Kapitola VII – Jak toužil po mučednictví, jak zachránil námořníky od nebezpečí na moři a jak přišel k sultánovi.

34. V šestém roce svého obrácení, v horoucí touze po mučednictví, chtěl blažený František odjet do Sýrie, aby tam Saracénům hlásal evangelium Ježíše Krista. Kvapně se proto vydal na cestu do Sýrie, ale loď, na níž se plavil, pro nepříznivý vítr přistála u pobřeží Dalmácie. Od námořníků se dozvěděl, že toho roku již žádná loď do Sýrie odjet nemůže. Jeho přání se nenaplnilo, chtěl proto vstoupit na jinou loď, která směřovala do Ankony. Byl na ni přijat jen stěží, poněvadž se námořníci obávali, že nebude dost jídla. Na té lodi se Pán kvůli němu rozpomenul na své podivuhodné skutky. Za nastalé těžké a dlouhé námořní bouře začali i sami námořníci po dlouhých námahách pociťovat nedostatek potravin. Vyvázli však ze smrti s pomocí toho, jemuž předtím bránili vstoupit na loď pro nedostatek potravin. Blažený František, veden Boží prozřetelností, vzal tajně něco jídla s sebou na loď, ale ne tolik, aby to stačilo pro mnoho lidí. To jídlo se pro jeho zásluhy mocí Boží tak rozmnožilo, že stačilo ukojit potřeby všech až do ankonského přístavu, ačkoliv zbývalo ještě mnoho dní cesty. Když to námořníci viděli, velmi děkovali dobrotivosti Spasitele všech, který je zachránil z nebezpečí smrti skrze svého služebníka Františka.

35. Když světec vystoupil z moře na pevninu, opět začal rozsévat semena Božího slova. Přinesla mu užitek, protože mnoho schopných mužů jej následovalo.

Jeho velká touha po mučednictví v něm však nevyhasla, takže se zanedlouho vydal na cestu do Maroka, aby hlásal víru v Krista Miramamolinovi1 a jeho lidu. Někdy pro duchovní opojení spěchal tak rychle, že svého průvodce předběhl a nechal ho vzadu samého. Když pak již došel s velikou touhou do Španělska, Pán to pro spásu mnohých jinak zařídil, takže těžce onemocněl a vrátil se zpět do Itálie.

36. Když tam přišel, nakrátko se zastavil u Svaté Marie v Porciunkuli. Tehdy přijal do Řádu některé vzdělance a šlechtice. Jednal s nimi ušlechtile a způsobně se znamenitou vybraností, jak to obdivuhodně dovedl i s jinými.

Potom světec, který jen z donucení a nerad měnil své rozhodnutí, neupustil od dřívější touhy po mučednictví, a tak konečně v třináctém roce svého obrácení odplul do Sýrie. Ačkoliv se tam denně vedly boje mezi křesťany a nevěřícími, spoléhaje na Pána2, se nebál jít za sultánem, i když to jistě bylo nebezpečné. Zakusil však mnoho těžkých ran a bezpráví, než se k němu dostal, ale dosáhl osobního setkání se samým sultánem. Dalo by se dlouho vyprávět, s jakou neohrožeností před ním stál a s jakou výmluvností uváděl na pravou míru slova těch, kteří štěkali po křesťanské víře. Sultán jej přijal s velkou poctou a dal mu přinést velmi mnoho drahocenných darů. Boží světec to všechno považoval za nicotné a poskvrněné, takže sultán velmi užasl nad tímto mužem, který je naprosto jiný než všichni ostatní, a tím pozorněji naslouchal jeho slovům.

Tím vším se ale přání světcovo nenaplnilo. 10 Pán mu však vyhradil znamenitější milost, že totiž ponese znamení jeho ran.

 

Kapitola VIII – Jak kázal ptákům; jak jej poslouchala nerozumná zvířata a beze strachu k němu přicházela a jak vodu proměnil ve víno.

