažený František ustanovil ministrem, byl na té kapitule přítomen onen ctihodný bratr Antonín, který je nyní svatým a slavným Kristovým vyznavačem. Když tento světec, plný duchovní moudrosti6, vykládal božská Písma na téma: „Ježíš Nazaretský, král židovský, a nadšenými slovy shromážděné bratry povzbuzoval, nějaký bratr jménem Monald, kněz, muž prostý a slavný svými mnohými ctnostmi, obrátil svou tvář k domovním dveřím a svýma tělesnýma očima viděl blaženého Františka vznášejícího se ve vzduchu, s rukama rozpjatýma ve tvaru kříže, jak požehnal bratřím, kteří tam byli. A taková nenadálá duchovní radost byla vlita všem i každému zvlášť, že zkušenost učinila věrohodnou výpověď kněze, který o tom vidění vyprávěl, těm, kdo se tomu podivovali.

31. Jak často pronikal skrytá tajemství srdcí druhých lidí, o tom stačí vyprávět jednu z mnoha událostí. Jeden bratr jménem Richerius, ušlechtilý mravy i rodem, si tak vážil Františkových zásluh, že si myslel, že kdo získá přízeň tohoto světce, ten si zaslouží Boží milost, a ten, kdo ji bude postrádat, si stejně tak zaslouží Boží hněv. Když se s větším úsilím snažil získat dobrodiní jeho přízně, velmi se obával, aby světec v něm nezpozoroval nějakou skrytou neřest, a tak cítil, jak se mu tato milost vzdaluje. Těmito obavami se zmíněný bratr stále těžce trápil, ale nikomu z lidí se se svými myšlenkami nesvěřil. Stalo se však, že jednoho dne, jako obvykle zneklidněný, vstoupil do cely, kde se blažený František modlil. Světec si všiml jeho příchodu i stavu jeho duše. Laskavě ho k sobě zavolal a řekl: „Synu, ničeho se neboj ani se neznepokojuj kvůli žádnému pokušení, poněvadž jsi mi velmi drahý a mezi zvlášť drahými tebe miluji obzvlášť. Když budeš chtít, tak ke mně klidně přijď a podle libosti můžeš zase odejít.“ Ten bratr nemálo užasl a radoval se ze slov svatého otce. Od té chvíle, jist si, že je milován, rostl také, jak věřil, v milosti Spasitelově.

 Další

1 Lk 11,2; Mt 6,9.

2 Srv. ZávFr 5; 1Cel 45,2. Z původního textu Juliánovi ze Špýru vypadla jen spojka et.

3 Srv. 2 Král 2,11-12; 13,14.

4 Srv. 1 Kor 14,25.

5 Srv. 1 Kor 5,3.

6 Srv. Sk 6,3.