Kniha druhá

   Druhá popisuje, s pomocí jakou a ve válce které,

   jaké nepřátele potřel a jakých použil zbraní.

   Jak všeho se vzdal kvůli Kristu, odhodil majetek svůj,

   znenáhla na nepřítele narazil a násilí trpěl.

1 Svou rosou osrdí Duch Svatý zvlhčuje těm,

kteří jsou oddáni jemu, a předchozí trýznění jejich

jak koště uklízí dům, by hoden byl takého hosta.

Diví se prostor ten známý, jenž lotrovskou jeskyní býval,

že se stal domem Pána1, co ve svém milosrdenství

svým příchodem poctíti ráčil; proto služebník jeho

již nestrpí pohany žádné, nýbrž zdobí své srdce

a ložnici v čistotě chová; v ráj mění špinavou stáj.

9 Zůstává obava v duši jak osten, by v kluzké zas mravy

tělesné nesklouzl opět, ta v mysli stále ho bodá,

aby pak návratem svým již zvrátit nemohlo pranic

ducha jeho, strach z Boha, jenž bývá prvotní ctností,

svou radou činí ho silným a zbožností vědoucím zas,

stejně jak rozumem zdatným. Tak ze sedmi vrstev

Duch Svatý jemu dává svůj štít: vždyť na druhé straně

po sedmi přízracích stojí, co v ohnivé řadí se šiky.

17 Je to Zpupnost, jež vzdouvá se pro jakoukoli přednost,

nikoho neuzná; je nevděčná za dary shůry.

Ji doprovázejí Pýcha, Nevole a Pohrdání,

Zveličování též, co nadání na úkor druhých

vynáší, a Chvástavost, zmenšující zvětšením pověst,

spolu s ní světská Sláva2, jíž nebeské vůbec nic není,

a také Pokrytectví, jež za lidskou chválou se honí,

božskému zapáchá ale, když sádlem své smyšlenky krmí;

věru ve srovnání s ním i výbava sofistů bledne.

Když pak nadvládu její potlačí vznešenost vyšší,

nastoupí místo ní, co plameny zhoubnými nítí

Závisti Duch, který nikdy ni blízkých nešetří přátel,

truchlí, když plesají bližní, když truchlí, tak plesá on.

I tu má dostatek druhů: kořistné Vyvlastňování,

Křivé svědectví, Pomluvu křivou a Výsměch,

co vraští nosy, a Nenávist trhající zdravé,

špinící chvályhodné, když zlo samo vynáší chválou.

34 Jestliže Závisti druzi neslaví kýžený úspěch,

povstane Hněv nezkrotný zcela, jejž nijak uprosit nelze:

vždyť stěží ušetří sebe. Pod jeho praporci kráčí:

Útočnost a Zdivočelost a touhou uškodit bdělá

Nenávist a zločinu matka, která se zove Zkázou,

jež nemá ve zvyku nikdy vyslyšet obětí stesky,

Zuřivost, která hněv, nítí a Běsnota budící vztek,

Opovážlivost také, co vybízí k úkladům zbrkle,

když mysli do nebezpečí opatřuje zbraněmi, nebo

ruce do válečných půtek, neb jazyky do hádek plytkých.

44 Byť i byl Hněv sám zlem, které nás lítostí plní,

ať už se kamkoli provalí prvopočátky jeho,

vposled se v Netečnost zvrhá, tu neřest, která si hnusí

všechno a pro činy ctnosti nikterak průchodná není.

Druhové Netečnosti jsou: Žvanivost neznalá studu

a veskrze nečinná Tupost, s ní Pomluva ničemná,

Dřímota, co noc ze dne činí, též Rozmařilost, co těší

ji plýtvání časem, dále zdánlivé Sny věštecké

s vidinou budoucího soudu, jako by pravdivé byly,

předvádí scény Děsu tak, že i Zoufalství teskné

vlastně prosté je strachu, když po své záhubě volá.

