VI. kapitola

O životě bratří a lásce, kterou k sobě navzájem měli

25. 1 Když se pak shledali, byli naplněni takovým štěstím a takovou duchovní radostí, že docela zapomněli na protivenství a obrovskou chudobu, kterou vytrpěli.

Každodenně se usilovně věnovali modlitbě i práci vlastních rukou1, aby se zcela vyhnuli zahálce, nepřítelkyni duše2. Vskutku i za nocí vstávali věrně o půl noci podle slov onoho proroka: o půlnoci jsem vstával, abych ti vzdal chválu3, modlili se vroucně a často i v slzách.

Navzájem se měli upřímně rádi, jeden se o druhého staral a živil jej, jako se matka stará o své dítě a živí ho4. Tak velice v nich planul oheň lásky, že se jim zdálo snadné zemřít nejen pro jméno našeho Pána Ježíše Krista, ale též jeden pro druhého, a to s radostí.

26. 1 Když jednou dva bratři procházeli po jakési cestě, potkali jednoho blázna, který po nich házel kamením. 2 Jakmile jeden z bratří uviděl, že na jeho bratra mají kameny dopadnout, přiběhl a postavil se proti létajícím kamenům, neboť pro vzájemnou planoucí lásku, než aby byl zasažen jeho bratr, chtěl být zasažen on sám. 3 Takové a podobné věci dělali častěji.

4 Vlásce a v pokoře byli tak zakořeněni a upevněni5, že si jeden vážil druhého, jako by to byl jeho pán. 5 A jestliže někdo z nich měl vynikat úřadem nebo důstojností, považoval se za bezvýznamnějšího a nepatrnějšího než ostatní.

Všichni se také cele odevzdávali v poslušnosti. Když se otvírala ústa představeného, byly jejich nohy hned připraveny vyrazit a ruce pracovat. Cokoli jim bylo přikázáno, pokládali za příkaz daný ve shodě s Boží vůlí; a tak jim bylo příjemné a snadné všechno plnit.

Zdržovali se tělesných žádostí6, a aby nebyli odsouzeni, sami sebe přísně posuzovali7.

27. 1 Neboť jestliže náhodou jeden druhému řekl slovo, které se mu mohlo nelíbit, svědomí mu to vyčítalo, že neměl pokoj, dokud se ze svého provinění nevyznal, nevrhl se na zem a nenechal položit nohu toho bratra na svá ústa, i když ten se zdráhal. 2 A když to v žádném případě nechtěl udělat, tak ten, kdo to slovo řekl, jestliže byl představeným, poručil mu to udělat, jinak žádal představeného o tento příkaz, aby tak zloba od nich utekla a mezi nimi byla zachována dokonalá láska. 3 Snažili se tak překonávat chyby příslušnými ctnostmi.

4 Cokoli měli, knihu nebo tuniku, všichni to používali a nikdo neříkal o něčem, že je to jeho, jak tomu bylo v prvotní apoštolské církvi.

5 Ačkoli sami překypovali chudobou, přesto byli štědří a rádi se dělili z obdržených almužen se všemi, kdo prosili pro lásku Boží8.

28. 1 Když šli cestou a potkávali prosící chudé, někteří z nich, když neměli, co by jim poskytli, dali chudým něco ze svého oděvu. 2 Někdo z nich si odpáral kapuci a daroval ji chudému prosebníku, jiný odpáral rukáv a dal jej, jiní dávali jinou část svého hábitu, aby zachovali ono evangelní slovo: Každému, kdo prosí, dej9.

3 Jednoho dne přišel nějaký chuďas ke kostelu svaté Marie v Porciunkuli, kde bratři přebývali, a žádal od nich almužnu. 4 Byl tam plášť, který nosíval jeden bratr, dokud ještě žil ve světě. 5 Blažený František řekl bratrovi, jemuž plášť patřil, aby ho věnoval tomu chudákovi. 6 Ten mu ho bez váhání a s radostí dal. Hned nato se mu zdálo, že pro úctu a zbožnost, kterou projevil v darování, ona almužna stoupá do nebe, a on se náhle cítil naplněn novým duchem.

29. 1 Když k nim přišli bohatí tohoto světa, přijímali je radostně a laskavě10, vyzývali je, aby se odvrátili od zla, a povzbuzovali je, aby konali pokání.

2 Bratři v té době snažně prosili, aby nebyli posíláni do kraje, kde se narodili, aby se tak vyhnuli setkání a důvěrnému přátelství se svými příbuznými, a tak zachovali slovo proroka: cizincem jsem se stal svým bratřím a poutníkem synům mé matky11.

3 V chudobě prožívali velikou radost, protože netoužili po bohatství, leda po věčném. 4 Zlato a stříbro nikdy nevlastnili, a třebaže pohrdali veškerým světským bohatstvím, za nejvíce opovrženíhodné pokládali peníze.

30. Jednou, když bratři pobývali u Svaté Marie v Porciunkuli, přišli nějací lidé a vstoupili do kostela a bez vědomí bratří položili na oltář peníze. Jeden bratr při vstupu do kostela vzal nalezené peníze a uložil je do okna v tom kostele. Ale jiný bratr nalezl peníze, které bratr odložil, a přinesl je svatému Františkovi.

Když to blažený František uslyšel, dal pečlivě pátrat po tom, který bratr tam ty peníze položil. 5 Když byl bratr nalezen, poručil, aby přišel k němu, a řekl mu: „Proč jsi to udělal12? 6 Nevěděl jsi, že chci, aby bratři nejen peněz neužívali, ale aby se jich ani nedotýkali?“ 7 Po těch slovech se bratr sklonil, na kolenou vyznal svou vinu a žádal, aby mu uložil pokání. 8 On mu uložil, aby ty peníze vynesl v ústech z kostela a svými ústy, v nichž je nesl, položil na trus osla, jakmile jej najde. 9 To bratr pečlivě vykonal. 10 Potom František bratry napomenul, aby penězi pohrdali, kdekoli je najdou, a považovali je za nic.

11 Tak se bratři stále radovali, protože neměli nic, pro co by se mohli znepokojovat. 12 Neboť čím více byli odděleni od světa, tím více byli spojeni s Bohem. 13 Vstoupili na stezku, zpevnili cestu a zachovávali její drsnost. 14 Lámali skály, udusávali trny, a tak nám, jejich následovníkům, zanechali rovnou cestu.

 Další

1 Srv. 1 Kor 4,12.

2 Srv. NepŘeh 7,11; Řeh 5,1.

3 Žl 118[119],62.

4 Srv. Řeh 6,8; NepŘeh 9,11.

5 Srv. Ef 3,17.

6 Srv. 1 Petr 2,11.

7 Srv. Řeh 2,17.

8 Srv. ŘehPou 5.

9 Lk 6,30; srv. NepŘeh 14,6.

10 Srv. NepŘeh 7,14.

11 Žl 68[69],9.

12 Srv. Gn 3,13.