37. Když jednou blažený František, muž plný holubičí prostoty, procházel jako obvykle Spoletským údolím, stalo se, že nedaleko městečka Bevagna viděl, jak se slétlo velké množství ptáků různých druhů. Poněvadž pro velikou lásku ke Stvořiteli choval obdivuhodnou náklonnost i ke všem tvorům, nechal své bratry na cestě a rychle běžel k místu, kam se ptáci slétli, neboť, jak bylo jeho zvykem, je chtěl pozdravit, jako by měli lidský rozum. Když viděl, že před ním neodlétají, podivil se tomu a popošel k nim; ale ani pak žádný z nich při jeho příchodu neodlétl. Muž Boží se proto velmi zaradoval a povzbuzoval je, aby pozorně naslouchali Božímu slovu. Mezi jiným jim říkal mnoho prostých slov jako: „Moji bratři ptáci, máte velice chválit a milovat svého Stvořitele, který vás odívá peřím, takže pomocí křídel se můžete vznášet nad zemí, a který vám, ušlechtilejším tvorům, dává přebývat v čistějším vzduchu. Nesejete ani nežnete ani neshromažďujete do stodoly3, a on vás bez vašeho přičinění živí a bohatě vám obstarává všechno potřebné.“ Tito ptáčkové s otevřenými zobáčky, s rozpjatými křídly a nataženými krčky, po svém způsobu se tak podivuhodně chovali, dívali se na Božího světce, který k nim takto promlouval, a zdálo se, že jeho slovům pečlivě naslouchají. Svatý František procházel jejich středem4 a vracel se zpět a přitom se jich hábitem dotýkal, jak chtěl. 10 Nehnuli se z místa, dokud jim nepožehnal znamením kříže a nepropustil je. Potom i sám odešel.

11 Před bratry se pak obviňoval z veliké nedbalosti, že doposud opomíjel ptákům kázat. 12 Od té doby muž Boží, v jehož ústech byla vždy chvála, totiž chvála Spasitele, nejen lidi nabádal, sám chválící, aby jej chválili, 13 ale i ptáky a zvířata i jakékoli jiné tvory, jež nazýval bratry a sestrami, zval s horlivostí ke chvále Tvůrce všeho.

38. Ten, který se zcela podřídil vůli Stvořitelově, plným právem ovládal nižší tvory po vzývání jména Nejvyššího. Z časté zkušenosti poznával, že jej poslouchají.

Abych uvedl aspoň jeden z mnoha případů, stalo se jednou u města Albiana, že chtěl kázat Boží slovo lidem tam shromážděným, ale nebylo možno jej slyšet pro přílišné štěbetání mnoha tam hnízdících vlaštovek. Proto ke švitořícím takto promluvil: „Moje sestry vlaštovky, přišel čas, abych promluvil já, protože vy jste toho dosud napovídaly už dost. Ale od této chvíle přestaňte mluvit, dokud se nenaplní slovo Páně5!“ A ony, jako by měly rozum, stále mlčely, a ani neodlétly z toho místa, dokud kázání neskončilo. Když všichni přítomní ten zázrak viděli, chválili Boha a přáli si aspoň se dotknout šatu blaženého muže.

39. K blaženému Františkovi často přibíhala lesní zvířata jako do nejbezpečnějšího přístavu, a jako by měla rozum, poznávala, že je má rád.

Když se zdržoval u vsi jménem Greccio, uviděl jednoho bratra, který nesl živého zajíčka chyceného do oka. Přemožen velkým soucitem, pravil tento velmi mírný muž: „Bratře zajíčku, pojď ke mně! Jak to, že ses dal oklamat?“ Bratr jej pustil a zajíček přiběhl do bezpečí Božího muže a lehl si na jeho klín, jak to dělávají domácí zvířata. Kolikrát ho muž Boží položil na zem, aby odběhl, tolikrát zas k němu přiběhl, aniž by hledal jinou svobodu, až pak přikázal bratřím, aby jej odnesli do blízkého lesa.

Něco podobného udělal s divokým králíkem, když svého času pobýval na jezerním ostrově u Perugie.

40. Podobně též, když jednou seděl v loďce na jezeře u Rieti, dostal darem živou, dosti velikou rybu, lidově zvanou lín.

Světec ji přijal ochotně a s radostí, ale ne jako pokrm, ale aby ji pustil na svobodu. Nazval toho lína bratrem a za modlitby a chvály jména Páně jej pustil do vody. Dokud se František modlil a chválil Boha, ryba si ve vodě hrála a od loďky neodplula, až ji po modlitbě propustil.

Tak slavný Kristův vyznavač ovládal nejen živočichy, zvířata a ptáky, o čemž by se dalo dlouho podrobně vyprávět. Ale Bůh pro jeho poslušnost proměnil i neživé prvky v jinou přirozenost.

Můžeme krátce zmínit alespoň jeden z podobných případů. Když tento světec kdysi těžce onemocněl u poustevny svatého Urbana, proměnila se mu zázračně voda ve víno. Stalo se, že po jeho vypití tak rychle nabyl zdraví, že nikdo nepochyboval o Božím zázraku.

 

1 Viz pozn. 147 v 1Cel.

2 Srv. Flp 2,24.

3 Srv. Mt 6,26.

4 Srv. Lk 4,30.

5 Srv. 2 Kron 36,21.