Kniha třetí

   Třetí kniha nám líčí, jak spoután a v vězení vržen

   „šílený“ poskytl lidu divadlo, kterak se ničím

   rozkazem nedá pohnout, byť i vyděděn byl

   nespravedlivým otcem a rodné opustil město.

1 Vyhnancem ve vlastní obci se stává a ten, jehož stopy

nedávno uctívali, dostává z obou stran pěstí

od řezníků a ševců. Koho jen by bezpráví toto,

jež nebylo podmíněno vinou, bez hnutí zůstavilo?

Ale ať dělají všechno, František veskrze stálý

setrvává a je pevné mysli; žádná ho nemůže obtíž,

žádný pokřivit vztek, tak celá vzbouřená vášeň

způsobí u laskavého jen to, že trpěliv více.

9 Přibíhá i sám otec a k nadávkám přidává rány,

svazuje provazy jeho jak zloděje anebo blázna,

pak ho uzavře doma a hůře než zajatce trápí.

Myslí, že těmito tresty mu nemůže uškodit zcela,

pouze ho potrestat chce: leč mýlí se veskrze v činu

tak, jako do jámy slepý1 padá, když vidoucího nutí.

Dvě věci nejvíce škodí: lest nepřítele a omyl přátel.

Marně se Františkovi, jenž opouští marné, do cesty staví

hojný přátelů omyl, poté, co překážky přestál,

zahrazují ku vlasti přístup a cestu k přístavu spásy.

Přede všemi pak otec jeho, když do výše letí

a vstupuje na cesty Páně2, co k hvězdám vysoko míří,

radami a ranami také zpět se odvolat snaží,

za ctnost slibuje tresty a hříchy chce oplatit zlatem.

Netknou se Františka slova a nijak ho nezlomí rány,

veškerou otcovu snahu svými odráží slovy:

25 „Co chceš mi, zklamaný otče? Bych k Charybdě směřoval opět,

jíž jsem unikl právě? Chceš, aby ten, co žít může,

opět do záhuby spadl? Chceš, aby mládenec volný,

jenž svobody užívat může, do vězení podsvětí klesl?

Nesluší se, bys pro peklo zplodil, kohos do světa poslal,

na cenu příliš drahou by vyšlo zrození v těle,

kdyby se spolu s ním zkazila vznešená mysl.

Zajisté i ty víš, že dlíme ve vyhnanství všichni,

odkud uniknout máme a ve vlast se ubírat3 svoji:

neboť je vyhnanstvím svět, cesta časem a vlastí nebe.

Proto sám sebe teď těžce viníš, neb přehmatem vlastním

vyhnanství před vlast se klade, čas před cestu, vlast proti nebi.

Proč poklady schraňuješ tam, kde jenom na chvíli bydlíš?

K podniku jakému sbíráš celé to bohatství velké?

Je hloupé almužnou tížit starce na vinuté cestě.

Neboť co vlastnit tě těší, brzy tě mrzet as bude,

krátký je užitek toho: z bohatství je chudoba věčná.

Tedy bys nedělal nic, co ve spáse škodit by mohlo

tobě, klamu se vyhni učitele a pokorně přijmi

úlohu žáka: je nutno uniknout světskému zisku

dříve, než ztratí se sám; obroď se Bohu a světu,

dokud ti zbývá čas4, svět neužívej, ale opusť.

Oklam raději jeho, bys nebyl ošálen od něj.

Neboť nic nestálého nezaslouží si víry pocty

a věci pozemské nic stálého nemají v sobě.

Proto k takovým věcem ty důvěru nechovej žádnou,

důvěřuj raději v Boha, protože blažen je onen,

který uvěřil v něho, ten nebude nižádnou ztrátu

na svém majetku cítit, žíti však navěky bude.

Proto se zlíbilo mně věci světa opustit, aspoň

z příkladu mého se pouč! Byť tobě patřila sláva,

byť tebe jediného prosil by celý svět,

bys kameny přiměl mluvit a straky zas mlčet,

nad spásu onu nic víc ti svět nebude moci dát.

Nastane poslední den, který ti sebere náhle

vše a odejme vráz; sám nahý5 se pobereš zpět

a o to nížeji klesneš, čím více vznášel ses dřív.

Jho Páně ti připadne drsné, možná i břemeno toto

nelehké6 bude ti věru, protože změkčilý jsi.

Přestaň s tím! Rozkoším světa je přece odvyknout snadno,

když nastoupíš Kristovu cestu, lze zvyk tu vytěsnit zvykem.“

66 Toto když otcovi praví, tento ho neméně dusí,

ba ještě silněji hrdlo mu svírá: krutého otce

drsnost se potlačit nedá, ač poučen, svatému brání.

Nejhorší na mýlce je, že hrubá mysl se poučit nedá

a do zvrácené mysli přístupu nenajde moudrost7.

