Předmluva

Ve jménu Páně.

Úvod k životu svatého Františka.

Písmo svaté se zmiňuje o minulých chybách některých světců, které Pán rozhodl povýšit nad jiné pro jejich budoucí zásluhy. To proto, abychom obdivovali a zároveň chválili nevyzpytatelnou hloubku Božího rozhodnutí, podle něhož někteří hříšníci dosahují pro své vynikající zásluhy větší dokonalosti než mnozí spravedliví. Ale také nevinní nemají ztrácet naději, když ve víře ve svou vlastní spravedlnost1 upadnou do nízkosti neřestí. Ať nezoufají nad svými ničemnostmi, ale pro slíbenou milost ať bez bázně přistupují k Pánu, zdroji milosrdenství. Spravedliví však ve své opravdové pokoře mají mít bázeň před Pánem, spravedlivým soudcem, aby je opovážlivá pýcha nepřivedla k pádu. Hříšníci zase ať spoléhají s pevnou a upřímnou nadějí na laskavost dobrotivého Otce, aby je nepohltila hrozná propast zoufalství. Proto ať je velebena ve všem obdivuhodná a chvályhodná vznešená sláva Páně, která s nezištnou láskou pomáhá spravedlivým, aby nepadli, a dobrotivě pozvedá klesající, aby nezahynuli. Tak Krista zapřel jeho první zástupce; tak se podobně i dočítáme, že Kristova vyvolená nádoba pronásledovala církev2; že apoštol a evangelista byl předtím celníkem a že zvlášť milá Kristova učednice byla posedlá sedmi zlými duchy. Nyní chceme krátce popsat činy slavného vyznavače a jáhna Kristova, Františka. Nejprve však předešleme některá jeho dřívější pochybení a porovnáme jeho pozdější skutky, které dokonale a přiměřeně nedokážeme popsat, s jeho skutky prvotními, aby tak byl ještě okázaleji všemi chválen původce toho obrácení 10 a přispělo to k růstu zbožné pokory nevinných a chybujícím to dodalo pevnější naději na odpuštění.

Předmluva končí.

 

Kapitola I – Jak se obrátil a všechno prodal, co musel snést od svého otce, který jej pronásledoval.

1. Ve Spoletském údolí v městě Assisi žil muž jménem František, jehož zaměstnáním byl obchod. Byl velmi bohatý na pomíjející statky, ale chudý na spravedlivé skutky3. Od svého raného mládí byl vychováván v nevhodných světských marnostech, což i pro rodiče pak bylo přespříliš. Co víc? Nemyslel na nic jiného než na ubohé světské radovánky a na světskou slávu. Chtěl v tom ostatní předčit. Nevázanost svého nepokojného srdce stavěl na odiv žerty a posunky, chováním i šatem, neslušnými slovy a zpěvy. I když velmi obratně shromažďoval peníze, neudržel rovnováhu mezi příjmem a vydáním, klonil se víc k marnotratnosti než k lakomství. Pro zbytečné rozhazování svých peněz se projevoval jako lidsky přívětivý, a proto za sebou táhl hříšný ocas4 mnoha svých příznivců, a ti ho následovali jako svého hlavního vůdce a řítili se s ním do zkázy. Spolu se svými mnohými přáteli pokračoval na cestě zkázy skoro až do 25. roku svého života, dokud se Pánu nezlíbilo projevit svou obdivuhodnou slávu, aby se tak s ním stala mocí Nejvyššího podivuhodná proměna. Měl být budoucím lidem příkladem zatvrzelosti, ale také ukázat hříšníkům, že v milosti Boží mají naději na odpuštění.

2. Bůh nejprve projevil své milosrdenství tím, že, ke spáse jeho i mnohých, jej tělesnými nemocemi volal z bludných cest a přiměl jej dlouhotrvající churavostí myslet na něco jiného než doposud. Tak se stalo, i když ne úplně, že vlivem utrpení se stával mírnějším, což nedokázal, když se mu dařilo dobře. Když trošičku nabyl sil, že za pomoci hole mohl chodit, a rozhlížel se po okolní krajině, pociťoval jakousi nechuť k tomu, po čem dříve toužil jako po něčem krásném na pohled. Dokonce považoval za velmi hloupé ty, kdo v tom nacházeli zalíbení.

