Začínají některé ze zázraků, které se staly po jeho smrti

I - Nejprve o moci posvátných stigmat

1. Protože mám v úmyslu sepsat ke cti všemohoucího Boha a k slávě blaženého otce Františka po jeho oslavení v nebesích některé z ověřených zázraků, usoudil jsem, že je vhodné začít od toho, na kterém se projevuje moc Ježíšova kříže a obnovuje se jeho sláva. Vždyť nový člověk, František, zazářil novým a skvělým zázrakem, když se objevil označen jedinečnou výsadou v minulých staletích neudělenou, totiž ozdoben posvátnými stigmaty a na těle připodobněn mrtvému tělu tohoto1 Ukřižovaného. Cokoli by se o tom lidským jazykem tvrdilo, bude vždy za náležitou chválou zaostávat. Vždyť všechna náklonnost Božího muže, jak veřejná, tak soukromá, směřovala ke kříži Páně. Proto znamením kříže, vtištěným mu na počátku jeho obrácení do srdce, označil tělo i navenek a sám se do kříže oděl, když přijal hábit pokání nesoucí znamení kříže, aby poté, co jeho mysl vnitřně oblékla ukřižovaného Pána, obléklo i jeho tělo zbroj kříže a v tomtéž znamení, v jakém Bůh přemohl mocnosti ve vzduchu, sloužilo i jeho vojsko Pánu. Od počátku však, kdy začal Ukřižovanému sloužit, zářila kolem něho rozličná tajemství kříže, jak se ještě jasněji jeví tomu, kdo uvažuje o průběhu jeho života: jak byl sedmerým zjevením Pánova kříže celý, jak myšlením, tak citem i jednáním přetvořen svou extatickou láskou do podoby Ukřižovaného. Protože laskavost nejvyššího Krále jedná se svými miláčky nad každou lidskou představu, vtiskla korouhev svého kříže do jeho těla, aby ji neslo, aby ten, který byl proniknut podivuhodnou láskou ke kříži, byl také podivuhodnou slávou kříže oslaven.

2. K neporušitelné jistotě ohledně tohoto skvělého zázraku a k zapuzení každého mraku pochybnosti mysli přispívají nejen naprosto hodnověrná svědectví těch, kteří ho viděli a dotýkali se ho2, ale také podivuhodná zjevení a divy zářící po jeho smrti.

Blahé paměti pan papež Řehoř IX3., o kterém svatý muž v proroctví předpověděl, že bude povýšen k apoštolské hodnosti, předtím, než zapsal praporečníka kříže do katalogu svatých, nosil v srdci stín pochybnosti ohledně rány v boku. Jedné noci, jak sám blažený biskup v slzách vyprávěl, se mu ve snu zjevil4 blažený František s přísným výrazem ve tváři, a když pokáral zatvrzelost jeho srdce, zvedl pravou ruku, odkryl ránu a vyžádal si od něho nádobku, aby do ní zachytil prýštící krev, která vytékala z boku. Nejvyšší velekněz pak ve vidění obdržel požadovanou nádobku, která se zdála být plná až po okraj krve vytékající z boku. Od té doby začal k onomu posvátnému zázraku projevovat takovou úctu a planout takovou horlivostí, že nesnesl, aby se někdo odvážil ona posvátná znamení pyšným zpochybňováním očerňovat, aniž by ho nestihl přísným pokáráním.

3. Jeden menší bratr5 z Řádu, službou kazatel, vynikající předností ctnosti a dobré pověsti, který byl pevně přesvědčen o světcových stigmatech, když však sám pro sebe zkoumal lidským uvažováním povahu tohoto zázraku, začal být ohledně toho trápen pochybnostmi. A když po mnoho dní trpěl tímto zápasem a smyslovost nabírala na síle, v noci, když spal, zjevil se mu svatý František se špinavýma nohama, pokorně tvrdý a trpělivě rozhněvaný. A řekl: „Co je to v tobě za hádavé spory a za špínu pochybností? Pohleď na mé ruce6 a na mé nohy.“ A ačkoli ruce probodené viděl, stigmata na špinavých nohou nespatřil. „Odstraň,“ řekl, „špínu z mých nohou a poznej místa po hřebech7.“ A když je zbožně uchopil, zdálo se mu, že z nich stírá špínu a míst po hřebech se dotýká rukama8. Jakmile se probudil, smáčen slzami, předchozí poněkud špinavé smýšlení smyl záplavou slz a veřejným vyznáním.

4. Ve městě Římě si jistá paní9, urozená ušlechtilostí mravů a slávou předků, zvolila za svého přímluvce svatého Františka, jehož obraz měla ve skryté komůrce, kde se ve skrytosti modlila k Otci10. Když se jednoho dne věnovala modlitbě a uvažovala o tom, že obraz světce nemá ona posvátná znamení stigmat, začala toho nemálo litovat a pozastavovat se nad tím. Ale není se čemu divit, když na obraze nebylo to, co malíř opomněl. A když tak po mnoho dní s nepokojnou myslí uvažovala, co bylo příčinou tohoto nedostatku, jednoho dne se ona podivuhodná znamení náhle objevila na obraze nakreslena tak, jak bývají obvykle na ostatních světcových obrazech. Roztřesená žena si okamžitě k sobě zavolala svou dceru, oddanou Bohu, a ptala se jí, zda byl obraz až do té doby bez stigmat. A ona potvrzuje a přísahá, že tak, jako byl dříve bez stigmat, tak se nyní vpravdě jeví se stigmaty. Avšak, protože lidská mysl sama sebe často přivede k pádu a pravdu obrací v pochybnost, vstoupilo také do srdce ženy provinění pochybnosti, zda snad obraz nebyl už od počátku se stigmaty. Boží moc však přidala i druhý zázrak, aby se tím prvním nepohrdlo. Náhle totiž ona znamení zmizela a obraz zůstal zbaven vyznamenání, aby tak následující znamení bylo potvrzením předchozího.

5. V Katalánsku u Leridy11 se stalo, že jeden muž, jménem Jan, oddaný blaženému Františkovi, šel jednou večer tou cestou, kde se skrývali v záloze nepřátelé, aby zabili ne však jeho, který neměl nepřátel, ale někoho jiného, který se mu podobal a byl v té době v jeho družině. Jeden z útočníků, protože se domníval, že to je jeho nepřítel, se na něho vyřítil a posekal ho mnoha ranami mečem natolik zhoubně, že nezbývala vůbec žádná naděje, že by znovu nabyl zdraví. Vždyť první rána, kterou utržil, téměř zcela oddělila paži od ramene a druhý úder zanechal na prsou otevřenou ránu tak velikou, že dech, který odtud vycházel, zhasil asi šest spojených svící najednou. Když tedy nebylo podle soudu lékařů uzdravení možné, a protože, jak rány zahnívaly, vycházel z nich tak nesnesitelný zápach, že i samotná jeho žena se ho velmi štítila, a nedalo se mu žádnými lidskými prostředky pomoci, obrátil se k blaženému otci Františkovi a s veškerou zbožností, které byl schopen, se dovolával jeho pomoci a ve svých ranách s velkou důvěrou vzýval jeho a blaženou Pannu. A hle, když ležel sám ubohý na lůžku bolesti a v bdění a nářku mnohokrát opakoval Františkovo jméno, objevil se tam někdo v hábitu menších bratří, jako by vstoupil přes okno. Ten ho zavolal jménem12 a řekl mu: „Protože jsi mi mi důvěřoval, Pán tě uzdraví.“ A když se ho nemocný ptal, kdo je, odpověděl, že je František, a hned k němu přistoupil, rozvázal obvazy na jeho ranách, a jak se mu zdálo, všechny tyto rány pomazal vonnou mastí. A ihned, jakmile ucítil lahodný dotyk jeho svatých rukou, které mocí Spasitelových stigmat měly moc uzdravovat, hniloba byla odstraněna, tělo se obnovilo, rány se zacelily a jemu bylo zcela navráceno dřívější zdraví. Když se tak stalo, blažený otec odešel. 10 A on, když pocítil, že je zdráv, radostně propukl v chválu Boha a blaženého Františka a volal svou ženu. 11 Ona rychle přiběhla, a když viděla, že již vstává ten, o němž si myslela, že ho nazítřek pohřbí, překvapením se velmi polekala a naplnila svým křikem celé okolí. 12 A když se seběhli jeho blízcí, pokoušeli se ho jako šíleného dostat zpět na lůžko. On se jim bránil a tvrdil a ukazoval jim, že je zdráv. Byli tak ohromeni úžasem, že jako by všichni pozbyli rozumu, toho, kterého viděli, považovali za přízrak, protože ten, kterého ještě nedávno viděli rozdrásaného nejkrutějšími ranami a již celého malátného, spatřili zcela zdravého a radostného. 13 Ten, který byl uzdraven, jim řekl: „Nebojte se, ani nepokládejte za neskutečné to, co vidíte, protože svatý František odsud před chvilkou odešel a dotykem svých svatých rukou mi každou ránu zcela uzdravil.“ 14 Když se pak rozšířila pověst o tom zázraku a všichni lidé spěchali, aby spatřili na tak zjevném znamení moc stigmat blaženého Františka, byli naplněni zároveň obdivem i radostí a Kristova praporečníka oslavovali velikým holdem chval.