Tak vlastní hranice přejde moc, co spravedlivá není,

ježto nepřeje správnému činu, chce přinutit chtícího dobré

podobat sobě se samé, leč do písku semena vpouští.

Toto pak povaze stálé i péče bedlivá vštípí,

že nikterak nucena nemá měnit své návyky volní.

76 František příkladem je, kde docela jasně lze zřít:

proti němu všechno se spiklo - vlasti výsměch a otce

hněv i napjatý k ranám hřbet a žaláře hrůzy,

jakož i matčiny slzy. Také překážky muži se strojí

jedinému, by nemoh´ až vzhůru do nebe vzlétnout.

Velké se úsilí vzpíná, by zase byl připoután k zemi.

Ale ctnost ona čtverná bráníc čtvercem proti útokům duši

všelikým nedovolí, by lstí byl nějakou zviklán.

Nejinak útoků počet tu vyjde naprázdno zcela,

kolikrát mravenců hejno by horu roznosit chtělo.

86 Ale protože nikdo nemůže být pokoušen více,

než je přípustná míra8, z Boží vůle oddanost matky

slituje se nad jeho utrpením, když otec dlel mimo;

zbaví ho svíravých pout - on nato pryč se hned bere,

ne však, by vyhnancem byl: nedaleko je jeho azyl.

Šťasten do cely své se vrací, jež nablízku byla,

odkud ho otcovský hněv vytrhl z ctnostného žití.

93 Když navrátiv otec se dozví, že manželka zrušila pouta

Františkova, hned kárá ten projev oddanosti zjevné

jako ztajený zločin - naplní nadávek rykem

ovzduší a svoji počestnou ženu, on, tak bezectný, tupí.

Ihned tryskem se řítí, by prahu zas svatého dosáh́,

Františkovi zas pouta chystá a mučením hrozí.

99 On jemu bez strachu dí: „Otče, ba otčíme spíše,

neboť mi železa chystáš a mučidly zkrušit mne hrozíš.

Mučidly ni tvými pouty se nikterak zlomit já nedám,

dopadne z obojí strany v kov studený kladivo marně.

Ó ty zločinná zpozdilosti krutého otce!

Mne že oklamat chceš, mne svést z cesty pohrůžkou smrti?

Nemohu více být zviklán, sveden a podstoupit smrt:

neb stojí mi po boku pravda, cestou i životem Kristus

po mojí pravici stojí, bych více pohnout se nedal9.

Neprosím, abys mne šetřil, jen bojuj, bych bojoval dobře.

Zdaž nedlužím více Bohu než tobě? Chceš, abych kvůli

tobě pominul příkazy Boží? Jakkoli mne jsi ty zplodil,

On sám učinil více, protože dodal mi život:

On sám nás stvořil, ne my10, sám vykoupil na kříži vise,

kéž spasí nás, až povládne v nebi, nikoli všechny,

nýbrž jen ty, kteří víru svou pravou dosvědčí činem.

Vždyť Bohu dlužíme víru, jeho jsme stvoření všichni,

Každý, kdo uvěřil v něho, nebude uveden v zmatek11,

leč mnoho záleží na tom, jakým kdo způsobem věří.

Někdo jen ve slovech věří a nečinně spočívá mysl,

nebo je naopak tomu; byť však byly účastny obě:

nebude to pravá víra, co v jejich se spojení snoubí.

Ten, kdo opravdu touží být věrný v plnosti slova:

duši svou na rukou nésti musí a na důkaz víry

poskytnout za svědka dílo. Co činit tedy mi radíš?

Jaké má být to dílo, jímž prokázat mohu svou víru?

Na trhu prodlévat mám a lidi ve víře klamat,

jak jsem ve zvyku měl, tu kupec, tu prodejce zboží:

a jako kupec vše hanět, jak prodejce zase vše chválit?

Jest tržní umění klam a lest, neb k bližního škodě

zisk sobě samému strojí a stěží i přítele šetří,

ba i rodného bratra. Když příbuzný soudí, že lstivý

je takový člověk, pak Bůh ho stěží dlít ve víře shledá.

Bez víry nemůže nikdo být spasen12, tak také u mě

se zkouškami vztyčila víra, jež spásu jak doplněk hledá,

vlastnictví získané lstivě však daleko ode mne zůstaň!

Abych talentu nabyl, co přispěje pokroku víry,

nic mi prospěchu nedá ni topas, ni zlato a stříbro:

vždyť více než po zlatu prahnu, po topasu než více,

více než po stříbře také já po pravém talentu toužím.

Ty uvěř, je-li ti možno, nechceš-li, v nevíře zůstaň!

Mne, který jsem ústy se dotkl božského medu

zbožnosti od lásky Boží, jejíž zdokonalení pravé

spočívá v Ježíši Kristu, neodvrátí nižádný člověk,

ni anděl, ba ani vládce, ani kterákoli mocnost,

ani naděj, ni strach, nebe, ni hlubina žádná,

ani život či smrt, ani přítomné či budoucí13.“

146 Taková František slova pronáší přísnými ústy.

Když pozná, že jeho slib nikterak vyvrátit nelze,

otec se taktiky jiné chápe a, nemoha zmoci

osobnost lidskou, peníze se vymáhat snaží.

