Kniha šestá

   Šestá vypráví kniha, jak bratry ve světových pásech

   rozptýlené svolal zázračnou modlitbou v jedno

   místo a jak úřadem apoštolským Řád

   vzrostl a svoje jméno nové přijal novorozený.

1 Pokyny svým druhům dal, jak správně vyhnout se hříchům,

František a oni šli svým osudům vystavit duše,

na rozkaz do pásů tří světa - šest bratrů po dvou.

František požehná jim a sám pak do čtvrté strany

světa zamíří spolu s posledním druhem, co zbývá.

Kdo by spočítal bitvy, v nichž hříchům drtili hrdla

nohama a zašlapávali hlavu hada1, kdekoli byli,

toho, jenž za provaz hříchu2 své oběti ku smrti vleče?

10 Protože František bratry tak něžnou miloval láskou,

těžce nesl odloučení dlouhé. Obrácen k světu se modlí,

aby ze světa končin se zase na jedno místo

vrátili na pohřeb matky a rozběhlé spojil zas v celek.

Zbožná přání pohnula Boha a naráz vespolek všichni

bez dohodnutí se vrací: je tentýž Duch Svatý spojí

ve stejném bodě, ač daleko od sebe dleli.

Divit se nestačí, jaká příčina k návratu pohla

je náhle. František sám nad výsledkem žasne

zbožné modlitby své, jež ke všemu popudem byla.

Radostně na sebe hledí střídavě oni i on sám,

vypráví, co zažili na cestě a za návratu svého.

22 Živobytí prosté a duchovní radosti bratří,

pro něž horlivě pláli, nerušil žádný zmatek,

čtyři dvojice různé kráčí pod jediným vůdcem,

oděni do zbroje světa nástrahy odmítajíce

vypovídají válku a boj všem Líticím lstivým

a věčné mlčení ukládají hloupému tělu.

28 Když pak apoštolským počtem naplnil senát

František svými druhy, rozšíří se po světě zpráva

o tom a říká se, že nastávají poslední dnové

a světa konec neslýchaný Řád předznamenává.

Leč srdce Františkovo rozšiřuje radostný pocit,

kdykoli přichází někdo hříchům vypovídat válku

a do boje staví se, žádný stav, majetek nebo stáří

nedojdou odmítnutí - každý příchozí ihned je přijat,

bez výběru dobrý i špatný, vysoký i zcela malý,

vesničan i voják, muž prostý i příslušník šlechty,

klerik i laik, nevzdělanec i muž jemných mravů,

nuzák i boháč, otrok i svobodný, zdravý i nemocný:

s náklonností zbožnou František přijímá všechny.

Táhnou i doklady víry jeho a životní příklad,

pevná a bezúhonná slova3, jež plna jsou váhy.

43 A aby učení jeho nebloudilo spletitou cestou,

za přítomnosti bratří stanoví pro budoucí druhy

zásady, co činit mají. Cokoliv se rozhodl dělat,

vtělil do písemné formy, podle vzoru evangelií

učil, že tak se má konat. Aby snad nevznikl dojem,

že pošetilý je autor neznámého Řádu a příliš

vysoko míří a jakoby svévolně ze sebe mluví,

cokoli vyřkne, chce zvěčnit dekretem apoštolským.

Když Otec velice slavný vládl celému světu,

soukromě někdy i hříšný, však řádně být nazýván mohl

užitečný církvi Otec po zásluze výšiny zdupav

a tištěné zdvihnuv. On krále světa4 jen stínem

poděsil svého jména a církvi podrobil svět,

Caesarův meč pokořil Petrovým mečem na paměť věčnou.

Zlíbilo Františkovi se pod vedením, požehnáním i radou

takového Otce zahájit onen zmíněný proces.

A aby ustanovení vážnost autentická sumu

zvěčnila, do Říma kráčí, aby od zmíněného

Otce to žádal a v rozhovoru apoštolského stolce

přízně dosáhl pro založení nového Řádu.

