Kniha dvanáctá

   Dvanáctá předpovídá kniha jistý čas jeho smrti;

   objeví se Cherub ukřižovaný; utrpení Krista

   zachvacující duši, navenek se odrazí i na tělu.

   Zde když na očích trpí, k doktorům nijak se nemá.

1 Nepřestávaje v boji sloužit, jímž vzhůru vztyčená

hrdla zpupných sráží, škodlivé na uzdě drží

a krotí monstra: tak prožil tři další léta.

Když jednou ve Folignu zas hříchu odstraňoval saze,

čistil je slovem Božím a jeho přemocným bleskem,

poté tam přenocoval - tu bratru zjeví se ctihodný

kněz Eliášovi, jenž spánky má posety šedí.

Bratr ho spatří a diví se, kněz ale přitom mu říká:

„Předej Františkovi zprávu, ať na svou je připraven dobu.

Sudice před branou stojí, za dva roky zaklepá na ni,

tolik má prostoru pro život, nic mu nezbývá více.“

Eliáš plní rozkaz, zjevení Františkovi sdělí.

13 On zvažuje, že mu poslední vyvstávají dnové

života, odchází v pustinu, by dlel tam co poustevník.

Jako by na jeho nohou prach jakýsi pozemský ulpěl

a on jej setřásti1 chtěl - svou ryzí mysl jak Marta

nerozptyluje službou žádnou, leč jen rozjímání

ji ovládne zcela a Nebesům chce věnovat léta.

19 A když tam prodlévá, modlí se a stále rozjímá,

nic kromě Ježíše Krista nezaměstnává srdce a ústa.

Bůh mu vnuknutí dává a on je naplněn touhou

zvědět, jaká ho řada dalších ještě osudů čeká

a jakou stezkou ze země se k hvězdám stěhovat bude.

Úzkostlivě bdí, a protože to nedokáže umění lidské

po takových věcech pátrat, božským zkouší to losem.

Položí na oltář mohutný posvátný svazek

složený z evangelií - k zemi pak v modlitbě padne

a žádá, aby Bůh mu vše vyjevil otevřením stránky,

jak nadepsána bude - do šíře se rozletí kniha:

přede vším ukáže se utrpení Ježíše Pána

Krista, a aby si nemyslel, že se tak náhodou stalo,

opět toto zas zřel, když znovu se otevírala kniha.

Diví se, že tolikrát se mu vždy udává totéž,

byť i ne tatáž slova, týž názor vždycky tam stojí.

Protože rozumný muž byl, z toho si vezme,

že musí před smrtí utrpení podstoupit těžká.

37 A aby věrohodným se více stal jeho osud,

temnoty rozptýleny, jež v nejistotě svíraly srdce,

zjevení následovalo a předvedlo tentýž obsah:

zjevil se Serafín a šest svých ukázal křídel,

nohy měl spojené a do kříže vztažené ruce,

dvojice jeho křídel mu vzhůru nad hlavu letí,

dvě křídla odívají tělo, dvěma v letu mává2,

zdá se, že letící anděl je celý oděný v zbroji.

Ten zjev ho upoutá, neboť co spoluobčan

budoucí jásá nad zjevením občana nebes.

To v něm však pochyby vzbouzí a zmaten je zcela,

snaží se přijít na to, jaký div to zjevení značí,

proč bytost prostá a nepřístupná utrpení

může být vydána trestu; mnoho hlavu si láme,

objeví na sobě však, nač se u jiného táže.

Neboť utrpení Krista tak sídlo nalezlo v srdci

jeho a vtisklo se mu až do samého morku kostí,

že už nešlo je skrýt, ba přeteklo přes samý povrch.

Pečetí obrazem svým s ním spojené Františkovo tělo

a je vidět skrze ně, jak byly by průhledné údy.

Pět ran Vykupitele je u něj na určitých místech,

vyznačeny tam jsou, že kopí tu bok neprobodlo,

těžko bys věřil, ba zdálo by se ti také, že z rukou

jeho i z nohou mu z masa vypučely hřeby

a svá znamení odkazují na vhodná místa.

62 Smrtí totiž Páně k ní bylo připodobněno3 tělo,

aby veskrze duši podřízeno v utrpení

bylo bez výživy světa - tak uvázán při mlácení4

trny je na hlavě raněn, námahou vyčerpáván,

rozdírán červy, mrazem zkrušen a horkem taven,

hladem ztenčován - po tolika zápasech posléz

zcela je vyčerpán a cítí, že nemoci různé

povstaly na těle: síly skrovné se nemohou bránit.

70 Perly na jeho čele a božská do duše okna

tarasí mu mraky a mračna oči mu dráždí,

jeho zrakový nerv sužuje sžíravá bolest.

Duhovka nemocná rudne a víčka nateklá zraku

zkreslují ještě více, nemoc rozostřuje pohled.

Ponouká ku pomoci ruce samotná bolest,

úlevu ale berou, když přinášejí prsty - nákaza ona

dotykem šíří se více a její se rozmáhá škoda.

Tento úkon však vrací očím jejich vidoucí schopnost,

proto stává se častým a hnis se z očí jen řine,

na tuniku o záhybech sedmi mu stále vytéká vlhkost.

On trpí velikou bolest, více než uvěřit mohl by,

kdo to neprožil sám, trpělivě ale veškerou snáší

tělesnou nepohodu, aby snad se nezdálo, že on

nesnese utrpení, k lékařům jíti se zdráhá.

85 Leč s ním soucítil velmi v utrpení Eliáš bratr,

mnohými důvody se přesvědčit jeho snaží,

by strpěl léčení těla, nakonec na Šalamouna

se odvolal, že pro smrtelníky, byť i na zemi

nebyla léčiva žádná, přesto též Nejvyšší Bůh

sám stvořil5 umění léčit a rostliny léčivé také.

91 Bratra Eliáše se dá pohnout zbožnými slovy,

dovolí lékařům přijít, ale ti neuspějí vůbec:

kořeny mocnými se ve Františku usadila nemoc.

Nejenom nejsou s to ji zapudit obklady svými,

dotykem jakýmkoli se jitří a opačným citem

ozve se v odpověď, tak jako je plamen skrytý

ve vápně čerstvém, když cítí, jak stékají šťávy,

vyskočí plamen hbitý a oči zahalí kouřem.

99 Vidí, že náčinky žádné mu neprospějí zhola,

ale že daří se hůře mu ještě po těchto kúrách;

přátelé přinutí ho, by do Rieti se bral, kde prý doktor

vynikající dlí - k němu tedy náš nemocný míří

v touze být zdráv: ten, co sám nemocných uzdravil tolik.

 Další

1 Srv. Lk 9,5; 10,11.

2 Srv. Iz 6,2; Ez 1,6nn.

3 Srv. Řím 6,5.

4 Srv. 1 Kor 9,9; Dt 25,4.

5 Srv. Sir 38,1.