15 Neboť po zásluze blažený otec, mrtev již tělem a žijící s Kristem, navrátil zázračným zjevením své přítomnosti a lahodným dotykem svatých rukou smrtelně zraněnému muži zdraví, 16 když na sobě nesl stigmata toho, který, když milosrdně zemřel a zázračně vstal, mocí svých ran uzdravil zanechaný polomrtvý13 a poraněný lidský rod.

6. V Potenze, apulském městě, žil jistý klerik jménem Rogerius, vážený muž a kanovník většího kostela14. Ten byl sužován nemocí a jednoho dne, protože se chtěl modlit, vstoupil do kostela, kde byl namalován obraz blaženého Františka, který znázorňoval slavná stigmata. Začal však o vznešenosti tohoto zázraku pochybovat jako o věci naprosto nezvyklé a nemožné. Proto náhle, zatímco byl raněn v mysli a v srdci přemítal o marnostech, ucítil, že byl v dlani levé ruky pod rukavicí vážně poraněn poté, co zaslechl zvuk střely, jako když se vystřelí šíp z kuše. Zasažen ranou a užaslý zvukem, ihned strhl z ruky rukavici, aby pohledem ověřil, co vnímal dotykem i sluchem. A třebaže předtím neměl na dlani žádné poranění, spatřil uprostřed ruky ránu jako by způsobenou bodnutím šípu, z níž vycházel tak silný žár, že se mu zdálo, že ho zničí. A jaký div! Na rukavici se neobjevila žádná stopa, takže skrytému zranění srdce odpovídal trest skrytě způsobené rány. Po dva dny proto křičí a řve, puzen ukrutnou bolestí, a všem odhaluje roušku nevěřícího srdce. Vyznává a přísahá, že věří, že svatý František stigmata skutečně měl, a potvrzuje, že klam každé pochybnosti je pryč. Pokorně prosí Božího světce, aby mu skrze své posvátné rány pomohl, a četné prosby svého srdce posiluje velikou záplavou slz. 10 A jak podivné! Sotva byla nevěřícnost odvržena, po uzdravení mysli následuje i uzdravení těla. 11 Všechna bolest ustává, žár se ochlazuje, po průstřelu nezůstává žádná stopa, a tak se stalo, že skrytá nemoc mysli byla skrze zjevný tělesný cejch působením nebeské dobroty uzdravena, a jakmile je uzdravena mysl, uzdravuje se zrovna tak i samotné tělo. 12 Člověk se stává pokorným, oddaným Bohu a trvalým přátelstvím zavázán světci a bratřím Řádu. 13 Slavný zázrak o této věci byl potvrzen přísahami a k nám se zmíněná zpráva o něm dostala na listu bezpečně ochráněném biskupskou pečetí.

14 Ať proto ohledně stigmat nikdo nekolísá, a protože Bůh je dobrý, ať se ani ničí oko na to zle nedívá15, jako kdyby se udělení takového daru neshodovalo s věčnou dobrotou. 15 Kdyby totiž mnohé údy lnuly k hlavě, ke Kristu, takovou serafínskou láskou, že by byly v boji shledány hodnými podobné zbroje a v království by byly pozdviženy k podobné slávě, nikdo zdravého rozumu by neřekl, že je to směřuje jinam, než ke slávě Kristově.

 

II - O mrtvých, kteří byli vzkříšeni

1. Ve městečku Monte Marano nedaleko Beneventa16 vstoupila na cestu každého17 těla jistá žena, která lnula zvláštní oddaností k svatému Františkovi. Když se v noci sešli klerici, aby z žaltářů zpívali pohřební obřady a vigilii, náhle, před zraky všech, se ona žena posadila na lůžku a na jednoho z kněží, svého kmotra, zavolala těmito slovy: „Otče, chci se vyzpovídat, vyslechni můj hřích! Jako mrtvá jsem totiž měla být uvězněna v přísném žaláři, protože hřích, který ti odhalím, jsem dosud nevyznala. Ale,“ řekla, „když za mne prosil svatý František, kterému jsem za života sloužila s oddanou myslí, bylo mi dovoleno vrátit se nyní do těla, abych si, poté co odhalím onen hřích, zasloužila věčný život. A hle, jak uvidíte, jakmile ho vyznám, odeberu se ke slíbenému odpočinutí.“ Proto když se rozechvěle vyznala rozechvělému knězi, po přijatém rozhřešení se pokojně položila na lůžko a šťastně zesnula v Pánu.

2. Ve městečku Pomarico, ležící v apulských horách, měli otec a matka jedinou dceru útlého věku, kterou něžně milovali. Když byla vážnou nemocí přivedena až ke smrti, protože její rodiče v jiného potomka nedoufali, pokládali se v ní jakoby za mrtvé. Příbuzní a přátelé se tehdy sešli k velmi žalostnému pohřbu. Nešťastná matka ležela, plna nevýslovných bolestí a pohroužena v nejhlubší smutek a nevšímala si zcela ničeho z toho, co se dělo. Mezitím se zjevil svatý František, doprovázený jen jedním bratrem, a ráčil navštívit zničenou ženu, o níž věděl, že je mu oddána, a oslovil ji laskavými slovy: Neplač18, neboť světlo tvé lampy, které oplakáváš jako zhasnuté, bude ti na mou přímluvu navráceno.“ Žena ihned vstala a když oznámila všem, co jí světec řekl, nedovolila, aby bylo mrtvé tělo vyneseno, ale s velikou vírou vzývala jméno svatého Františka, uchopila mrtvou dceru a jak všichni s údivem viděli, pozvedla ji živou a zdravou.

3. Když bratři z Nocery prosili jednoho muže, jménem Petr, o nějaký vůz, který na chvíli potřebovali, hloupě jim odpověděl, takže na místo požadované pomoci uštědřil nadávku a na místo almužny, žádané ke cti svatého Františka, vedl rouhavé řeči vůči jeho jménu. Padla však na něj Boží bázeň a on hned litoval své pošetilosti, aby snad za to nenásledoval Boží trest, jak se i zakrátko stalo. Vzápětí totiž onemocněl jeho prvorozený syn a krátce nato vypustil duši. Nešťastný otec se válel po zemi, nepřestával vzývat Božího světce Františka a v slzách volal: Já jsem ten, který zhřešil19, já, který jsem zpupně mluvil; mě jsi měl potrestat na mé vlastní osobě. Svatý, navrať mi, již kajícímu, to, co jsi mi odňal, když jsem se bezbožně rouhal! Tobě se odevzdávám a navždy se vydávám do tvých služeb; vždy budu vzdávat Kristu zbožnou oběť chvály20 ke cti tvého jména.“ A jaký div! Na ta slova chlapec vstal, utišil nářek a tvrdil, že když umíral a opouštěl tělo, byl blaženým Františkem odveden a navrácen zpět.

4. Sotva sedmiletý chlapeček jednoho notáře z města Říma, který chtěl z dětského rozmaru doprovázet matku, jež šla do kostela Svatého Marka, když byl matkou přinucen zůstat doma, vrhl se z okna paláce a rozbit smrtelným nárazem, namístě zemřel. Matku, která dosud neodešla daleko, když uslyšela náraz padajícího, pojalo tušení ohledně synáčka, rychle se vrátila a nalezla syna zabitého nešťastným a náhlým pádem. Pomstychtivé ruce vztáhla ihned proti sobě a bolestnými výkřiky pohnula celé okolí k nářku. Avšak jistý bratr, jménem Rao z řádu menších, který tudy procházel, aby kázal, se k chlapci přiblížil a plný víry řekl otci: „Věříš, že světec Boží František může tvého syna vzkřísit z mrtvých21 pro lásku, kterou vždy měl ke Kristu, který se nechal ukřižovat, aby navrátil lidem život?“ Když ten odpověděl, že pevně věří a upřímně vyznává, že bude navždy světcovým služebníkem, jestliže si od Boha zaslouží skrze jeho zásluhy přijmout takový dar, sklonil se onen bratr i s doprovázejícím ho bratrem k modlitbě a vybídl k modlitbě i ostatní, kteří tam byli. Poté co tak učinili, začal chlapec trošku pohybovat rty, otevřel oči a zvedl ruce, postavil se a náhle před všemi chodil zdráv, a tak mu byl podivuhodnou mocí světce navrácen život i zdraví zároveň.

5. Ve městě Capua si jeden chlapec hrál s ostatními na břehu řeky Volturny a z neopatrnosti spadl do hluboké vody. Proud řeky ho rychle pohltil a mrtvého pohřbil pod pískem. Jakmile se děti, které si s ním u řeky hrály, rozkřičely, seběhlo se tam množství lidu. Když pak všechen lid pokorně a zbožně vzýval zásluhy blaženého Františka, aby shlédl na víru jemu oddaných rodičů a syna ráčil vytrhnout z nebezpečí smrti, přiběhl nějaký plavec, který byl opodál, a zaslechl křik. A po pátrání, poté co nakonec vzýval pomoc blaženého Františka, nalezl místo, kde bahno zahrnulo chlapcovo mrtvé tělo na způsob hrobu. Vyhrabal je, vynesl na břeh a s bolestí hleděl na mrtvého. A třebaže lid, který tam stál, viděl, že chlapec je mrtev, přesto s pláčem a nářkem volal: „Svatý Františku, navrať syna jeho otci!“ A i židé, kteří přišli, pohnuti přirozenou lítostí, říkali: „Svatý Františku, navrať syna jeho otci!“ Tu chlapec, k radosti a údivu všech, vstal zdráv a pokorně žádal, aby ho odvedli do kostela blaženého Františka, aby zbožně vzdal díky tomu, jehož mocí, jak poznal, byl podivuhodně vzkříšen.