63 Na cestu tedy se vydá a některé ze svých bratří

si za průvodce bere. Když pak do věčného Města

vstupovali - muž bezúhonný objevil se tam Kvido,

biskup z Assisi, a ptal se, z jaké příčiny spatřit

je mohl; líbí se muži záměr jejich veskrze zbožný:

bál se totiž, že se snad sem přemístit chtěli,

přidá i svoji radu pro další jednání postup.

70 Poté ze Sabinska otec, představený od Svatého Pavla,

jménem Jan, nad něhož z tolika skvělých mužů

neměla kurie většího či lepšího tehdy,

laskavě jim občerstvení poskytne a s poctami je přijme,

vlídně s nimi jedná a mile je vyznamenává.

75 Ale trochu se bál, by neupadli z pohnutek lidských,

čímž by zanikl zápal nový a ve vzduch vyvanul

jakoby výdechem marným, snaží se poskytnout radu,

aby nevcházeli ve styk s mravní nákazou světa,

spíše se utekli v úkryt a mnišského kláštera stěny.

František mu na to dí: „Proč radíš nám, muži velký

a slavný, uzavřít do zdí kláštera či poustevny nás,

jež si veřejná péče o svět žádá, vždyť nenesem zbraně

sami pro sebe jen, nýbrž by bratři je zřeli,

chceš, bychom přestali dávat léky na nemoci světa,

a tak přinášet spásu - chtějíce sebe jen samotné spasit?

Dát přednost vlastnímu zájmu před obecným přece je zločin,

leč napravovati hříšné a sestoupit dolů k padlým,

to je má práce a Kříž, který uchopiv nesu5:

tak toužím následovat Krista, neboť to neumím jinak,

než jak o tom evangelia dle mého mínění mluví.“

91 Františkovou vřelostí byl pohnut tak velikou Jan,

před papežovu tvář, jehož chtěl o radu žádat,

uvede ho a bratří ho následují na jeho pouti.

Dostane jemu se přízně od papeže snadno a všechno

k vyslyšení se chýlí - odmítnutí není ni náznak.

A tak dosáhli všeho, o co jen hodlali žádat,

zbývá, by chystali odchod a papež je propustit ráčil:

požehnal jim a připojil své přání, by kráčeli stále

tak, jak svou počali chůzi, a po všech krajinách světa

šířili nauku Krista a ty, co do hlubiny hříchů

upadli, neseni proudem na lodici svou ctností vzali.

103 Vpravdě Františka nejvyšší přízní Boží provází milost,

diví se, že jejím darem se jemu dostává tolik

prospěšného tak rychle. Svou přísahou Bůh mu

udělil sílu a vzrůsti6 dal až tak, že není

nikdo podobný jemu, který by se ve světě našel,

aby Vznešeného zákon7 šířil a Bohu sloužil,

světem pohrdal, ovládal sebe, prospíval bližním,

obracel padlé, napravoval dobré: co třeba, činil.

111 Františka povzbudí návštěva takového Otce,

propuštěn navštíví též práh Svatých Petra a Pavla.

Zpět domů vede své bratry - je zcela ovládá jásot,

námahu společné cesty si lehčí střídavou řečí:

jak laskavě s nimi mírnost jednala Svatého otce,

jak je příjemné nésti a ovládat smrtelné tělo,

když přebývají spolu v jednomyslnosti bratří8.

Když si tak krátí den a hojně za chůze mluví,

v pohybu, jejž nevnímají ani, většina dne jim

uplyne: teplo vyvolá pohyb a jejich námahu zdvojí,

údy oslabí také množství páry ztracené z těla.

Unaveni usednou na zem, neb hodina a námaha, jež je

vyčerpala, tu působí, nad to se ozývá i hlad,

příčina dotěrnější vyzývá k osvěžení ducha;

není nic k nasycení a vůkol místa jen pustá.

