Kniha třináctá

   Třináctá vypráví, jak lékaři svým uměním mu

   neprospěli vůbec a jak, když ho do města vezli

   Assisi, nevyděsil se nikterak nad hodinou smrti,

   o konci svém píseň zpíval jako bělostná labuť.

1 U vstupu do města jej příchozího kurie přijme

slavnostně papeže, jenž právě tehdy tam vládl;

všichni rychle se sběhnou, nikdo nedbá agendy svojí,

kdokoliv utrpěl jakou škodu stran svého práva,

spokojen docela je, že Františka spatřil, a jinou

odplatu nevyžaduje - tato všem jediná stačí.

Je totiž velkého cos spatřit Cheiróna dvojího těla

nebo athénského reka, co mínojského ubil býka,

či Bakchovy rysy, co pronikají vše bystrostí zraku,

nebo Fénixe, smrtí krátkou obnovujícího mládí,

boj proti kalydónskému kanci či Caesarova slona

nebo onagra, jehož dutiny nozder tak jak luk

ústy nepřátelskými chrlí šípy do maiótských bažin.

Také odlivem dlouhým, když se odkryjí hlubiny moře,

které v krajinách našich k vidění obvykle nejsou.

O to podivuhodnější bylo a větší zde spatřit

člověka, co nebyl zde, leč zcela již v éteru vzhůru

celý, a na zemi tak nebeského občana vidět.

19 Sám papež, ač ponořen ve starosti celého světa,

laskavě přijme jej, milostivě též všichni bratři

ujmou se ho, však nade vše laskavěji Hugo,

za jehož vlády tehdy kvetla Ostie šťastná,

jehož vlastností bylo, že prospíval celému světu

jak předák, co dokáže umně řídit otěže lidstva;

on měl urozenost i mrav a dán mu byl i vrchol ctnosti,

jemu jedinému Bůh i božská příroda darů

tolik snesli, že to, co mohlo se rozdělit v světě

celém, to sám do sebe pojal a skrze něho

pramen zbožnosti pravé rozlil se ke všem lidem.

30 Když pak zmíněný doktor nedokázal přinésti léku

a již vyzkoušel vše, o čem soudil, že prospět by mohlo,

jiného lékaře tu sláva se po městě šíří,

který dokázal moudře pomáhat nemocným očím,

vznešený starý muž, který bydlel v městě Sieně.

Též k němu František zajde, ale bolesti žádné

příznaky nepoleví, naopak celé tělo muka

utrpení pojmou, objeví se též příznaky smrti:

slábnou játra a žaludek se bouří - dvou sídel

přírody poruchou i potravu lehkou jen s krví

zvrací, protože má popraskané v bránici žíly.

41 Zvěst o takových zlech když zasáhne uši bratra

Eliáše, hned spěchá navštívit milovaného otce.

František spatří žáka a tak se posílí v duchu,

že nic nemůže více v něm zadržet mocnou radost;

srdce se radostí šíří a toto rozšíření srdce

průchod volný dá duchům - to duchů množství

chorobu zahání a stav zdraví opět se vrací.

Potom takřka jak zdravý je schopen do Kortony jíti,

ale tak, jako jsou jen náhlé radosti vzněty,

nelze je vybudit náhle a přitom udržet stále,

František postupně cítí, jak pocity radosti slábnou

a jak i účinek slábne, když se ztrácí příčina jeho.

Poté co životnost duchů zas opadla v jeho nitru,

nemoc se vzmáhá a tělo prvotní zas příznaky trpí:

nohy se zdráhají chodit a šlachy veskrze slábnou,

žaludek je tak slabý, že odmítá všechnu stravu,

žádné utrpení neobnoví zažívání slabé.