6. 1 Ve městě Sessa, v ulici, které se říká „U Sloupů“, jeden náhle bortící se dům zasypal a na místě usmrtil jednoho mladíka. Muži i ženy, vyburcováni rachotem ze zřícení domu, přibíhali odevšad, z jedné i druhé strany odstraňovali dřevo a kameny a ubohé matce odevzdali mrtvého syna. A ona, plna hořkých vdechů, jak jen mohla, bolestným hlasem volala: „Svatý Františku, svatý Františku, vrať mi mého syna!“ A nejen ona, ale i všichni, kteří tam byli, se naléhavě dožadovali pomoci blaženého otce. Když však nebylo hlasu ani vjemu, položili mrtvé tělo na lůžko a chystali se, že ho na druhý den pohřbí. Matka však, protože měla důvěru v Pána, učinila pro zásluhy jeho svatého slib, že pokryje novým plátnem oltář blaženého Františka, jestliže povolá jejího syna zpět k životu. A hle, kolem půlnoci začal mladík pohybovat rty, a když se mu údy rozehřály, živ a zdráv vstal a propukl v chvalozpěv. A klérus, který se sešel, i všechen lid vyzval, aby s radostnou myslí vzdávali chvály a díky Bohu a blaženému Františkovi.

7. Jeden mladík, jménem Gerlandin, pocházející z Ragusy, který vyšel v době vinobraní na vinici, se ve vinařské kádi nahnul pod lis, aby naplnil měchy. Zapříčené trámy se pohnuly a obrovské kameny rozbily smrtelným úderem jeho hlavu. Otec okamžitě přispěchal k synovi, a protože pozbyl vší naděje, zavalenému nepomohl, ale nechal ho pod návalem tak, jak padl. Vinaři, kteří zaslechli žalostný hlas velikého nářku, rychle přiběhli a plni hluboké soustrasti s chlapcovým otcem vytáhli již mrtvého mladíka z trosek. Jeho otec se vrhl k Ježíšovým nohám a pokorně prosil, aby mu ráčil vrátit jeho jediného syna pro zásluhy svatého Františka, jehož svátek se tehdy blížil. Vzlykal v prosbách, zasliboval skutky zbožnosti a sliboval, že se synem, bude-li vzkříšen z mrtvých, navštíví tělo svatého muže. A jaký div! Náhle chlapci, který byl po celém těle rozdrcen, byl vrácen život i celkové zdraví a on s radostí přede všemi vstal, truchlící napomínal a tvrdil, že byl navrácen k životu na přímluvy svatého Františka.

8. Také v Německu vzkřísil dalšího mrtvého, o němž pan papež Řehoř prostřednictvím apoštolského listu22 v době světcova přenesení zpravil, a tím potěšil všechny bratry, kteří se sešli k přenesení a na kapitulu. Průběh tohoto zázraku, protože ho neznám, jsem nevypsal, neboť věřím, že papežské svědectví převyšuje každé jiné tvrzení.

 

III - O těch, které vysvobodil z nebezpečí smrti

1. Na území Říma23 poskytl jeden urozený muž, jménem Rudolf, se svou Bohu oddanou manželkou pohostinství menším bratřím, jednak pro milost pohostinnosti a jednak z úcty a z lásky k blaženému Františkovi. Té noci spal strážce hradu ve vrcholku věže a ležel na hromadě dřeva uložené na okraji samotné zdi, když však jejich spojení povolilo, zřítil se na střechu paláce a odtud na zem. Celá rodina se rachotem pádu vzbudila, a když se poznalo, že spadl strážce, přiběhli hradní pán a hradní paní i s bratry. Ten však, který se zřítil z výšky, byl v tak hlubokém spánku, že se neprobudil ani během pádu, ani při hluku rodiny, která se s křikem sbíhala. Probuzen konečně rukama těch, kteří do něho strkali a žduchali do něj, začal si stěžovat, že ho připravili o sladký odpočinek, o němž tvrdil, že sladce spal v náručí blaženého Františka. Když ho ostatní zpravili o jeho pádu a viděl sám sebe dole, zatímco předtím ležel nahoře, žasl a nechápal, co se stalo, a přede všemi slíbil, že z úcty k Bohu a k blaženému Františkovi bude konat pokání.

2. V městečku Pofi, které se nachází v Kampánii24, se jistý kněz jménem Tomáš rozhodl, že opraví kostelní mlýn. Když však nepozorně procházel po okraji kanálu, ve kterém se mocným tokem hnal hluboký vířivý proud, náhle upadl a zapletl se do zhoubného dřeva, jehož pohybem se mlýn otáčí. Když ležel těsně přitisknut na dřevo a přes jeho ústa, protože ležel naznak, se valil proud vody, toliko srdcem, když nemohl jazykem, žalostně vzýval svatého Františka. Když tam tak ležel po dlouhou dobu a druhové již zcela pozbyli naděje na jeho život, silou obrátili mlýn na opačnou stranu, a takto vysvobozen byl kněz otřásán a zmítán ve vodním náhonu. A hle, jeden menší bratr, oblečen v bělostném hábitu a přepásaný provazem, s velikou něhou vytáhl tonoucího za ruku z řeky a řekl mu: „Já jsem František, kterého jsi vzýval.“ A on, takto vysvobozen, velmi užasl, chtěl líbat stopy jeho nohou, neklidně pobíhal sem a tam a ptal se druhů: „Kde je? Kam světec odešel? Kudy šel pryč?“ Muži však polekáni, padli na zem a velebili slavné veliké skutky vznešeného Boha a mocné zásluhy jeho pokorného služebníka.

3. Nějací mladíci z hradu Celana vyšli, aby sbírali byliny na jedné louce, na níž byla skryta stará studna, zakrytá až po vrchní otvor bujnou zelení, jež obsahovala vodu ve výšce čtyř kroků25. Když se chlapci každý zvlášť rozběhli po louce, jeden znenadání spadl do studny. A zatímco hluboká jáma pohlcovala tělo, duch mysli se utíkal vzhůru pro pomoc blaženého Františka a během samotného pádu s důvěrou a vírou volal: „Svatý Františku, pomoz mi!“ Ostatní se rozhlíželi kolem sebe, když chlapec nikde nebyl, a s křikem a slzami ho pořád dokola hledali. Nakonec když zjistili, že spadl do studny, rychle se s nářkem vrátili do hradu, aby ohlásili, co se stalo, a vyžádali si pomoc. Když se s velikým zástupem lidí vrátili a jeden z nich se po laně spustil do studny, spatřil chlapce, jak sedí na vodní hladině bez jakéhokoliv zranění. Když chlapce ze studny vytáhli, řekl všem, kteří tam stáli: „Když jsem znenadání padal, vzýval jsem pomoc blaženého Františka, který mi okamžitě osobně pomohl a při pádu napřáhl ruku, jemně mě uchopil a neopustil mě, dokud mě s vaší pomocí ze studny nevytáhl.“

4. V kostele svatého Františka v Assisi, když za přítomnosti římské kurie kázal ostijský pan biskup26, který se později stal nejvyšším veleknězem Alexandrem, spadl na hlavu jedné ženy velký těžký kámen, uvolněný přílišnou zátěží, když byl z nedbalosti ponechán na vyvýšené kamenné kazatelně. Když kolemstojící zjistili, že je jistě mrtvá a její hlava je zcela rozdrcena, zakryli ji plátnem, který měla na sobě, aby ji, jakmile kázání skončí, vynesli z kostela ke smutnému pohřbu. Avšak ona se s důvěrou odevzdala blaženému Františkovi, před jehož oltářem ležela. A hle, jakmile kázání skončilo, žena přede všemi vstala tak zdráva, že na ní nebyla vidět jediná známka zranění. Ale, a to je ještě podivuhodnější, ačkoli po dlouhou dobu až do tohoto okamžiku trpěla téměř ustavičnou bolestí hlavy, byla od té chvíle zcela zbavena všeho soužení choroby, jak sama později dosvědčila.

5. V Cornetu27, když se na místo, kde pobývali bratři, sešli jistí zbožní muži, aby odlili zvon, přinesl jeden osmiletý klučina, jménem Bartoloměj, nějaký dárek bratřím pro pracující. Tu se náhle silný vítr obořil na dům28 a veliká a těžká vrata brány spadla na chlapce s tak mocným náporem, že se mělo zato, že ten, kterého zasáhla tak nesmírná váha, je rozdrcen smrtelným úderem. Ležel totiž tak zcela pohřben pod vahou, že ani nic nečouhalo ven. Seběhli se všichni, kteří tam byli, a vzývali mocnou pravici blaženého Františka. I jeho otec, který se, jak mu strnuly údy, nemohl bolestí ani hnout, nabízel syna sliby i slovy svatému Františkovi. Nakonec byla smrtonosná váha z chlapce sňata a hle, toho, o kterém věřili, že je mrtev, nalezli, jako by se probudil ze sna, veselého a bez jakéhokoliv zranění. Proto, když mu bylo čtrnáct let, stal se menším bratrem, později vzdělaným mužem a slavným kazatelem.

