Kniha jedenáctá

   Jedenáctá líčí, jak přivedl veškeré druhy,

   aby chválily Boha, a k tomu povolal bratry.

   Jaký byl jako člověk; jak oslavil narozeniny Krista

   tím, že je postavami samotnými předvedl hrané.

1 Nejlepší z ctností zbožnost je vlastní jasnému duchu,

pomáhá ubohým a v nesnázích nablízku bývá.

Nic krutého nestrpí spáchat, a proto vždy vyhýbá se

Surovosti, neb bojí se na sebe vzít krve ztrátu.

Neméně prostá než mírná je povaha takové látky,

jakou elektrum1 má - složenina je ze dvou částí:

prostota, která je mírná, a mírnost, která je prostá.

Na těchto křídlech když letí vzhůru do nebeských výšin,

přezíravě se sebou jedná, a přátelsky s veškerým jsoucnem

stvořeným a jej vede vzhůru ku pravé spáse.

Za druhy laskavě volí si tvory a také věci,

tak jako Ananiáš, Azariáš a Misael staří kdysi

každé stvoření jak bratra nazývá jménem,

jazykem sladkým je osloví a snaží se k vyznání Dobra

nejvyššího pozvat: nebe i hvězdy i slunce,

též lunu, tmu i světlo, čas a běh roků, mraky

nesoucí déšť, větry a jíní, žár také s mrazem,

vzduch, který ze všech stran obklopuje střed světa,

šíří se vzhůru až k sféře nebeských těles,

vlhkostí svou vše mění - všemi měněný zůstává stejný.

Též rod okřídlený a všechny opeřenců druhy,

moře, co obchází zemi, jež měsíc pobízí skrytě,

povahou svého proudu pak Charybdu vytváří vprostřed.

Šupinaté ryby a lid, co ve škeblích plave,

země, jež nadnášeny ze všech stran jsou svojí vahou,

ve stejné vzdálenosti je svazuje nebeský ostych,

údolí a hory, pole a louky, vzácné kovy

a kameny, též písek, jehož počet nebere konce.

Prameny2 a řeky, traviny s květy a husté lesy

a pole, zahrady s vinicemi - ušlechtilejší

nad ně všechny druh není; pod nimi přebývá zase

plazů rod a o něco přece jen schopnější těchto:

čtvernozí tvorové, dílem zkrocení a dílem diví.

Volá též lidský rod, jemuž vše ostatní slouží,

vznešený nebeský šik rozdělený do devíti

řad a přírodní vzývá též všechny síly,

aby chválami všichni vzývali příčinu první.

40 Uctívá nejen výtvory přírody, též umění díla

smyšlená, obzvláštní úctu prokazuje psanému slovu,

ať už je kdekoli najde, je uloží na čestném místě.

I třeba nahodile napsaný útržek písma

nedovolí nikterak zničit, tak svatá prostota jeho

uctívá Písmo svaté i to, co skládá ho v celek.

46 Doposud napsaná báseň ti život Františkův líčí;

aby pak tvoje smysly neovládl snad obraz klamný,

lepší bys představu měl, zde přijmi jeho tělesný popis.

Postavy prostřední byl František, malému spíše

blížil se, ale srdcem byl právem nazýván obr,

vlasy měl černé, měkké a řekněme hebké,

vztyčenou podlouhlou hlavu, odstálé a krátké uši,

hluboké spánky, které tvořily záhyby četné,

hladké a nízké čelo i oční oblouky nízké

a rovné; měl černé oči, co rozhlížely se do světa,

tvář jeho byla mírná, plna vlídnosti a její výraz

byl příjemný a libý, rovná pak linie nosu,

propadlé a jemné líce, úzké a stažené rty,

zuby pravidelné byly a v bělostné linii jedné.

Vousy měl řídké a černé, na hrdle výrazné žíly,

povislou kůži, široké plece vznosná ramena nesla,

paže krátké byly, tenké ruce a subtilní nohy

s malým chodidlem, prsty na rukou a nohou

měl štíhlé a tělo zvenku kryl stále jen hrubý oděv.

65 Tělo jsme zvážili a chceš-li posoudit mravy:

mysli pokorné byl, prostý, ctný ve vztahu k tělu,

panic, v prostředí obém ryzí byl a čistý - v nebi

bohatý a vznešený, na zemi prostý a malý.

Namísto odpočinku žíznil a hladověl, spánku

v modlitbě bděl, v boji snášel bolest a námahy pot.

Povahy přímé byl, vlídný a laskavý srdcem,

oddaně zbožný, v pomoci stálý a plný snahy,

smysly bystré a čilé měl a výmluvná ústa;

rychlý byl, vřelého a bystrého ducha, vůči všem

choval se laskavě, mírně - na sebe byl ale krutý.

Důvtipně dokázal mluvit, když přijít mělo na skutky,

byl prozíravý a moudrý, v diskusi kousavý však,

vážný a obtížný, však náchylný udělit milost,

netečný vůči hněvu, však ve všem ostatním schopný.

80 Někdo by možná soudil, že zbytečné svatého portrét

malovat je a mravy, leč obého bylo tu třeba,

neboť je příčina k tomu a místo velice vhodné.

Takový totiž je popis, který tu uvádím veršem,

jak si Františka v sobě vybavuji a představuji.

Tak je to vyjádřené a snad ti představy v mysli

zanechá totožné s nimi, neb aspoň podobné velmi.

87 Již dlouho jsou zkrocena monstra a svět se poddal zcela,

vznešená Františkova ctnost již bojuje ve hvězdné říši,

míří k nesmrtelnému - stále mystéria Krista

mají ctnost k meditování, ji stále vtělení Slova,

ji vyvoleného člověka Krista utrpení vybízí stále

i sebou se obírat nadál; spaluje do morku kostí

a dává té ctnosti vzplanout zcela nebeskou vůlí.

Tyto věci pak chce vyjádřit vlastními tvary,

navenek rozkoš svou předvést touží i ostatním lidem.

96 Dále chtěl František jednou oslavit Narození Krista.

Jesličky postavit káže a seno jako svou pastvu

dostane osel i vůl, jsou zde i ostatní věci,

jež mohou se vkusem předvést mystéria porodu Panny.

K svaté se slavnosti sejde lid a naplní kostel,

voskovic zaplane světlo a kadidlo vydechne vůni.

Po matutinu se slaví i mše patřící k tomu

svátku a zpěvným hlasem předčítá evangelium

František nesmírně sladce; když se pak posadí lid,

promlouvá laskavě k němu a měkčí zatvrzelá srdce:

z kamenů tvrdých dává vytrysknout pramenům skrytým.

Smíšený s radostí vyskočí též bolesti osten,

jásot vysušuje slzy a slza smáčí zas jásot,

noc celá a nastávající den ve zpěv slavnostní

přejde a ve chvály Syna nám zrozeného z Panny.

111 Přijal oslavu svých mystérií milostivě Kristus,

odměnu stanovil též: ten, kdo pojedl ze zbylého sena,

zbaven byl nemoci každé, která v něm bujela právě.

Dotykem jeho i těhotné ženy, jež trpěly dlouho

nesením břemena svého, dosáhnou snadný porod,

životy zahrazené otevřou se k zrození dětí.

Místo jesliček nyní je ku poctě svatého zváno

Františkova jeskyňka a přináší všem lidem radost.

 Další

1 Jantar.

2 Srv. Dan 3,59nn.