Poněvadž úspěch po překonaném nebezpečí dovede snadno oklamat neopatrné, začal si tento muž, když se na něj zase usmálo štěstí, slibovat, že ze světské marnosti vytěží víc než předtím. Ještě totiž nesňal úplně ze své šíje jho zvrácené závislosti. Když jakýsi assiský šlechtic zatoužil po větší marné slávě a po bohatství a připravoval vojenskou výpravu do Apulie, František, který opět nabyl tělesných sil a byl neméně žádostiv bohatství a slávy, hodlal se k tomuto šlechtici připojit jako ten, kdo velmi brzy s lehkým srdcem zapomněl na otcovská napomenutí. V tom můžeme velmi obdivovat záměr Božího plánu, že Bůh, který ho již předtím díky nemocem začal mírnit, utrpením jej musel přivést k úplnému a opravdovému obrácení, jej nyní podruhé a to ještě podivuhodněji začal odvracet od jeho rozhodnutí, ke kterému by ho lidský rozum ještě více povzbuzoval.

3. Jedné noci, když se již naprosto jistě rozhodl odjet do Apulie, ve vidění spatřil svůj dům, jenž jinak býval naplněn kupami plátna na prodej, plný vojenské výzbroje. Užasl nad tímto neobvyklým výjevem a bylo mu řečeno, že to vše bude patřit jemu a jeho vojákům. Když se probudil, třebaže si myslel, že to vidění schvaluje jeho rozhodnutí a že je předzvěstí jeho zdárného naplnění, náhle a podivuhodně začal ztrácet zájem o to, pro co se rozhodl, takže aby to uskutečnil, musel by se k tomu sám nutit. Krátce nato se úplně vzdal cesty do Apulie. Tak budoucí velitel nového vojska usoudil ze svého vlastního obrácení, že to vidění znamená něco úplně jiného, než se domníval. Přijal tedy nebeskou zbroj, s kterou pak statečně bojoval proti všem pokušením, a od té doby začal úplně měnit svůj dřívější způsob života.

František se pak vzdaloval hluku světského obchodování a stával se evangelním obchodníkem, a jako by hledal mezi krásnými perlami, dokud nenajde tu nejdražší, začal více rozjímat o různých ctnostech, aby našel, co se Bohu líbí nejvíce. Když tak odešel rozjímat na Pánovo pole, našel onen ukrytý poklad, a skryl ho a rozhodl se všechno prodat a koupit jej i s polem5.

4. Pro nové rozhodnutí hledá nového rádce: jedině s Bohem se radí, co má konat a žádnému smrtelníkovi neříká, co zamýšlí. Ale přece jen toužil mít nějakého velmi blízkého, aby se s ním mohl sdílet o radost, a když se někdy naskytla příležitost k tomu, aby slovy vyjádřil vnitřní radost, brával ho často na skrytá místa. Tam mluvil v náznacích, aby nevyzradil tajemství svého záměru, a říkal, že našel veliký a drahocenný poklad. Tento muž se považoval za velmi šťastného a rád s ním chodíval, kdykoliv byl žádán, a s oblibou s ním o tom pokladu rozmlouval. Muž Boží, plný nového ducha, vcházel často do jedné jeskyně, a jeho druh čekal venku, aniž by věděl, co dělá uvnitř. Tam v slzách prosil ve skrytosti nebeského Otce6, aby řídil jeho kroky a dal mu dokonaleji poznat svou vůli. Tak stále setrvával na modlitbách a velmi se trápil, střídavé pocity mu nedopřávaly klidu, dokud z božského vnuknutí nepoznal, jak má začít. Střídala se v něm totiž radost z okoušené sladkosti ducha s velkou bolestí nad hříchy, které předtím spáchal, s nemalým strachem z budoucnosti a s vroucí touhou po uskutečnění toho, k čemu se rozhodl.