55 Netečnost, tato bolest, si sesterskou útěchu hledá

nejprve u Lakoty, co churavému nabízí cetky

nesoucí škodu jen, a tak co na rozumu chybí,

štědře daruje smyslům a zisky pomíjivými

věčné vyvažuje ztráty. Toho, co naději ztratil

nad nebeské, vybízí opájet se zemským a statky

stvořenými těšit duši, jež samého Stvořitele ztrácí.

Další pak spojenci dlí v táboře Lakoty zhoubné:

Lest, Úklad, Bezbožnost, Vražda, Loupež a Krádež

a zločinná Láska k zisku, též nepoctivý Obchod

a zaťatá Ctižádost, též Lichva kupčící s časem

a Svatokupectví, jež zločinně prodává ducha.

Tak marně se pokouší tlumit zármutek z Nečinnosti

Lakoty zisk, co zdá se navenek člověka bavit.

69 Co zmůže na povrchu obraz, když uvnitř příčina zuří

skrytá? Mlsnost, co stále v člověku chuť vzbouzet umí,

zevnitř své dílo strojí a každá úprava selže.

Mlsnosti spojenci jsou: nemírná, nezměrná Žravost,

věčně žvýkavá ústa, zuby - mlýn a žaludek - propast,

kam stále hážeme všechno jako do děravého

pytle: ta hostina stálá, tvář odulá a zvracení stravy!

A byť i takřka hřmotí, po dalších pokrmech lační

Žravost nenasytná a Opilost, co zcizuje mysl,

spolu se sycením pije, zatímco pitím se sytí,

prázdné poháry plní a plné zase hned prázdní;

nakonec žvatlají ústa a krok ten stává se vratkým,

tupými jeví se smysly a útroby bité se vzedmou,

srdce ochabne však, tvář vadne a nevolnost těla

završí pití mdlobou: těžkým údům spočinout dává.

84 Ač tolik dobrého tříští Mlsnost, přece vliv její

nesahá až k svodu duše. Jak tedy přece jen dojde

k vnitřnímu zásahu mysli tou klamnou útěchou bolu?

Přiskočí tedy sestra, jež příbuzna jakoby více

ku vnitřnímu pohání hříchu, nestačí už povrch pouhý,

její jméno je Chlípnost, co smysly samotné mění.

Úzkostně žádostí plane, jež později vzbuzuje lítost,

když zářit chystá se, zuří, když těšit, tak děsí,

chce-li koho čistiti, hyzdí, a místo toho, co sytit,

zdá se jen člověka šidit: zprvu Amor, nakonec jen mor.

Početné vojsko se valí za táborem Chlípnosti: choré

tisíckrát naplní hnusem duše a rovnakým počtem

je obludí zas; těžký tu dech vzdechy toužebné lámou,

o přízeň vtírá se řeč, dotyky letmé a šepot.

Na pomoc přijde i Hněv lehký, by rozvrátil těžší

závazky, tu proměnou tváře zažene odpor,

tu slzami v proudu, a prostoty obraz pravý

anebo zdánlivý se dobývá do zbožnosti středu.

Také přeludy časté, jež vznikají z touhy se líbit

a předstírat dary, jež příroda nedala sama,

si myslí zimničnou hledá. Ze všech těch věcí

počátek a příčinu bere úzkostná Láska a šílíc

vyrazí úzkost, obětí, polibky a lákadla měkká:

všechny takové bodce, co žhnou jak kamna v kobce

a kobka, co v peci zuří. Proto bývá manželství zkázou

Cizoložství a Incest, co zákony přírody maří,

a také Zneužívání, jež horší je nad tyto věci.

112 Františkovi, jenž slib bojovníka víry teď skládá,

vstříc vedou pohromy tyto - Allektó a Megaira,

Tísifoné a proti nim Aigialé, Pásithea, Frosigné,

sestry, Charitky tři, co po boku Františka stojí

ve stejném počtu, však zplozené z lepšího rodu.

