Předmluva

Ve jménu Páně.

Úvod k životu svatého Františka.

Písmo svaté se zmiňuje o minulých chybách některých světců, které Pán rozhodl povýšit nad jiné pro jejich budoucí zásluhy. To proto, abychom obdivovali a zároveň chválili nevyzpytatelnou hloubku Božího rozhodnutí, podle něhož někteří hříšníci dosahují pro své vynikající zásluhy větší dokonalosti než mnozí spravedliví. Ale také nevinní nemají ztrácet naději, když ve víře ve svou vlastní spravedlnost1 upadnou do nízkosti neřestí. Ať nezoufají nad svými ničemnostmi, ale pro slíbenou milost ať bez bázně přistupují k Pánu, zdroji milosrdenství. Spravedliví však ve své opravdové pokoře mají mít bázeň před Pánem, spravedlivým soudcem, aby je opovážlivá pýcha nepřivedla k pádu. Hříšníci zase ať spoléhají s pevnou a upřímnou nadějí na laskavost dobrotivého Otce, aby je nepohltila hrozná propast zoufalství. Proto ať je velebena ve všem obdivuhodná a chvályhodná vznešená sláva Páně, která s nezištnou láskou pomáhá spravedlivým, aby nepadli, a dobrotivě pozvedá klesající, aby nezahynuli. Tak Krista zapřel jeho první zástupce; tak se podobně i dočítáme, že Kristova vyvolená nádoba pronásledovala církev2; že apoštol a evangelista byl předtím celníkem a že zvlášť milá Kristova učednice byla posedlá sedmi zlými duchy. Nyní chceme krátce popsat činy slavného vyznavače a jáhna Kristova, Františka. Nejprve však předešleme některá jeho dřívější pochybení a porovnáme jeho pozdější skutky, které dokonale a přiměřeně nedokážeme popsat, s jeho skutky prvotními, aby tak byl ještě okázaleji všemi chválen původce toho obrácení 10 a přispělo to k růstu zbožné pokory nevinných a chybujícím to dodalo pevnější naději na odpuštění.

Předmluva končí.

 Další

1 Srv. Ez 33,13.

2 Srv. Sk 9,15; Gal 1,13.