LXIII. kapitola

Jak při modlitbě přemáhal roztržitosti ducha

97. ₁ Pokládal za velikou urážku, když ho někdy při modlitbě obtěžovaly marnivé představy. ₂ Když se mu něco takového přihodilo, nemeškal vyzpovídat se, aby to co nejdříve napravil. ₃ Toto úsilí se v něm tak zakořenilo, že ho podobné mouchy obtěžovaly jen velmi zřídka.

₄ Jednou v postní době, aby zbytečně nezahálel, si zhotovil ve volných chvílích nádobku. ₅ Když se zbožně modlil dopolední hodinku, zatoulaly se mu náhodou oči a utkvěly na zmíněné nádobce a pocítil, že to vnitřnímu člověku¹ brání ve vroucnosti [modlitby]. ₆ Byl zarmoucen, že byl přerušen hlas srdce, který proniká až k sluchu Božímu. Po skončení modlitby řekl bratřím: „Na tomto neužitečném výtvoru mi natolik záleželo, že obracel k sobě mého ducha. ₇ Budu ho obětovat Pánu, jehož oběti překážel.“ ₈ Po těchto slovech vzal nádobku a hodil ji do ohně. ₉ Řekl: „Musíme se stydět, že se při modlitbě necháváme odvracet neužitečnou roztržitostí, když v modlitbě oslovujeme velikého Krále.“

 Další