5. Když vroucněji vzýval Boží milosrdenství, jeho přání bylo vyslyšeno a božským neomylným vnuknutím mu bylo oznámeno, co má dělat. Naplnila ho pak tak překypující radost, že ji ani v sobě nemohl udržet, takže něco i nechtě slovy prozradil. Odjet do Apulie odmítl, ale slíbil, že ve svém rodném kraji vykoná veliké věci. Když se tomu všichni divili a vyzvídali, zda se chce oženit, odpověděl, že si přivede nevěstu nad jiné moudrou, vznešenou, milování hodnou a půvabnou, jakou ještě nikdy neviděli.

6. Tento muž, posílený Boží milostí, neodkládal naplnit zbožné duchovní přání. Když se mu tedy naskytla příležitost, radostně vstal, s důvěrou se poznamenal znamením kříže, vzal s sebou drahocenná sukna na prodej a vydal se na cestu k sousednímu městu Foligno. Tam prodal látku i koně, na němž seděl, a vracel se nazpět s plným měšcem. Ve své horlivosti pro Boží dílo se rozhodl dát část peněz chudým, část na jiné nutné potřeby. Ale ty peníze, které považoval za písek, tak zatěžovaly jeho srdce, které chtělo být svobodné, že nemohl unést jejich tíhu, a chtěl se jich co nejdříve zbavit. Blízko Assisi našel nějaký kostel, kdysi postavený ke cti sv. Damiána, který však pro přílišné stáří hrozil zhroucením.

Jeho stav ho hned dojal a uctivě do něho vstoupil. Našel tam jednoho chudého kněze, jemuž nejprve prokázal úctu políbením rukou. Pak mu nabídl peníze na opravu kostelních zdí. Když kněz viděl před sebou muže, o kterém věděl, že ještě nedávno byl zcela oddán světu, velmi se tomu divil, a peníze nepřijal, protože se domníval, že si z něho tropí žerty. Když mu důkladněji objasnil svůj úmysl, nechtělo se mu tomu věřit, ale nakonec souhlasil, že může u něho zůstat, když tak snažně prosil. Naprosto však odmítl přijmout ty peníze ze strachu před jeho rodiči. 10 Když tento opravdový opovrhovatel peněz viděl, že peníze jsou odmítnuty, odhodil je do jednoho okna, jako by to byl prach.

7. Jeho otec tehdy nevěděl, co se s ním stalo, a proto se nepřestal starat, dokud se po dlouhém pátrání nedozvěděl, jak jeho syn bídně žije v úkrytu na určitém místě. Nemálo pobouřen tou nečekanou skutečností, svolal přátele a známé a bez prodlení běžel na to místo. Když nový Kristův vojín uslyšel, že pronásledovatelé přicházejí a pronášejí hrozby, nechal je, aby dali průchod svému hněvu7. Aby ho otec neviděl, ukryl se do díry, kterou si pro ten případ předem připravil. Tam se téměř celý měsíc skrýval a tajně dostával jídlo od člověka, který snad jediný to místo znal. Odtud jen zřídka vycházel, když ho k tomu dohnala nějaká potřeba, a v postech a slzách neustával prosit božskou dobrotivost, aby ho vysvobodila z rukou pronásledovatelů.

Prosící zakusil v těchto temných chvílích podivuhodnou a dosud neprožitou radost. Ta tak znenadání upevnila jeho mysl, že nejenže vyšel ven, aniž by dbal na pronásledovatele, ale zároveň se i těžce obviňoval ze slabosti a bázlivosti, že se tak dlouho skrýval. Když jeho známí viděli, že tento muž, vyzáblý a ušpiněný, zcela změnil svůj život ve srovnání s minulostí, nepovažovali to za působení milosti shůry, ale mysleli si, že se zbláznil. Hrubě ho uráželi a házeli po něm bláto a kamení. Ale Boží muž se nedal zlomit tímto bezprávím, šel, jako by nic neslyšel, a vzdával díky Tomu, který ho shůry posiloval.

Ale řeč o tom se dostala k sluchu otce, a ten se tak objevil před svým synem. Rychle k němu přiběhl, ale ne jako otec, ale jako divoká šelma, a začal mu spílat víc než ostatní.

