Julián ze Špýru

Život svatého Františka

Překlad: Anastáz Polášek OFMCap.

Život svatého Františka je často považován pouze za zkrácenou verzi Prvního životopisu Tomáše z Celana. Při popisu Františkova přechodu od manuální práce (oprava kostelíků) k poustevnickému životu však nepoužívá jako zdroj svých informací První životopis, ale jakýsi, nám dosud neznámý dokument. Podle posledních výzkumů tak docházíme k závěru, že Julián ze Špýru sice použil jako předlohu První životopis, který zkrátil, ale také vložil do své legendy nové prvky, které zase použil Tomáš z Celana ve svém Druhém životopise (např. 2Cel 217,2-8 najdeme v ŽivFran 71)

Julián ze Špýru je také autorem rýmovaného Oficia o svatém Františkovi a životopisu sv. Antonína z Padovy. Dříve, než se stal menším bratrem, byl učitelem zpěvu na dvoře francouzského krále, a to snad až do prvních let vlády svatého Ludvíka IX., který nastoupil na trůn v r. 1226. Zemřel pravděpodobně okolo roku 1250. Život sv. Františka byl napsán někdy po 30. květnu 1232, kdy byl svatořečen Antonín z Padovy, neboť legenda ho nazývá „nyní svatý a slavný Kristův vyznavač“1. Přijmeme-li hypotézu, že Oficium o svatém Františkovi je starší než legenda za pravděpodobnou, pak bychom měli i termín, do kdy byla napsána, neboť toto oficium bylo použito při večerních chválách slavnosti sv. Františka 4. října 1235. Život svatého Františka byl tedy napsán v letech 1232-1235 v Paříži.

Celkový rozsah Života svatého Františka tvoří pouze 55% Prvního životopisu, což znamená, že jedním z hlavních úmyslů autora bylo zkrátit původní pramen. Julián ze Špýru systematicky vynechává zmínky o sv. Kláře, o Řehoři IX., značně redukuje vyprávění o prvních bratřích, aniž by uváděl jejich jména, a podobně nakládá s mnoha dalšími epizodami, z nichž si vybírá jen to nejdůležitější, aby pozornost čtenáře soustředil na sv. Františka. Materiál převzatý z Prvního životopisu uspořádal podle svého vlastního schématu. Někdy také mění pořadí událostí, aby jim dal všeobecnější ráz či je lépe zasadil do kontextu nebo posílil vnitřní logiku vyprávění. Občas nahrazuje i Celanovy názory vlastními interpretacemi, jako třeba v případě vzniku tří františkánských řádů, které vnímá jako tři na sobě nezávislé jednotky (srv. ŽivFran 14,5; 23,8-10).

Nové údaje, které nezávisí na Prvním životopise, jsou: přenesení těla sv. Františka do nově vystavěné baziliky (poslední dva odstavce) a drobný údaj o rozšíření řádu chudých paní po různých částech Itálie (srv. ŽivFran 13). Živost popisu přenesení těla sv. Františka a hojnost podrobností nasvědčují tomu, že Julián ze Špýru byl očitým svědkem této události. Rovněž titul vyznavač Kristův, kterým Julián ze Špýru několikrát sv. Františka označuje, nepochází z Prvního životopisu. Také co se týče popisu vzniku Řehole a jejího obsahu, je náš autor nezávislý na Tomáši z Celana. Pravděpodobně použil jako pramen i Chórovou legendu, neboť se zdá, že některé údaje přebírá z ní.

Vypravěčské schéma Juliána ze Špýru lze rozdělit do tří částí, které jsou uvedeny prologem. V první části, která sleduje chronologické pořadí událostí, je popsáno Františkovo obrácení a vznik a konsolidace prvotního společenství bratří. Druhá část, která není uspořádána podle časové souslednosti událostí, je rozdělena do tří tematických celků. V prvním je popisován Františkův vztah k bratřím, ve druhém Františkova evangelizace a ve třetím Františkova modlitba a stigmatizace. Třetí, závěrečná část, která je opět věrná časovému sledu událostí, je věnována nemocem sv. Františka, jeho smrti, pohřbu, kanonizaci, přenesení jeho těla do nové baziliky a posmrtným zázrakům.

Literární krása tohoto díla spočívá snad právě v tom, že je zkratkou jiného, obsažnějšího životopisu. Jeho styl je stručný, výstižný a v mnoha případech také jednodušší, než jak tomu bylo u Prvního životopisu. Také zde je hojně využíván cursus, a to způsobem mistrovským. Obsahuje hojné biblické citace, ale mnohdy jiné, než jaké najdeme v Prvním životopise.

Svým cílem se autor netají už v prologu: chce vytvořit dílo, které by vedlo k oslavě Toho, kdo je původcem Františkova obrácení, které by také posílilo pokoru nevinných a posílilo naději na odpuštění u těch, kdo zhřešili. Cíl je tedy výrazně pastorační.

Podle všeho se zdá, že Život svatého Františka byl napsán především pro bratry žijící ve studijním domě v Paříži, jimž chtěl jejich corrector mensae, nabídnout životopis který by byl kratší a vhodnější k četbě u stolu.

Nejstarší rukopis, který obsahuje kompletní text této legendy pochází z 13. století a nachází se v národní knihovně v Paříži. Kromě toho se legenda dochovala v dalších pěti rukopisech z 13. a 14. století.

 

1 ŽivFran 30,2.