58 Tak tedy jeho duše snášela smrtelnou bolest,

František v posledním již zápasil agónu smrti,

že u kořenů stromu sekera přiložena byla1,

cítil a příchod Krista, který již na dveře klepal2;

do Assisi přenésti žádá, ne kvůli lásce ke vlasti

rodné, nýbrž by zemi, jak se sluší, opustil

na tom místě, kde pozemským věcem dal kdysi výhost

a odtud se stěhoval k Kristu - tam k němu nejprve přilnul.

69 Ó voják udatný a neporazitelný mstitel,

kterého nezkrotí osud a který sílu svou bere

ze slabosti samotné, a totéž plní ho duchem,

co ho zbavuje ducha, neboť vpravdě všechny ty bitvy,

jež horlivě za živa vedl, svou mužností dovrší v smrti!

74 Posypán popelem a pokryt kožichem ovčím,

protože vidí již, že kyne mu poslední osud,

nemá strach, neboť netouží po ničem smrtelném více,

pohrdá smutkem smrti, jak pohrdal radostmi žití.

Ty, co s radostí byli druhy v jeho namáhavé práci,

nabádá, aby také s ním sdíleli mzdu přebohatou,

aby jim požehnat mohl dřív, než by očí svých zavřel,

prostřednictvím duše své, proto k sobě zavolá všechny

a skrze přítomné nepřítomným vzkazuje všechno,

co za vhodné má a obojím bratrům zde přeje.

84 Mezitím, když se blížil smutný jejich otce odchod,

přijde do pohřební tryzny smutek a změkčená srdce

sevře a do tváří jim přivalí potoky vláhy.

Onen však nechce být pro své lidi příčinou smutku:

„Proč pláčete pro mne,“ praví, „který bych raději bránit

měl se pro vás, bych neplakal spíše, já domů se vracím,

ale vás vyhnanství drží, já spočinu ode všech útrap,

vy však v potu jste stále poutníky, já ale již občan.

Do místa občerstvení jsem přiváděn vodou a ohněm

a cesty nebezpečenství vyvažuje tu sláva cíle.

Co jiné nežli smrt byl můj život, leč jenom život

bude zase má smrt - svou duši jsem pro Krista ztratit

chtěl, když on sám svou ztratil za nás, ať získá

za škodu utrpěnou kdys zisk a za ztrátu spásu.

Dlouho jsem zápasil a často bolestně vzdychal

a také hladověl, po tolika zápasech přece

konečně k triumfu jdu, po tolika zármutcích kráčím

k radosti, po tolika půstech jdu se též konečně najíst.

Proč bych vás mnohostí slov zbytečně zdržoval tady?

Zde jsem byl ubohý, zde smrtelný, smutný a nízký,

zde jsem byl unaven, nyní však povolán v blaženou říš

se stěhuji ač ubožák, pro radosti smutný, pro hvězdy

nízký, smrtelný pro život, pro zábavu unaven příliš.

Proto žádám, by pro mne netrpěl nižádný přítel,

spíše ať se mnou jásá, vy také plesejte se mnou,

neboť jsem povolán byl od trestů k rozkoším, světa

ze žaláře k nebes svobodě a ukončit práce

pro Kristovu laskavost mohu - vy zapějte radostnou píseň

za mne a z hloubi duše vylaďte hymnické chvály.“

113 Řekl a stojící vůkol počnou zpívati bratří,

již i on sám, byť zmírá, zpívá, co zpívají oni,

a hlasem silným, jak může, propukne do onoho žalmu:

Hlasem svým k Pánu jsem volal!3 Později sobě žádá,

by četli mu z evangelia: Ježíš když byl si už jistý

před Velikonocemi, že už dostavila se hodina jeho,

aby šel do říše Otce z žaláře tohoto světa4,

a tak dále; on sám citovat začne a bratr

přinese a otevře knihu, jež při tom objemu velkém

a tolikém rozličném čtení se ihned rozevře tamtéž.

 Další

1 Srv. Lk 3,9; Mt 3,10.

2 Srv. Zj 3,20.

3 Srv. Žl 141[142],2.

4 Srv. Jan 13,1.