Nad mrvu méně si ceně měď, co do oken hodil,

ze země František zdvíhá, a vrací lakotnému otci.

Nadále otec jen zuří, zapomíná na city otce,

jež cítil ke svému synu, protože směřuje vzhůru

a v hloubi prodlévat nechce; protože v nebesích otce

Boha chce míti syn, odmítá více být otcem.

Syn sdílí myslí Krista, chce jeho i dědictví sdílet,14

otec naopak soudí, že nebude dědicem jeho.

Vtrhne do knězova domu plného občanů mnohých,

za jejich svědectví výnos z důchodů, jakož i pole,

otcovské domy i právo synem se zvát odejme zcela.

161 František ve své ctnosti rozhořčen otcovým hněvem,

nikterak se nestaví proti tomu, co vyřčeno bylo,

ba aby se zjevilo více, že není tu pro jeho dary,

hmátne okolo sebe, pás uvolní a všechny šaty

ze sebe docela svleče a stud svůj vystaví světu.

Tak tu bez oděvu stojí Adamovi podoben zcela,

příčinou tohoto stavu se pouze od něho liší:

neboť trpí to rád, co onen donucen strpěl.

Tento za zásluhy snáší, co vytrpěl pro přečin onen:

přesto je stejně tu trestán tento, jako byl onen.

Leč jinak: Adamovi zjevily se partie stydké,

Františka však nikterak stydné nejsou, vždyť copak

k studu by nabídlo tělo, když čest mu oděla duši?

Jaká ctnost to jen byla? Světem zhrdnout a světu

pohrdání své zjevit, jakož i majetku svému,

o zájmy osoby své odvrhnout starosti zcela.

Vždyť strpěl i výsměšné řeči a zemského opustil otce15

pro toho, co v nebesích dlí. Když takové učinil skutky

vznešené, pro jeho ctnost zda stačí jméno jen jedno?

180 I biskup povstane v údivu k tak ctnostnému činu,

Františka svlečeného obléci dá do jemných látek,

k tomu přidá i plášť a ujistí ho svou přízní,

ke všemu dá mu i slib, že bude se zase mít dobře.

Odmítá František oděv a nechce majetek více,

nehodlá vlastnit již nic, by nebyl nepřítelem vlastněn.

Kromě nebeských výšin již nehledá ničeho v světě,

a byť i po světě kráčí, přísluší k nebeským spíše

občanům nežli k těm zemským a jako nebeská bytost

ve světě živoří pouze, jak pozemská v nebi žije.

Svou myslí obývá nebe spíš než tělem pozemským zemi.

Již Boha v zrcadle vidí a byl by ho možná i viděl

tváří v tvář16, kdyby mu dovolila tělesná tíže

a duši lapené v těle umožnila vpřed jít a vidět.

194 Nahý tváří v tvář otci odchází i biskupu vůči,

též vůči spoluobčanům všem v Assisi. A protože vlhký

v nejvyšší vrstvě je vzduch a nelze mu nijak se bránit,

z popudu rozličných sil se nachází ve stálé změně:

není též nižádných pochyb, že stejně tak i těla nahá

podle týchž forem mění, kterým i podléhá sám:

nestrpí spojení těla tak časté návaly zvenku.

Proto ač ve víře plane, se v rozumu rozvahou řídí

touto a je vědom si, že v nahotě neodolá dlouho;

tudíž od chudáka přijme co dar obnošený šat.

Nemaje nic než sebe odchází, by vyhnanec jako

vlast našel - vyhnanec z vlasti; nenucen nikým jde rád.

Z šťastného nešťastným se stává a z boháče chudým,

spíše však z bědného šťastným, boháčem z chudého též.

Již oděv hrubý jen nosí, jenž děrami na svět se dívá,

ač byl na nový zvyklý a zrobený jen z vlny jemné

uměním vybraným velmi; na pokrývkách hlavy si pera

dle počasí měníval a někdy též klobouky k perům.

 Další

1 Srv. Mt 15,14.

2 Srv. Sk 13,10.

3 Srv. Žid 11,14.

4 Srv. Gal 6,10.

5 Kaz 5,14.

6 Srv. Mt 11,30.

7 Srv. Mdr 1,3-4.

8 Srv. 1 Kor 10,13.

9 Srv. Jan 14,6; Žl 16,8.

10 Srv. Žl 100[99],3.

11 Řím 9,33; 10,11.

12 Srv. Ef 2,8.

13 Srv. Řím 8,38-39.

14 Srv. Řím 8,17.

15 Srv. Mt 19,29.

16 Srv. 1 Kor 13,12.