126 Ale protože nikdy svým věrným neodepře péči

Boží moc - člověk kýs objeví se a chléb jim dává.

Šťastni jej přijmou, nepoznán však odchází dárce.

Sami užasnou velmi a jeden druhého hlasem

důtklivým nabádá, by v další nejvyšší moci

dary naději choval, neboť kdo důvěru vlastní,

tomu minulá naděj také pro budoucnost platí.

133 Chleba cokoli zbývá a úlomky sebrané9 pojme

jeskyně do svého klína prostorného, kde něco

pobudou vespolek dní, a pryč se jim vůbec jít nechce.

Leč podezřelá nádhera místa, jež záplavy zeleně husté

zdobí a půvabný trávník, také tisíce květů

kolem dokola vroubí - strach pojmou, by zvábené smysly

nebránily rozumu v práci: odejdou, ač zůstat by chtěli.

140 Poté je laskavě přijme údolí Spoleta širé.

Zde sekty patarinských omyl mnohé ku hříchu svedl,

ale František ovce zas do Kristova ovčince vžene10.

143 Vzdělává nevzdělané a vznešeně v ústech mu sedí

slovo samotného Pána11: tak, jako ve zlatě jaspis,

růže uprostřed polí, těší jak květ, jak oheň

rozsvěcí a lidské smysly lapené sladkostí jeho

hladí a proniká do spíže lidského srdce.

Takto pohnuti v nitru horlivě naléhat začnou,

aby je ten, kdo z milosti Boží je naučil Slovo,

připustil mezi své bratry a část jim břemena předal,

aby je mohli nésti, a dovolil i část jeho cti sdílet.

Vybaví odznaky svými je František, které sám nosí:

nesmírně vzrůstá Řád, však dosud postrádá jména.

156 Chce tedy jeho tvůrce mu určité poskytnout jméno,

stanoví tedy, by menších bratří řád nadále slynul.

Správně, vždyť kdo nad toho menší, kdo netuční

hojnými jídly a pitím, koho netíží plášť spolu s tógou,

koho do výše pocty a bohatství nevyzdvihují;

který však otrokům všem přednost před sebou dává,

bezcennost světa cení a drahocenné lacinět nutí,

který by necítil nouzi v Kristu, však má ji sám v sobě?

Takové tedy muže právem František menšími zove:

pro větší nebeská brána je věru nadmíru těsná.

166 Poté co pod jménem novým Řád tento ve známost vešel,

Františka a jeho druhy jen jakž takž zahříval domek

pokrytý ztuchlými došky, pustý, jen chatrné trámy

mu zvnějšku tvořily stěnu - věru jen nakrátko stát měl.

Obyvatelům jeho se líbila chudobnost stavby

až do té doby, než projel zde venkovan s naloženým oslem.

Nevoli k příbytku v nich slovem pošetilým vzbudil,

když přinucen deštěm silným o přístřeší požádat musel,

přistoupil blíže a oslíka svého oslovil slovy:

„Vstup jen, Hnědáčku, klidně, vždyť i my pomůžem jednou

tomuhle domu.“ Jakoby říkal: I tito bratři

se domy hromadit snaží. Proto nevoli vzbudí

ve Františku daný slib a smysl, co je v něm skrytý,

přestěhuje se do míst, co nejsou znepokojována

dotěrných poutníků hlasem a skýtají poklidný domov.

 Další

1 Srv. Gn 3,15.

2 Srv. Přís 5,22.

3 Srv. Tit 2,7-8.

4 Srv. Žl 2,2.

5 Srv. Lk 14,27; Jan 19,17.

6 Srv. Sir 44,21.

7 Srv. Sir 44,19.

8 Srv. Žl 132[133],1.

9 Srv. Jan 6,12.

10 Srv. Jan 10,16.

11 Srv. Sk 6,7.