6. Muži z Lentina odtrhli od skály velmi obrovský kámen, jež měl být umístěn jako oltář v jednom kostele blaženého Františka, který měl být již brzy posvěcen. Když se však téměř čtyřicet mužů pokoušelo onen kámen naložit na vůz a znovu a znovu napínali síly, na jednoho člověka kámen spadl a zavalil ho na způsob hrobu. A protože zmateni nevěděli, co dělat, většina mužů z beznaděje utekla. Avšak deset mužů, kteří zůstali, smutným hlasem vzývalo svatého Františka, aby nedopustil, že by v jeho službě zemřel člověk tak strašlivou smrtí. Když se nakonec vzchopili, zdvihli kámen s takovou lehkostí, že nikdo nepochyboval, že jim pomohla Františkova síla. Ten člověk vstal, na všech údech zdráv, a navíc znovu nabyl i jasného zraku, který měl dříve zakalený, aby se tak dalo všem na srozuměnou, jak jsou i v beznadějných záležitostech mocné zásluhy ctnosti blaženého Františka.

7. Něco podobné se stalo v San Severino v Marce Ankonské. Zatímco totiž byl silou mnohých tažen kámen, dovezený z Konstantinopole pro basiliku blaženého Františka, byl náhlým pádem zavalen jeden z těch, kteří ho táhli. Ačkoliv se mělo zato, že je nejen mrtev, ale také docela rozdrcen, přispěl mu blažený František na pomoc a kámen nadlehčil, takže jakmile byl zbaven váhy kamene, vstal bez nějakého zranění živ a zdráv.

8. 1 Bartoloměj, gaetský občan, když se nemálo namáhal na stavbě jednoho kostela blaženého Františka, byl vážně zraněn, když mu na hlavu spadl trám, který se zřítil, protože byl nedbale zajištěn. Když cítil, že smrt je už blízko, protože to byl věřící a zbožný muž, požádal jednoho bratra o viaticum. Onen bratr mu však nemohl viaticum tak rychle přinést, protože se zdálo, že okamžitě zemře, nabídl mu výrok blaženého Augustina: „Věř a jedl jsi.“ Následující noci se mu s jedenácti bratry zjevil blažený František, jak nese na ramenou beránka, přistoupil k jeho lůžku, zavolal ho jménem a řekl: „Bartoloměji, neboj se, neboť nepřítel, který ti chtěl v mé službě zabránit, nic proti tobě nezmůže29. Toto je Beránek, kterého ses dožadoval, aby ti byl dán, kterého jsi ve zbožném přání přijal a jehož mocí dosáhneš uzdravení obojího člověka.“ A když pak rukou přejel přes zranění, přikázal mu, aby se vrátil k práci, kterou začal. On tedy brzy ráno vstal a přivedl k údivu a k úžasu ty, kteří ho zanechali polomrtvého, když se jim ukázal zdravý a radostný, a i v jejich mysli vzbudil úctu a lásku k blaženému otci jak svým příkladem, tak i světcovým zázrakem.

9. Jistý muž z městečka Ceprano, jménem Mikuláš, upadl jednoho dne do rukou krutých nepřátel. Se zvířecí krutostí mu zasazovali ránu za ránou a běsnili na něm ubohém tak dlouho, dokud se jim nezdál mrtev nebo alespoň těsně před smrtí. Avšak zmíněný Mikuláš, jakmile dostal první údery, volal mocným hlasem: „Svatý Františku, pospěš mi na pomoc! Svatý Františku, pomoz mi!“ Toto volání slyšelo z dálky mnoho lidí, ale pomoc mu poskytnout nemohli. Nakonec byl dopraven domů, a ačkoli byl celý zalitý vlastní krví, s důvěrou tvrdil, že pro tato zranění smrti neuzří30 a že ani v té chvíli necítí bolesti, protože mu svatý František přispěl na pomoc a vymohl mu u Pána, aby konal pokání. A to potvrdila i následující skutečnost: neboť když byl umyt od krve, proti lidskému očekávání ihned vstal zdráv.

10. Syn jednoho šlechtice z Castel San Gimignano když byl sužován vážnou nemocí a pozbyl již veškerou naději na uzdravení, se nacházel těsně před smrtí. Stružky krve se mu totiž řinuly z očí tak, jako obvykle prýští z pažní žíly, a když se i na ostatním těle jevily další neklamné známky blízké smrti, byl považován již za mrtvého. I pro velmi slabý dech a sílu smyslů, když ztratil schopnost pohybu, zdálo se, že nadobro odchází. Příbuzní a přátelé se podle zvyku sešli, aby ho oplakali a vykonali pohřeb, ale jeho otec, který měl důvěru v Pána, rozběhl se rychlým krokem ke kostelu blaženého Františka, který byl v tom městě vystavěn a s opaskem zavěšeným na krku padl se vší pokorou na zem. Takto když činil sliby a hromadil prosby, vzdechy a nářky, dosáhl u Krista, že měl svatého Františka za svého přímluvce. Když se pak otec hned vrátil k synovi a shledal, že mu bylo navráceno zdraví, jeho pláč se obrátil v radost.

11. Něco podobného vykonal Pán pro světcovy zásluhy i na jedné dívce v Katalánsku z vesnice jménem Thamarit a ještě na jiné z Ancony, které se nacházely pro příliš vážnou nemoc v posledním tažení, ale blažený František, rodiči s důvěrou vzývaný, je navrátil náhle k úplnému zdraví.

12. Jistý klerik z Vicalvi, jménem Matouš, vypil smrtící jed, a tak se mu přitížilo, že vůbec nemohl mluvit a už jen čekal na poslední odchod. Jeden kněz ho vybídl, aby se mu vyzpovídal, ale nepodařilo se mu z něho vypáčit ani slovo. On však ve svém srdci pokorně prosil Krista, aby ho ráčil pro zásluhy blaženého Františka vytrhnout z jícnu smrti. Krátce nato, co byl Pánem posílen, před svědky, kteří tam byli, pronesl s věrnou zbožností jméno blaženého Františka, a když vyvrhl jed, vzdal díky svému zachránci.

 

IV - O vysvobozeních ze ztroskotání31

1. Jistí námořníci, když byli vzdáleni deset mil od přístavu v Bari, ocitli se na moři ve velkém nebezpečí, neboť bouře se velmi zhoršila a oni, již pochybujíce o životě, spustili kotvy. Když se totiž moře prudce vzdouvalo vichrem bouří, lana byla zpřetrhána a kotvy ztraceny, bloudili po moři nejistým a nepravidelným směrem. Když se nakonec moře z Boží vůle uklidnilo, chystali se s veškerým úsilím vyzvednout kotvy, jejichž lana plavala na hladině. Nebyli toho však schopni dosáhnout vlastními silami, proto vzývali na pomoc mnoho svatých, jelikož byli zemdleni již velikou námahou, ale přesto se jim nepodařilo za celý den vyzvednout ani jednu. Byl tam také jeden námořník, jménem Perfectus, ale mravy nedokonalý, který s výsměchem řekl druhům: „Hle, vzývali jste pomoc všech svatých, a jak vidíte, nenašel se žádný, kdo by pomohl. Vzývejme toho Františka, který je novým světcem, jestli se snad ponoří do vody a vrátí nám ztracené kotvy.“ Ostatní souhlasili, ne s posměchem, ale doopravdy s Perfectovou radou, kárali jeho posměšný výrok a učinili světci dobrovolný slib. A ihned, za chviličku bez nějaké námahy vyplavaly kotvy na hladinu, jako kdyby se přirozenost železa proměnila v lehkost dřeva.

2. Jeden poutník, zesláblý na těle kvůli působení velmi vysoké horečky, kterou byl předtím sužován, se nalodil na nějakou loď, aby se dostal do zámoří. Byl také uchvácen výjimečnou zbožnou úctou k blaženému Františkovi a zvolil si ho za svého přímluvce u nebeského Krále. Jelikož dosud nebyl zcela z nemoci vyléčen, když došla voda, byl sužován palčivostí žízně a začal volat mocným hlasem: „S důvěrou jděte a naplňte mi pohár, protože blažený František naplnil moji nádobu vodou.“ A jaký div! Nalezli plnou vody tu nádobu, která byla předtím zanechána prázdná. Jindy také, když v rozpoutané bouři loď mizela ve vlnách a zmítala se mocným větrem, takže se již obávali, že se potopí, začal onen nemocný nečekaně silným hlasem volat po lodi: „Vstaňte všichni a pojďte naproti blaženému Františkovi, který přichází! Je zde, aby nás zachránil,“ a pak padl na tvář a v slzách ho nahlas uctíval. A při vidění světce náhle nemocný získal úplné zdraví a na moři se utišilo32.