117 Tato ho pokorným činí, ona laskavým, přistoupíc k němu,

proto je trpěliv protivenství jakákoli zvládnout,

proto je vřelý a štědrý, střízlivý a studu plný.

Ctnosti v něm nad vadami veskrze tedy vládnou,

Charitky nad Fúriemi a Pokoře ustoupí Vzpupnost,

Šlechetnost potírá Závist, Trpělivost zabraňuje Hněvu.

Nákazu Nečinnosti zdolá Vřelost a k zemi ji zdupá,

podobně Lakotu Štědrost; Lačnost Střízlivostí

zdolána a Chlípnost Studem leží. To šiky božských

sester své voje svaté už v triumf vítězný vedou.

127 Z ctností všech nebeská Láska své zbraně mužovi dává,

Skromnost, co omylu nezná, uzdu vsadí tělesnému oři,

jemuž své ostruhy ostré do slabin s důrazem noří,

Láska a Strach, Dílo a Usebrání - holení dvé

mu pokrývá nohy; hruď pak jeho Spravedlnosti

obpíná pancíř a při levém boku mu visí

štít Víry, přílbu3 na šíji jeho Trpělivost dává,

těsně ji pod hlavou váže a v jedno spojuje pouty.

Chocholem přílby je Naděj, jež mnohou skvěje se hvězdou

kopím se počíná válka a jasan, co ratiště tvoří,

Soud je spravedlivý, hrot jeho Zbožnost je vřelá.

Když poté údery svými zlomené kopí znavené leží,

ostřeji vřava se vznítí boje a v pravici blýskne

Kříž meče: surové šiky nepřátel raní a stíná.

Takto pak ozbrojený od té doby nic nekonal více,

co by nemohlo vznášet na titul vojenský nárok,

udatně stála tu ctnost ze všech stran výzbrojí krytá.

144 Jestliže vnuknutí svaté mu jako duchovní oř

poskytlo službu svou svatou, by v pýše se nevznesl vzhůru

snad pro přednosti své, by někdo sílu tu skrytou

krotil a jako svědek jí vzepnout vzhůru se bránil,

tak chce být v opačném smyslu zván pokrytcem:

svou mysl zahalí pláštěm – dobrým chce být, ne zdát se.

150 A aby jeho přání i z hlediska rodičů jeho

zvážena nevzbudila v nich nelibost proti němu,

opásá se a jako by se obchodu věnovat hodlal,

sebere veškerý zisk a do Foligna odebere se,

vše, co k prodeji bylo, to prodá s úspěchem, nad to

také vozy a koně: co nohy má, odnáší mince.

156 Tak se jalových starostí obchodníka docela zbavil,

přemýšlí při návratu, k čemu tak velká hromada peněz

užitek přinést by mohla. Kristovi oddat se zcela

v rozjímání teď hodlá a zbavit se nicotné váhy.

Když se tak v starosti noří: tu hle, on nablízku spatří

kostel svatého Damiána už v zcela žalostném stavu,

co sotva pohromadě drží a náhlým zřícením hrozí.

Přistoupí: k starému krbu přibude nový host,

k nohám kněze se vrhne a celou mu nabízí částku,

za níž by opravil kapli, jež užuž hrozí se zřítit.

Ten myslí, že pouhý to výsměch, nedávno spatřil ho přece,

jak jen obchodem žije a touhou po zisku plane,

který by přivezl zpět: proto zdá se mu, že není vhodné,

by z náhlého popudu mysli v dar přišly peníze pracné.

Odvolat František nechce, co nabídl, naléhá dále,

slibuje setrvat stále: posléze břemeno vhodí

do okna - o kamenné zdivo zazvoní peníze znělé.

173 Když takto se bohatství zbaví, dále pod přístřeškem chudým

nejinak nadále sídlí, jako by vychován byl tam:

raduje se, že z prostředků skrovných může vést nadále život.

