Kniha desátá

   Desátá líčí, jak papeže pohnul svou řečí

   a moudré muže též, jak poté papeži vydal

   prorocké sdělení; jak břemeno sklíčeným zlehčil,

   nad ovcí slitoval se a dovedl zpět beránky bědné.

Svým jménem proslulý, ale nade vše proslulý ctností,

v té době usedl papež na stolec Města i světa,

počestnosti i cti dbal papež Honorius, k němuž

František přišel a vyzván byl, by předložil téma.

On jakkoli měl před tolika shromážděnými řečniti bratry

a Otcem důstojným, neradí se s žádnými slovy

učitelů církve, ani obaly knih tehdy v mysli

netanou mu, ba ani nekonzultuje myšlení vlastní:

v náhlém rozběhu úst jak nikým nepěstěný trávník

vše spojuje umně a slova vybraná praví.

Rétorice též zadost činí a předvádí gesta,

nejen svým jazykem mluví, nýbrž i celým tělem,

posunky a znameními, vně hýbe se tak jako uvnitř,

pohyby učení znázorňuje hnutími těla.

Aby pak jeho řeč neupadla v lehkosti závrať

a do dvojsmyslu sklouzla, umně mezi svá slova

výroky autorit sází tak jako do trávníku květy.

A tak jak své vlastní výroky s cizími snoubí,

luští proroků starých hluboká, záhadná slova,

Zákona a Písma svatého propasti zející zkoumá,

Skládá mozaiku víry, noří se v evangelia hloubky,

do samých tajemství Božích, jež svět ve svém ukrývá nitru.

Řeč jeho posluchačům se líbí, tím více, jako

obdivují toho, kdo více rozumí, všichni

se ptají v otázce němě, diví se a sám papež,

jaký že to mocný duch se ozývá laickými ústy.

Vždyť při jeho poslechu zbožnost křičí, leč ústa

mlčí, výrazy tváře hrají a srdce se radostně vlní,

intelekt pracuje, odpočívají smysly a rozum

vysoko tyčí svou tvář - ta tvář se zdá býti božskou.

31 Nechybí nepřítel ani, jenž zlovolně sdělená slova

trhá, leč pan Hugolin, svatý biskup z Ostie a štít

Františkův, do něhož vlévá se vpravdě nebeská milost,

na straně svatých je a chrání jejich posvátné sliby,

vyzdvihuje Františkovy ctnosti a jeho výroky brání,

vlastní vážnosti vahou nactiutrhačů krotí ústa.

37 Když tedy ve známost Otce vešel a prvotní přízně

dosáhl v nedávné době, menších bratří dav rozmnožit chtěje

František rozhodne se ku Frankům své obrátit kroky.

Když potom Florencie unaveného poutníka přijme,

uslyšel, že jako legát tam tentýž prodlévá biskup.

K jeho slyšení přišel a on ho jak otec přijal,

neboť byl živoucí hvězda, květ, sláva a gema:

hvězda pravé ctnosti, květ mravů a sláva kléru,

drahokam mezi knězi. Ptá se, kam zase jít hodlá

a na jaký chystá se podnik; když zví, že překročit Alpy

chce, přesvědčí jeho, by k bratřím se raději vrátil.

Tak sobě navzájem si střídavě sdělují prosby:

tehdy je spojila oba smlouva, již narušit nelze,

smlouva přátelství, nad níž není v celém světě

pouto pevnější, nebo ctnost, která spojuje lidi.

52 Nalezl svatého svatý a věrného nalezl věrný,

František veškerou ochranu takovému předáku svěřil

nad jeho Řádem a v jeho se odevzdal péči.

Přijal svěřené břímě a nijak se nemýlil prelát

v této rozhodné chvíli; že čeká ho odměna velká,

často František věštil a prorockým hlasem volal,

že se nejvyšším knězem pro celý tento svět stane.

Již skutky plní se věštby: ten, kdo tehdy Hugolin

slul, nyní, Řehoř, papež je hlavou jediného Města

a světa, v němž Řád menších svou životní nalézá sílu.

62 A vpravdě zasloužil u vznešených dosáhnout přízně

ten, který se zbožností vřelou mile ujímal prostých!

Neboť Bůh spravedlivý každého ve skrytu skutky

hodnotí a poté splácí. Takovou si zaslouží vrchnost

ten, kdo se těm, co jsou dole, veskrze věnuje zcela.