3. Bratr Jakub rietský, když přejížděl na malé loďce i s dalšími bratry jednu řeku, nechal nejprve vystoupit na břeh své druhy a nakonec se chystal vystoupit i on. Když se však nešťastnou náhodou loďka mírně převrátila, kormidelník začal plavat a bratr se potopil do hloubky. Bratři, kteří stáli na břehu, naléhavými prosbami vzývali blaženého Františka a s nářkem a v slzách prosili, aby synovi pomohl. Také potopený bratr z lůna příliš veliké hloubky, když nemohl ústy, volal srdcem, a jak jen mohl, dovolával se pomoci laskavého otce. A hle, díky pomoci blaženého otce, jíž se mu dostalo, kráčel hlubinou jako po suché zemi, uchopil potopenou loďku a došel s ní až k břehu. A jaký div! Jeho šaty nebyly mokré, ani kapka vody se hábitu nedotkla.

4. Bratr, jménem Bonaventura, když se plavil se dvěma muži přes jedno jezero, poté, co kvůli nárazu dorážející vody loďka na jedné straně praskla, potopil se on i s lodí a druhy do hlubiny. Když však z hlubiny trápení s velkou důvěrou vzýval milosrdného otce Františka, loďka plná vody se i s nimi ihned vynořila a světcem řízena doplula bezpečně až do přístavu.

Takto byl pro zásluhy svatého Františka zachráněn i jeden bratr z Ascoli, když se topil v řece.

A také když byli jistí muži a ženy vystaveni podobnému nebezpečí na rietském jezeře, při vzývání jména svatého Františka šťastně vyvázli z nebezpečného potopení v přívalu vod.

5. Jistí námořníci z Ancony, když byli zmítáni prudkou bouří, již se viděli v nebezpečí utonutí. A když takto bez naděje na život pokorně vzývali svatého Františka, objevilo se na lodi veliké světlo a s tímto světlem bylo podivuhodně dosaženo i uklidnění bouře, jako by blažený muž mohl svou podivuhodnou mocí poroučet větrům i moři33.

Myslím, že vůbec není možné jednotlivě vypovědět, kolika znameními zázraků se tento blažený otec proslavil a proslavuje na moři a kolikrát tam poskytl pomoc těm, kteří již nedoufali. Ale není to nic divného, jestliže nyní, když kraluje v nebi, je odevzdána vláda nad vodami tomu, kterému i za smrtelného života všechno tělesné stvoření podivuhodně sloužilo, jak tomu bylo na počátku.

 

V. - O vysvobozených z okovů a žaláře34

1. V Romanii35 se stalo, že Řek, služebník jistého pána, byl křivě obviněn z krádeže. Pán té země přikázal, aby byl zavřen a pevně spoután v těsném žaláři, avšak paní domu se nad služebníkem ustrnula36 a vroucími prosbami naléhala na manžela, aby osvobodil toho, o němž neochvějně věřila, že je nevinný ohledně provinění, které bylo proti němu vzneseno. Když však nezmírnila zatvrzelou přísnost svého muže, utekla se žena pokorně k svatému Františkovi a se slibem odevzdala nevinného jeho slitovnosti. Pomocník ubohých ihned zasáhl a muže ležícího v žaláři milosrdně navštívil37. Rozvázal pouta, prolomil žalář a nevinného uchopil za ruce, vyvedl ho ven a pravil: „Já jsem ten, kterému tě tvá paní zbožně odevzdala.“ A když byl zachvácen velikou bázní a obcházel propast velmi vysoké skály, kudy by sestoupil, náhle shledal, že mocí svého zachránce se nachází na rovině a vrátil se ke své paní. Pak po pořádku vypověděl pravdu o tomto zázraku, a tak roznítil zbožnou ženu k ještě vroucněji lásce ke Kristu a k úctě k jeho služebníku Františkovi.

2. V Massa San Pietro dlužil jeden chudák jistému rytíři částku peněz. Když však pro velikou bídu neměl prostředky k zaplacení a byl rytířem náhle zadržen, pokorně prosil, aby se nad ním slitoval a pro lásku k blaženému Františkovi žádal o odklad. Pyšný rytíř pohrdnul pronášenými prosbami a lásku ke světci nicotně ocenil jako něco nicotného. Zpupně proto odpověděl: „Zavřu tě na takové místo a uvrhnu do takového žaláře, že ani František, ani kdokoli jiný ti nebude moci pomoci.“ A co řekl, o to se i pokusil. Vyhledal temný žalář, kam spoutaného muže uvrhl. Chvilku poté svatý František zasáhl, prorazil žalář, rozlomil pouta a nezraněného muže odvedl domů. Tak Františkova síla, když oloupila pyšného rytíře o vězně, který se jí podrobil, a vysvobodila ho od zlého38, také rytířovu zpupnost podivuhodným zázrakem proměnila v mírnost.

3. Albert z Arezza, když byl držen v okovech pro dluhy od něho nespravedlivě vymáhané, svěřil pokorně svoji nevinu svatému Františkovi. Velmi totiž miloval Řád menších bratří a svatého Františka uctíval mezi svatými zvláštní láskou. Jeho věřitel však rouhavě prohlásil, že ani František, ani Bůh ho z jeho rukou vysvobodit nemůže. Tak se stalo, že při vigilii svatého Františka, když onen vězeň nic nejedl, ale z lásky ke světci dal svůj pokrm jednomu chudákovi, zjevil se mu následující noci při bdění svatý František. Při jeho příchodu mu spadly okovy z nohou a řetězy z rukou, dveře se samy otevřely39 a stropní desky popadaly; muž svobodně odešel a vrátil se domů. Od té doby plnil slib tím, že se o vigilii blaženého Františka postil a svíčce, kterou obvykle každoročně obětoval, na znamení rostoucí zbožnosti přidával každý rok jednu unci.

4. Když na stolci blaženého Petra seděl pan Řehoř IX., byl v Římě zadržen jistý Petr z města Alife, obviněný z hereze, který byl z ustanovení tohoto velekněze odevzdán biskupu z Tivoli, aby ho střežil. Ten, protože ho přijal pod trestem ztráty biskupství, spoutal ho okovy na nohou a nechal ho zavřít do temného žaláře, aby nemohl uprchnout, chléb mu dával odvážený a vodu odměřenou40. Ten člověk však začal mnohými prosbami a pláčem vzývat blaženého Františka, protože se doslechl, že již nadchází vigilie jeho svátku. A protože se čistotou víry zřekl veškerého bludu heretické zvrácenosti a celou oddaností srdce přilnul k nejvěrnějšímu Kristovu služebníku Františkovi, zasloužil si u Pána, aby byl na přímluvu jeho zásluh vyslyšen. Neboť když již nastal předvečer jeho svátku, za soumraku do žaláře milosrdně sestoupil blažený František, zavolal ho jménem a přikázal mu, aby rychle vstal. Ten, když se ho vystrašeně ptal, kdo že je, uslyšel, že je to blažený František. A když spatřil, že mocí přítomnosti svatého muže spadly z jeho nohou rozlomené okovy, že závory žaláře, když se záklopky uvolnily, jsou otevřeny a je mu dán volný průchod, aby odešel; přestože byl volný, nebyl schopen pro úžas odejít, ale volal u brány a vyděsil všechny stráže. Ty, když biskupovi oznámily, že je vysvobozen z okovů a průběh události byl vysvětlen, přišel sám biskup zbožně do vězení, a když zjevně poznal Boží moc, poklonil se tam Pánu. Pouta také byla přinesena před pana papeže a kardinály, kteří, když viděli, co se stalo41, velmi se divili a chválili Boha.

5. Giudolotto ze San Giminiana byl křivě obviněn, že usmrtil jistého člověka jedem a že chtěl tímtéž způsobem smrti zahubit i syna toho muže a celou jeho rodinu. Proto byl světskou mocí té země zadržen, spoután těžkými okovy a zavřen v jedné věži. On však protože měl důvěru v Pána díky své nevinně, o níž věděl, odevzdal svou záležitost do ochrany blaženému Františkovi. A zatímco tedy světská moc uvažovala, jak by při mučení vyloudila přiznání ke zločinu, z něhož byl obviněn, a jakými tresty by nechala přiznaného viníka zemřít, té noci, kdy měl být ráno odveden k mučení, byl navštíven přítomností svatého Františka a až do rána byl zahrnován nesmírným jasem světla a naplňován radostí a velikou důvěrou. Dostalo se mu tak jistoty, že vyvázne. Ráno přišli kati a vyvedli ho ze žaláře, pověsili na skřipec a zatížili ho velkou vahou železa. Mnohokrát byl spuštěn a znovu vytažen, aby se střídáním trápení rychleji dosáhlo přiznání ke zločinu. Ale on byl ve tváři radostný duchem nevinnosti a mučení ho nikterak netrápilo. Když pak pod ním rozdělali velký oheň, nebyl mu zkřiven ani vlas, třebaže visel hlavou dolů. Nakonec byl ponořen do vroucího oleje, a když mocí přímluvce, kterému se odevzdal do ochrany, toto všechno překonal, byl osvobozen a bez zranění odešel.