176 Nejistá doposud pověst se rychle rozšíří vůkol

do všech assiských koutů: rmoutí se přátelé praví,

ti falešní jenom se smějí. Sám otec zaslechne zvěsti,

ten, co by zviklat se stěží dal a uvěřil hlasu,

jenž by ho o tom zpravil, jak v posměch syn propad lidu.

181 Ó jazyky lidí, vy, jež povždy jste hotovy tupit,

ostří vás buď vztek neb závist! František zasloužil pocty

a pověst dobrou svou ctností, hanba se odváží vetřít

na místo cti a bezectnost zahraje úlohu slávy,

místo ctnosti je vada, že omyl, to nedá se říci:

to, co tak napadají, se spíše šílenstvím zove.

Nikdo ho nešetří z přátel, aniž by zároveň ubral

na jeho pověsti něco: že šílí, to tvrdí všichni.

Příčiny smýšlejí různé: tu odvaru z máku že popil,

jiní, že kocouří mozek ochutnal či bolehlav šťávu

mu poskytnul; nevěří, že bez jedu vůbec je možno

dosáhnout takové změny - když někoho v tenatech drží

světa sláva, by rád se s bezslávím spokojil nyní.

Některým lidem se zdálo, že nikdy by bezcenné věci

přednosti před cennou nedal, nepřitakal před blahem bolu,

ztrátě před ziskem, leda by ho snad Fúrie štvaly

arvernské, a tak ztratil zdravého rozumu volbu.

Někteří naopak tvrdí, však zdá se, že proti právu,

že se z horečky zotavil, však později v cele ho pojal

mozkový zápal, když šťávy mu pronikly k mozku

vzduté a rozbouřené příliš silnou činností srdce.

202 Když otec uslyšel, jak syn všude nalézá posměch,

už nikterak nekrotí hněvu, který ho rozpálil zcela.

Požádá přátele své, též příbuzné, by vzteku jeho

poskytli souhlas svůj. Tak zběsile lidičky mírné

napadá a ve světě dlící. Sám doběla vztekem se taví

a morek mu spaluje oheň, jako když zasažen Pýthón

byl šípem Apollónova luku a proboden skrznaskrz

anebo Athéné Pallas trhající Arachnino dílo.

210 Předtuchu příchodu otce když syn jeho pocítí v duši,

jeskyně úkryt si zvolí, jež dříve mu azylem byla,

z té pak nevyjde měsíc; zvykne si modlit se rád

tam i se oddávat postu. Ke škodě poněkud slouží

úcta, již k otcovi chová, přec záleží synovi na tom,

by nezdvihl boj proti otci. Vždyť zásadou moudrého bývá

nevstoupit nikomu v cestu, když hněv ho ovládá zcela.

217 Když pak se rozpomene, že božským řízením byla

jemu svěřena zbroj, bojí se zásluhu ztratit,

když se tak potupně bál, tak sebere pokleslý zápal.

Mrzí ho v jeskyni úkryt, vždyť je to přece strach lidský,

který vyhání lásku k Bohu, již v své hrudi nesa

proskočí na světlo světa a svým se rodičům vydá.

224 Když pak ho jeho blízcí a také příbuzní spatří

v mysli pevného, tváře udatné a přísného čela,

štíhlého těla, tváře bledé a s rousnými vlasy,

v chatrném šatě: tu poznají, že je zcela jiný.

Když ho tak jiného zří: „Kdo je to?“, stále se ptají.

Jen stěží rozpoznávají pozůstatky starého stavu,

diví se, jsou jako diví a sdělují navzájem sobě

to, čemu lze uvěřit stěží: František docela změnil

sobě obvyklý styl, jímž mezi přáteli znám byl.

Směšní a blázniví lidé se smějí moudrému muži

a jeho bláznivým zovou: sbírají z ulice bahno,

na jeho mírnou tvář se mířit ničemně snaží.

 Další

1 Srv. Jer 7,11; Mt 21,13.

2 Srv. Mt 4,8.

3 Srv. Ef 6,14-17.