67 Vpravdě milosrdenství jeho překonávalo veškeré meze,

poté, co všechno rozdal a neměl už nijakých zásob,

odkud by potřeby vlastní uspokojil, čestnými ústy

odváží se žádat a ponížit své vlastní čelo,

na bohatých žebrá, aby měl z čeho podělit nuzné.

Nejenom dary jim dává, ale i čest jejich brání,

zakazuje obtěžovat slovy, urážet maličké Krista,

by si nemyslel nikdo, že ve své nadutosti může;

takto se poučí všichni příkladem jediného bratři.

76 Onen nuzáka spatřil a: „Dej si, můj milý,“ řekl,

„pozor, bys nepředstíral nuznost“ - to František slyše

toho, co takto mluvil, ihned o omluvu žádá:

nahý by před chudým lehl a jeho o odpuštění prosil.

Takovou František úctu chová k prostému lidu,

že je mu urážkou Krista, když někdo chudému laje.

Jestliže kdy koho spatřil nést kamení nebo dříví

anebo břemeno jiné zdvihat v namáhavé práci,

František své plece klade pod něj, ač jakkoli slabé;

raději tlačen je sám, než tlak by na druhého strpěl.

86 Tak nepoctěným on zbožně prokazuje pocty,

obtížené zbavuje tíže, má nejenom s člověkem soucit,

ale i špatného je mu líto, když útrapy snáší.

89 Jednou když v Ankony okolí provází bratra Pavla,

který v těch krajích měl usídleno několik bratrů,

pole a lesy prochází, průsmyky a širá pole,

spatří ve stádu koz zajatou smrdutými kozly

ovci jedinou - Pavla zavolá: „Zda vidíš, Pavle,

jak tato ovce dlí vprostřed koz a mezi kozly?

Tak mezi zákoníky dlel Ježíš a farizeji zlými.

Prosím, zaplaťme tu cenu a ji z hnusného stáda

vypuďme ven.“ Souhlasí Pavel a, cokoli mají

oba kromě košil a ještě prodati mohou,

shánějí u sebe marně, když tu hle, náhodný poutník,

který procházel kolem, zaplatí tu za ovci cenu.

Do města vejdou a biskup diví se, jak to

je možné, že dva moudří jsou vpravdě takoví blázni,

kteří za vhodné mají vést spolu jedinou ovci.

104 Když vešli do města, je přijme dům pohostinný

svatého Severina, vhodný ženského kláštera domov,

kde ženy zbožně Bohu zasvětily těla i mysl.

František předá jim ovci, by o ní se staraly s láskou:

radostně přijmou ji a chovají po dlouhou dobu,

z jejího rouna pak Františkovi tuniku pošlou.

K tomu za nedlouho nato, když synod v Assisi slavil,

přišel pomocník jeho: „Otče, zde máš od svých sester

tuniku, co utkaly ony z vlny, již tvá ovce nesla.“

František přijme dar kýžený a vypráví bratrům,

jak k tomu všemu došlo - bratři se radují velmi,

že prostota jejich otce jim tak velký užitek nese.

116 Františkova zbožnost se nejednou projevila takto,

když kolikrát tvora on soucitu hodného zočil,

jehož utrpení buď penězi vykoupit mohl,

nebo prosbami; jeden dám příklad za tisíc jiných:

Když zase na cestách se jednou octl v krajině Marky,

v Ankoně, s oním zmíněným bratrem, potká

člověka, který vede dvé jehňat tažených k zemi

na nohou řetězů vahou, co štíhlé nohy jim svázal.

Otevírají ústa a z nich ven dere se bekot,

jaké jim příroda dala, vydávají bolesti zvuky.

Vidí, jak škodí se zbožným, a větší bojí se škody,

když spatřil tak zlé věci, František toho se zeptá

muže, co jehňata vedl, co s nimi se nakonec stane.

„Do trhu půjdu,“ dí onen, „a poté k porážce prodám

řezníku.“ František nato: „Nečiň to,“ člověku praví,

„vždyť mírný náleží mírným, nevinný nevinným.

Abys je ušetřil rád, co by kat dal za zabití jejich,

dám ti osobně já, jen aby nemusela zemřít.“

Tak jeho oddaná zbožnost prosí za jehňata bědná,

a aby řečí prázdnou jen nadarmo nečeřil vzduchu,

svůj plášť ze sebe svlékne, dá sedláku, stanoví smlouvu,

již přísahou svědkové stvrdí, by svobodu dávati mohl

na nohou spoutaným - pak odvede ovečky tyto.

Další