 

VI - O zachráněných z nebezpečného porodu42

1. Jistá hraběnka ve Schiavonii, slavná urozeností a stejně tak bezúhonností, planula velkou úctou ke svatému Františkovi a k bratřím upřímnou náklonností. V době porodu byla zasažena krutými bolestmi a byla sužována takovým trápením, že se zdálo, že blížící se narození potomka bude současně matčinou smrtí. Zdálo se, že není možné nemluvně porodit, aniž by nezemřela, ani v takové bolesti porodit, ale spíše zhynout. Jejímu srdci však přispěla na pomoc pověst, moc a sláva svatého Františka, vzchopila se její víra a rozhořela se její zbožnost. Obrátila se k účinné pomoci, k důvěrnému příteli, k těšiteli zbožných a k útočišti sklíčených: „Svatý Františku,“ řekla, „všechny mé kosti se dovolávají tvého slitování a v srdci ti slibuji to, co nemohu vyjádřit slovy.“ Jak podivuhodná rychlost milosrdenství! Konec řeči byl i koncem bolestí, ukončením porodu a začátkem narození. Ihned totiž přestal veškerý tlak a ona ve zdraví porodila. Na svůj slib nezapomněla a předsevzetí se nezřekla. 10 Nechala proto vystavět jeden krásný kostel a vystavěný ke cti světce ho odevzdala bratřím.

2. V římském kraji jedna žena, jménem Beatrix, která byla blízko porodu, čtyři dny nosila v lůně mrtvý plod. Nešťastnice byla zmítána bolestmi a tísněna smrtelným utrpením. Mrtvý plod přiváděl matku ke smrti a potracené, dosud na světlo nevydané dítě, bylo pro matku vážným nebezpečím. Zkoušela pomoc lékařů, ale každý lidský lék vycházel naprázdno43. Tak na nešťastnici dolehlo hojněji něco z prvotních zlořečení, protože, když se stala hrobem počatého, s jistotou brzký hrob očekávala44. Nakonec se s veškerou oddaností svěřila skrze posly menším bratřím a plna víry pokorně žádala něco z relikvií svatého Františka. A stalo se, že byl z Boží vůle nalezen kousek provazu, kterým byl jednou světec přepásán. Hned, jak byl provaz na trpící položen, všechna bolest velmi snadno zmizela, příčina smrti, mrtvý plod, vyšel a dřívější zdraví se jí vrátilo.

3. Manželka jistého urozeného muže z Calvi45, jménem Juliána, vedla smutné roky kvůli smrti dětí a ustavičně oplakávala nešťastné události, protože všechny děti, které s bolestí nosila, po krátké době s ještě větší bolestí odevzdala hrobu. Když tedy měla v lůně čtyřměsíční dítě a kvůli předchozím událostem se spíš obávala smrti počatého potomka než jeho narození, prosila s důvěrou blaženého otce Františka za život dosud nenarozeného dítěte. A hle, jedné noci, když spala, zjevila se jí ve snu jedna žena, jež nesla na rukou krásného chlapečka, kterého jí s velikou radostí podávala. Když se ho však zdráhala přijmout, protože se bála, že ho ihned ztratí, ona žena dodala: „Klidně si ho vezmi, protože svatý František, který má soucit s tvým zármutkem, ti ho posílá, aby v životě žil a těšil se zdraví.“ Jakmile se žena probudila, pochopila skrze prokázané nebeské vidění, že ji pomoc blaženého Františka bude provázet, a od té doby hojněji naplněna radostí, podle slibu rozhojnila prosby a učinila sliby za dítě, kterého se jí mělo dostat. Když konečně přišel čas porodu, porodila žena chlapečka, který v dětském věku vzkvétal silou, jako by se mu skrze zásluhy blaženého Františka dostávalo potravy života, a dával tak rodičům podnět k vroucnější lásce ke Kristu a k jeho svatému.

Něco podobného vykonal blažený otec také ve městě Tivoli. Když totiž jedna žena porodila několik děvčat a byla sužována touhou po mužském potomku, opětovně prosila u svatého Františka a činila sliby. Pro jeho zásluhy ona žena počala a ten, který byl prošen o jednoho, jí dopřál porodit dvojčata.

4. Ve Viterbu žena blížící se k porodu, se zdála být bližší smrti, když byla trýzněna vnitřními bolestmi a celá zbědovaná ženským trápením. A když přirozená síla selhávala a veškeré lékařské umění bylo nedostatečné, poté co vzývala jméno blaženého Františka, byla žena ihned zachráněna a porod ve zdraví dokončila. Ačkoli však dosáhla toho, po čem toužila, na dobrodiní, které přijala, zapomněla, když ho nepřikládala zásluze svatého, a v den jeho svátku vztáhla ruku po služebné práci46. A tu pravá ruka vztažená k práci zůstala náhle neohebná a ochrnutá. A když se ji snažila přivést k sobě druhou rukou, ochrnula i druhá podobným trestem. Zachvácena tak Boží bázní, obnovila slib a zasloužila si tak pro zásluhy milosrdného a pokorného světce, kterému se znovu odevzdala, znovu získat ovládání údů, které ztratila kvůli své nevděčnosti a pohrdání.

5. Jedna žena z okolí Arezza, když po sedm dní snášela těžkosti porodu a začala již černat a všichni ji již pokládali za ztracenou, učinila slib blaženému Františkovi, a když umírala, začala vzývat jeho pomoc. Jakmile však vyřkla slib, rychle usnula a ve snu spatřila blaženého Františka, který ji něžně oslovil a ptal se jí, zda poznává jeho tvář a zda onu antifonu ke slavné Panně: „Zdrávas, Královno milosrdenství,“ umí ke cti této Panny odříkat. Když odpověděla, že zná obojí, řekl jí světec: „Začni tu svatou antifonu a dříve než ji dokončíš, ve zdraví porodíš.“ Po těch slovech žena procitla a s bázní začala odříkávat: „Zdrávas, Královno milosrdenství.“ A když prosila ony milosrdné oči a připomínala plod panenského lůna, zbavena náhle všech bolestí, porodila krásné nemluvně a vzdávala díky Královně milosrdenství, která se pro zásluhy blaženého Františka ráčila slitovat i nad ní.

 

VII - O slepých, kterým se dostalo zraku47

1. V klášteře menších bratří v Neapoli byl jeden bratr jménem Robert po mnoho let slepý. Na očích mu narostly nadbytečné výrůstky, které mu bránily v pohybu a užívání víček. Jednou se tam sešlo mnoho bratří odjinud, kteří směřovali do různých částí světa. Zrcadlo svaté poslušnosti, blažený otec František, aby je nečekaností zázraku povzbudil na cestu, uzdravil zmíněného bratra v přítomnosti všech tímto způsobem. Jedné noci ležel jmenovaný na smrt nemocný bratr Robert a již odevzdával svou duši, když tu stál u něho blažený otec i s třemi bratry dokonalými ve vší ctnosti, tedy se svatým Antonínem, s bratrem Augustinem a s bratrem Jakubem z Assisi, kteří, jak ho dokonale následovali, dokud žili, tak ho i po smrti radostně doprovázeli. Svatý František vzal nůž, nadbytečné výrůstky odřízl, navrátil dřívější zrak, vytrhl ho z jícnu smrti a řekl mu: „Synu Roberte, milost, kterou jsem ti prokázal, je znamení bratřím, kteří jdou do vzdálených krajů, že já jdu před nimi a povedu jejich kroky. Ať jdou,“ pravil, „s radostí a s veselou myslí ať vykonávají uloženou poslušnost.“

2. V Thébách v Romanii byla slepá žena, která se postila o vigilii svatého Františka jen o chlebu a vodě. Brzy ráno toho svátku ji její muž odvedl do kostela menších bratří. Během slavení mše svaté se jí při pozdvihování Kristova těla otevřely oči, jasně uviděla a co nejvroucněji se poklonila. Při tomto klanění zvolala mocným hlasem: „Díky Bohu a jeho svatému, že vidím tělo Kristovo!“ Všichni, kteří tam byli, pak propukli v jásot. Po skončení posvátných obřadů se žena vrátila s radostí ducha a světlem očí do svého domu. Vždyť se radovala nejen, že znovu mohla vidět pozemské světlo, ale také, že si pro zásluhy blaženého Františka a podepřena silou víry, zasloužila prvním pohledem spatřit onu podivuhodnou svátost, která je pravým a živým světlem duší.

3. V Kampanii byl jeden čtrnáctiletý chlapec z města Pofi postižen náhlou chorobou a zcela přišel o levé oko. Krutost bolesti vytlačila oko ze svého místa tak, že po osm dní, jak povolil nerv, viselo venku na tváři na délku jednoho prstu a bylo téměř uschlé. A když zbývalo už jen uříznutí a všichni lékaři se zcela vzdali naděje, obrátil se jeho otec celým srdcem o pomoc k blaženému Františkovi. A onen neúnavný pomocník ubohých neodmítl úpěnlivé prosby. Uschlé oko totiž zázračnou mocí vrátil na své místo a do původní svěžesti a osvítil ho paprsky vytouženého světla.