8. Doma pak s ním velmi nedůstojně jednal. Myslel si, že ho od jeho úmyslu odvrátí násilím, proto ho nejdříve zahrnul urážkami a krutým bitím. Pak ho spoutal a bez milosrdenství uvrhl do vězení. Čím větší těžkosti však Kristův vojín zakoušel, tím se stával silnějším a pevnějším. Těžkostmi nemůže být odvrácen od správné cesty ten, komu je Bůh útočištěm v soužení.

Stalo se však, že jednoho dne musel jeho otec odejít z domu, aby vyřídil rodinné záležitosti. Jeho matka nesouhlasila s jednáním svého manžela a laskavě domlouvala synovi a tak se ho pokoušela odvrátit od jeho úmyslu. Když poznala, že je to nemožné, s mateřskou láskou mu tajně uvolnila pouta a osvobozeného syna nechala svobodně odejít. Vyzkoušený těžkostmi nabyl větší jistoty než předtím, vzdával díky všemohoucímu Pánu a s velkou duševní svobodou se vrátil na místo, kde předtím pobýval. Když se otec vrátil domů a zjistil to, v hněvu zahrnoval manželku urážkami a bez meškání jako smyslů zbavený běžel za synem. Chtěl, aby syn aspoň odešel z toho kraje, když se nedá odvrátit od svého rozhodnutí. Když otec přišel, syn mu vyšel vstříc směle a nebojácně, neboť se již nebál jeho vzteku jako dříve. Prohlašoval dokonce, že je ochoten ještě mnohem více trpět pro Krista.

10 Když otec viděl jeho nezlomné odhodlání, začal aspoň vymáhat navrácení peněz. 11 Když peníze našel na místě, kam je světec pohodil, a vzal si je, začal jednat se svým synem již mírněji, poněvadž žízeň po penězích byla poněkud utišena a zmírnila i jeho vztek.

9. Potom ho dovedl k místnímu biskupovi, aby mu František před ním vrátil všechno, co měl, a vzdal se všech svých práv. František byl s velkou radostí k tomu hned svolný a ještě dříve, než o to byl požádán, svlékl všechny šaty, neponechal si ani spodky, a vrátil je otci. Tak zůstal úplně nahý přede všemi a naznačil tím, že se ve světě cítí být vyhnancem.

Biskup se podivil nad velkou horlivostí tohoto muže a poznal, že se to nemůže dít bez božského vnuknutí. Od té chvíle byl ochoten prokazovat mu otcovskou lásku, objal ho a zakryl svým pláštěm. Tak nahý muž Boží se připodobnil obnaženému na kříži a dokonale tak splnil [evangelní] radu, že se má všeho zříci. Od společenství s Bohem jej již nic pozemského neoddělovalo kromě stěny lidského těla.

Kapitola II – O tom, co prožíval poté, co se vymanil z otcových rukou, co dělal, když ještě nosil světský šat, a jak poprvé tento šat změnil.

10. Když byl blažený František zbaven otcova divokého pronásledování, stalo se jednou, že tento horlitel o nový způsob života upadl do rukou lupičů, když šel spoře oděný lesem a chválil Boha francouzskými písněmi. Ti se ho hrubě dotazovali, kdo je, a on jim bez bázně prorocky odpověděl: „Jsem hlasatelem velikého Krále! Co je vám po tom?“ To je rozhněvalo, zbili Božího služebníka a hodili do jámy plné sněhu a takto se posmívali budoucímu pastýři Pánova stádce: „Polež si tu, selský hlasateli Boží!“ Když tito darebáci odešli, vyskočil z jámy a radostným hlasem zpíval chvály Stvořiteli všeho.

11. Nakonec ten, který byl zvyklý oblékat se do drahocenných šatů, jen v bídné košili přišel do jistého obydlí mnichů. Tam, neznám a nectěn, byl ve svém velikém nedostatku přijat do kuchyně. Když však poznal, že nikdo milosrdně neshlédne na jeho nedostatečný oděv, odešel po několika dnech, protože byl donucen pouhou nutností. Když se však později rozšířila všude pověst o jeho svatosti, převor toho místa velmi litoval, že se nepostarali o takového muže, a zkroušeně přišel za ním a pokorně ho žádal o odpuštění pro sebe a své spolubratry.