4. V tomtéž kraji v Castro se z výšky zřítil trám veliké váhy, který velmi vážně rozbil hlavu jednoho kněze a připravil ho o zrak na levém oku. Jak ležel na zemi, začal nahlas v slzách volat svatého Františka a říkal: „Přispěj mi na pomoc, svatý otče, abych mohl jít na tvůj svátek, neboť jsem slíbil tvým bratřím, že přijdu!“ Byla totiž světcova vigilie. Když tu náhle vstal zcela zdráv, děkoval, radoval se a všechny, kdo stáli kolem a litovali ho v jeho neštěstí, obrátil v úžas a jásot. Šel na tu slavnost a všem vyprávěl, jak na sobě zakusil shovívavost a moc.

5. Jeden muž z Monte Gargano, když pracoval na své vinici a podtínal sekerou nějaký kmen, poranil si vlastní oko, a tak ho uprostřed rozetnul, že ho téměř polovina visela ven. A když v tak beznadějném nebezpečí pozbýval veškeré naděje, že se mu dostane od lidí pomoci, slíbil, že se bude na svátek svatého Františka postit, pomůže-li mu. Světec Boží okamžitě vrátil mužovo oko na patřičné místo a rozdělené tak zcelil a ozdobil bývalým světlem, že nezůstala ani stopa po nějakém zranění.

6. Syn jednoho urozeného muže, od narození slepý, obdržel pro zásluhy svatého Františka vytoužený zrak. Podle této události dostal jméno a nazýval se Iluminát. Později, když dospěl, vstoupil do řádu blaženého Františka, a protože nebyl nevděčný za přijaté dobrodiní, natolik prospíval ve světle milosti a ctnosti, že se jevil jako syn pravého světla48. Nakonec tak pod vlivem zásluh blaženého otce završil svatý počátek ještě svatějším koncem.

7. V Zancato, což je městečko u Anagni, jeden rytíř, jménem Gerard zcela pozbyl zraku. Stalo se však, že dva menší bratři, kteří přicházeli z dalekých krajů, zamířili k jeho domu, zda by je přijal. Poté co byli z úcty ke svatému Františkovi celou rodinou zbožně přijati a jednalo se s nimi se vší laskavostí, když poděkovali Bohu a hostiteli, odešli na nedaleké místo bratří. Té noci se jednomu z  těch bratří zjevil ve snu blažený František a řekl: „Vstaň a i s druhem pospěš do domu vašeho hostitele, který ve vás přijal Krista i mě. Neboť mu chci oplatit dobrodiní lásky. Oslepl totiž, jak si zasloužil pro své viny, které nechtěl očistit kající zpovědí.“ Jakmile otec zmizel, bratr okamžitě vstal, aby i s druhem příkaz rychle vykonal, a když přišli do hostitelova domu, vyprávěli mu po pořádku všechno, co jeden z nich viděl. Onen muž velmi užasl a potvrdil, že všechno, co říkali, je pravda, byl pohnut k slzám a ochotně se vyzpovídal. Nakonec slíbil nápravu, a když tak obnovil vnitřního člověka, znovu najednou nabyl i vnějšího zraku. 10 Pověst o tomto zázraku se roznesla po celém okolí a povzbuzovala mnohé nejen k úctě ke světci, ale také k dobrodiní pohostinství a hříšníky k pokorné zpovědi.

7a. Pozdější dodatek49 Jeden člověk byl pro křivé obvinění z krádeže rozhodnutím světského soudu v Assisi oslepen, usnesení soudce Octaviána o vyříznutí očí obžalovanému bylo vykonáno rytířem Ottou prostřednictvím městských pomocníků. Když byl takto zohaven, s očima vypíchnutýma a i s očními nervy přeřezanými nožem, nechal se odvést k oltáři blaženého Františka. Tam se naléhavě dovolával dobroty tohoto světce a prohlašoval svou nevinu v obžalování ze zmíněného zločinu. Za tři dny získal zásluhou tohoto světce nové oči, které byly sice menší, než ty, o které přišel, ale sloužily mu stejně dobře. Svědkem tohoto zázraku byl výše jmenovaný rytíř Otto, který to stvrdil pod přísahou, v přítomnosti pana Jakuba, opata od Svatého Klementa, pověřeného vyšetřováním tohoto zázraku panem Jakubem, biskupem z Tivoli. Svědkem tohoto zázraku byl také bratr Gulielmo Romano, kterému bratr Jeroným, generální ministr Řádu menších bratří, pod poslušností přikázal, aby řekl pravdu o tom, co kolem té věci věděl, a to pod pohrůžkou exkomunikace. Ten takto zavázán před mnoha ministry provinciály tohoto Řádu a před dalšími velmi váženými bratry potvrdil, že kdysi, když žil ve světě, viděl, jak ten člověk oči má, jak později podstoupil nespravedlivé oslepení, že on sám ze zvědavosti holí obracel oči oslepeného odhozené na zem a že nakonec viděl téhož muže poté, co se mu Boží mocí dostalo očí s novým zrakem, jak velmi jasně vidí.

 

VIII - O vyléčených z rozličných nemocí50

1. V Città della Pieve byl jeden mladý žebrák, hluchý a němý od svého narození, který měl jazyk tak krátký a tenký, že když byl mnohokrát mnoha lidmi ohledáván, zdál se jakoby vevnitř uříznutý. Jeden muž, jménem Marek, mu kvůli Bohu poskytl přístřeší. A on, když poznal, že mu prokazuje dobrodiní, začal u něho pobývat natrvalo. Jednoho večera, kdy jmenovaný muž večeřel společně s manželkou a chlapec byl s nimi, řekl ženě: „To bych považoval za obrovský zázrak, kdyby mu blažený František vrátil sluch i řeč.“ A dodal: „Slibuji Bohu, že ráčí-li svatý František toto vykonat, pro lásku k němu budu chlapce živit, dokud bude žít.“ A jaký div! Okamžitě mu narostl jazyk, promluvil a řekl: „Sláva Bohu a svatému Františkovi, který mě obdařil řečí i sluchem!“

2. Bratr Jakub z Isea, když byl ještě chlapec v otcovském domě, způsobil si na těle velmi těžkou kýlu. Ovanut nebeským Duchem, ačkoli byl mladý a nemocný, zbožně vstoupil do Řádu svatého Františka, avšak nikomu neodhalil nemoc, kterou trpěl. Stalo se však, že když bylo přenášeno tělo blaženého Františka na místo, kde je nyní vzácný poklad jeho svatých ostatků pochován, byl tehdy na slavnosti přenesení i zmíněný bratr, aby vzdal náležitou úctu přesvatému tělu již oslaveného otce. Když se přiblížil k hrobu, kde byly ony svaté kosti uloženy, a z oddanosti ducha svatý náhrobek objal, podivuhodným způsobem se střeva náhle znovu dostala na příslušné místo a on se cítil zdráv; odložil pás a od toho okamžiku byl zbaven veškeré dosavadní bolesti.

Od podobné nemoci byli z Božího milosrdenství a pro zásluhy blaženého Františka podivuhodně vysvobozeni také bratr Bartol z Gubbia, bratr Anděl z Todi, kněz Mikuláš z Ceccana, Jan ze Sory, jeden muž z Pisy a jiný z města Cisterna, také Petr ze Sicílie a jeden člověk z města Spello u Assisi a ještě mnozí jiní.

3. V Maremmě trpěla jedna žena pět let šílenstvím mysli, přišla o zrak i o sluch, šaty si trhala zuby, nebezpečí ohně ani vody se nebála a byla stižena nejhrůznějším utrpením padoucnice. Jedné noci, kdy se Boží slitovnost rozhodla prokázat jí milosrdenství, osvícena z nebe září spasitelného světla, uviděla blaženého Františka, jak sedí na vysokém trůnu. Poklonila se před ním a pokorně prosila o uzdravení. Když však jejím prosbám nevyhověl, učinila žena slib, v němž slíbila, že pro lásku k Bohu a ke světci, dokud bude mít, neodepře almužnu těm, kteří o ni požádají. V té chvíli se světec rozpomenul na podobný slib, který kdysi dal Pánu. Poznačil ji znamením kříže a navrátil jí úplné zdraví.

Podle ověřeného prohlášení bylo zjištěno, že světec Boží František, z podobného soužení milosrdně vysvobodil také jednu dívku z Nursie, syna jednoho urozeného muže a jiné další.

4. Petr z Foligna, jednou putoval, aby navštívil chrám svatého Michaela. Pouť však konal s malou uctivostí, a když okusil vodu z nějakého pramene, byl uchvácen zlými duchy. Takto posedlý se tři roky drásal na těle, říkal ty nejhorší věci a konal hrůzné skutky. Když však měl světlé okamžiky, pokorně prosil o sílu blaženého muže, o níž se doslechl, že je účinná k zahánění mocností ve vzduchu, a když přišel ke hrobu laskavého otce, sotva jen se ho dotkl rukou, byl podivuhodně osvobozen od zlých duchů, kteří ho krutě drásali.

Podobným způsobem pomohla Františkova slitovnost i jedné ženě z Narni, která byla posedlá, ale i mnoha jiným, jejichž úzkosti v trýznění a způsoby uzdravení by bylo zdlouhavé jednotlivě vyprávět.