Chudáček Ježíše Krista odešel tedy z toho kláštera, o němž byla řeč, a přišel do města jménem Gubbio. Tam vyhledal jednoho svého dávného přítele, kterého znal, a ten mu ze starého přátelství daroval šaty, aby zakryl jeho nahotu.

12. Pak se pokorný opovrhovatel sebou samým, pohrdaje i pohrdáním lidí, odebral k malomocným. Velmi oddaně jim sloužil, s pokorou omýval jejich vředy a neštítil se utírat jim hnis. Dříve mu to bylo tak odporné, že nejen když jim byl blízko, ale už když zdálky viděl jejich obydlí, zacpával si nos. Když jej však Bůh navštívil svou milostí, v době, kdy ještě nosil světský šat, potkal se náhodou s malomocným. I když obvykle se takového pohledu hrozil, učinil si násilí a zvítězil sám nad sebou, odhodlaně k němu přistoupil a políbil ho.

Od té doby byl stále horlivější v pohrdání sebou, začal podstupovat neustálý boj se sebou samým, dokud mu shůry nebylo dáno, aby dokonale zvítězil nad sebou. Později sám dosvědčil, že prokazoval milosrdenství malomocným, které nemohl ani vidět, dokud ještě žil v hříších.

I když byl ještě oddán světu, projevoval jiným chudým a trpícím soucitnou lásku a velmi rád projevoval milosrdenství prosícím kvůli Bohu. Jednou proti svému zvyku odbyl pro Boha prosícího žadatele. Hned však toho litoval a velmi ho to trápilo. 10 Považoval za velmi hanebné odmítnout cokoli tomu, kdo prosí ve jménu takového Krále. 11 Od té doby se rozhodl, že neodmítne žádného chudého pro Boha prosícího. To se také snažil poctivě naplňovat, jak jen mohl.

12 S jakým soucitem se po svém obrácení skláněl k chudým, možno poznat z toho, co bylo řečeno, ale později to bude o něco více objasněno.

13. Když světec ještě vůbec neznal svou budoucnost, první ze všeho, co udělal, bylo zbožné dílo, totiž že opravil kostel sv. Damiána, u něhož předtím pobýval. Toto dílo, které začal ze soucitu nad hrozícím zřícením, brzy s pomocí Boží dokončil.

Toto místo je hodno, aby bylo uchováno v slavné paměti, poněvadž zde světec asi v šestém roce po svém obrácení šťastně založil řád chudých paní a svatých panen, obdařený tolika dokonalými ctnostmi. Tento řád, chvályhodný pro privilegium nemalé dokonalosti, dnes Pán velkolepě rozšířil po různých italských krajích.

14. Potom Boží služebník změnil svůj šat a odešel na jiné místo blízko Assisi a tam začal obnovovat jakýsi kostel, podobně ohrožený zřícením, a neustal, dokud započaté dílo nedokončil.

Potom přišel na třetí místo nazývané Porciunkula nedaleko zmíněného města, kde byl kdysi postaven kostel ke cti nejslavnější Bohorodičky Marie. Ten byl tehdy též opuštěný a pobořený. Smiloval se nad tou zříceninou především ze zbožnosti, kterou choval k blahoslavené Panně, a trvale se tam usídlil, dokud neuplynul třetí rok po jeho obrácení, a již zmíněný kostel byl opraven.

Domnívám se, že se to nestalo bez hlubšího významu, že totiž tento světec opravil tři zmíněné kostely. Myslím tedy, že tím Bůh předem naznačil, co tento prostý muž uskutečnil, když založil tři slavné řády, o nichž bude na příhodném místě krátce pojednáno, a svým životem i slovem je přivedl k dokonalosti.

 

1 Srv. Ez 33,13.

2 Srv. Sk 9,15; Gal 1,13.

3 Srv. Tit 3,5.

4 Srv. Zj 12,4.

5 Srv. Mt 13,44-46.

6 Srv. Mt 6,6.

7 Srv. Řím 12,19.