5. Jistý muž, jménem Bonuomo, z města Fano, ochrnutý a malomocný, když byl rodiči přinesen do kostela blaženého Františka, dosáhl tam úplného uzdravení z obou nemocí.

Ale i jiný mladík, jménem Atto, ze San Severina, celý zasažený malomocenstvím, poté co vyřkl slib a byl přinesen ke světcovu hrobu, byl pro jeho zásluhy z malomocenství očištěn.

K vyléčení této nemoci měl světec vynikající moc, protože sám se pokorně s pokornou a šlechetnou láskou věnoval službě malomocným.

6. Jistá urozená žena, jménem Rogata, z biskupství soranského, byla sužována po dvacet tři let krvotokem, a poté, co vytrpěla velmi mnoho zlého od různých lékařů, často se zdálo, že žena pro přílišnou slabost zemře. Byl-li někdy tento výtok zadržen, otekla na celém těle. Když však slyšela jednoho mládence, jak v románské písni opěvuje zázraky, které Bůh vykonal skrze blaženého Františka, pohnuta velikou bolestí se rozplakala a takto roznícena v nitru vírou, začala říkat: „Blažený otče Františku, který jsi zazářil tolika zázraky, ráčíš-li mě vysvobodit z této nemoci, tvá sláva se rozmnoží, protože až dosud jsi takový zázrak neučinil.“ Co dodat? Jakmile to vyslovila, ucítila, že je pro zásluhy blaženého Františka uzdravena.

Také jejího syna, jménem Mario, který měl zmrzačenou ruku, svatý František, poté co mu byl vysloven slib, uzdravil.

Kristův blažený praporečník také uzdravil jednu ženu ze Sicílie, která byla sedm let sužována krvotokem.

7. Ve městě Římě jistá Praxida, slavná svou zbožností, která od útlého věku pro lásku k věčnému Snoubenci již téměř čtyřicet let žila v ústraní v malé kobce, si u svatého Františka zasloužila zvláštní milost. Jednoho dne totiž kvůli nutným záležitostem vystoupila na terasu své cely a útokem zlého ducha upadla a zlomila si nohu v holeni a rameno měla vymknuté z patřičné polohy. Tu se jí zjevil nejlaskavější otec, bíle oděný šatem slávy, a laskavě k ní promluvil: „Vstaň, požehnaná dcero, vstaň a neboj se!“, pak ji vzal za ruku, pozvedl ji a zmizel. Ona však přecházela po své cele sem a tam a myslela si, že má vidění. Až když na její volání přinesli světlo a ona poznala, že je prostřednictvím Božího služebníka Františka dokonale uzdravena, vyprávěla po pořádku všechno, co se stalo.

 

IX. - O těch, kteří nezachovávali svátek a světci neprokazovali úctu

1. V kraji Poitiers51, ve vesnici, které se říká Le Simon, jistý kněz, jménem Reginald, oddaný blaženému Františkovi, nařídil svým farníkům, aby jeho svátek slavili slavnostně. Avšak jeden člověk, který neznal světcovu moc, ustanovením svého kněze pohrdl. Když však vyšel ven na pole, aby sekal klestí, jak se chystal k práci, uslyšel hlas, který mu třikrát řekl: „Je svátek; není dovoleno pracovat.“ Vskutku, když ani příkazem kněze, ani znamením hlasu z nebe nebyla zkrocena otrocká opovážlivost, přidala Boží moc bez váhání ke světcově slávě zázrak i trest. Ihned totiž, jak již v jedné ruce držel vidle a druhou i se sekerou sklonil k práci, přirostly Boží mocí obě ruce k oběma nástrojům tak, že vůbec nemohl ani od jednoho uvolnit prsty, aby je pustil. Divil se proto velice, a protože nevěděl, co by měl dělat, utíkal do kostela, kam se odevšad sbíhali mnozí, aby viděli zázrak. On se tam před oltářem se zkroušenou myslí, jak ho napomenul jeden z kněží – na slavnost bylo totiž svoláno mnoho kněží – pokorně zasvěcoval blaženému Františkovi a učinil tři sliby, jelikož třikrát uslyšel hlas, tedy, že bude ctít jeho svátek, že na svátek přijde do kostela, ve kterém tehdy byl, a že osobně navštíví svaté tělo. A jak podivuhodné! Jakmile vyslovil jeden slib, uvolnil se mu jeden prst, při druhém vyslovení uvolnil se i druhý, a když učinil i třetí slib, povolil i třetí a pak celá ruka a následně i druhá, zatímco se lid, který se hojně sešel, dovolával co nejzbožněji světcovy slitovnosti. Tak ten muž, když mu byla navrácena dřívější volnost, sám od sebe nástroje odložil a všichni chválili Boha a podivuhodnou moc světce, který mohl tak podivuhodně potrestat i uzdravit. 10 Ony nástroje leží až dodnes před oltářem, který tam byl postaven cti blaženého Františka na památku oné události. 11 Také mnohé zázraky vykonané na tom místě a v jeho okolí ukazují, jak slavný je světec v nebesích a že jeho svátek má být na zemi uctivě slaven.

2. Také v městě Le Mans52, když o svátku svatého Františka vztáhla jedna žena ruku po kuželu a prsty uchopila vřeteno, ruce jí ztuhly a prsty ji začaly pálit velikým žárem. Proto jakmile rozpoznala trest a uznala světcovu moc, utíkala se zkroušeným srdcem k bratřím. A když se zbožní synové dovolávali pro její záchranu dobroty svatého otce, byla náhle uzdravena a na rukou nezůstalo žádné zranění, pouze pro připomínku události stopa po spálenině.

Podobným způsobem také jedna žena v Campania Felice, druhá ve Valladolid a další ve vesnici Piglio, když pohrdaly slavením svátku blaženého otce, byly nejprve, protože nekonaly svou povinnost, zázračně potrestány, ale později, když toho litovaly, byly pro zásluhy svatého Františka ještě zázračněji osvobozeny.

3. Jistý rytíř z Borgo, v kraji Massa, velmi nestydatě pohrdal znameními zázraků a skutky blaženého Františka. Poutníky, kteří přicházeli na jeho památku, napadal mnohými nadávkami a proti bratřím otevřeně roznášel hloupé řeči. Když však jednou zpochybňoval slávu Božího světce, ke svým hříchům přidal ještě zavrženíhodné rouhání, když řekl: „Jestliže je pravda, že tento František je svatý, ať moje tělo dnes padne mečem; a není-li doopravdy svatý, ať vyváznu bez zranění.“ Neoddálil Boží hněv zasloužený trest, když již jeho modlitba byla hříchem. Za malý okamžik totiž, když rouhač urazil svého synovce, chopil se tento meče a proklál strýci útroby. 7 Bezbožník, otrok pekla a syn temnot zemřel ještě týž den, aby se druzí naučili zázračné Františkovy skutky nezpochybňovat rouhavými slovy, ale uctívat je zbožnými chválami.

4. Jeden soudce, jménem Alexandr, když jedovatým jazykem ty, které mohl, zrazoval od úcty k blaženému Františkovi, byl Božím soudem připraven o řeč a na šest let oněměl. A když byl trýzněn tím, čím dříve hřešil53, obrátil se k hlubokému pokání a litoval, že spílal proti světcovým zázrakům. Proto nepřízeň milosrdného světce nebyla trvalá, byl vzat na milost a řeč se mu vrátila. Od té doby zasvětil rouhavý jazyk světcovým chválám, když skrze trest získal zbožnost a s ní i kázeň.

 

X - O některých dalších zázracích různého druhu54

1. Ve vesnici Gagliano Aterno, v diecézi sulmonské, žila jedna žena, jménem Marie, která byla zbožnou službou oddána Ježíši Kristu a svatému Františkovi. Jednoho dne v letním období vyšla, aby si prací vlastních rukou opatřila nezbytnou obživu. Když pak ve velkém vedru začala strádat palčivou žízní, postrádajíc veškerého dobrodiní nápoje, protože byla sama na vyprahlé hoře, téměř mrtvá lehla na zem a se zbožnou láskou vzývala v mysli svého ochránce svatého Františka. A zatímco žena vytrvávala ve vroucí a pokorné modlitbě, naprosto zmořena námahou, žízní a vedrem, na chviličku usnula. A hle, přichází svatý František a volá ji jménem: „Vstaň a napij se vody, která se jako Boží dar nabízí tobě i mnoha dalším.“ Jakmile žena uslyšela tento hlas, probrala se ze spánku a velmi posilněna uchopila býlí, které bylo vedle, a vytrhla ho ze země i s kořenem. Když pak malým dřívkem hrabala kolem dokola, nalezla pramenitou vodu, která nejprve vypadala jako maličká kapka, ale hned Boží mocí vzrostla v pramen. Tak se žena napila, a když uhasila žízeň, omyla si i oči, které měla již dříve dlouhou nemocí potemnělé, ale v tom okamžiku pocítila, že se jim dostalo nového světla. Žena spěchala domů, aby ke slávě svatého Františka všem oznámila tak skvělý zázrak. Při zvěsti o zázraku se odevšad seběhlo mnoho lidí, aby se zkušeností jako učitelkou poučili o podivuhodné síle té vody, když mnozí byli z rozličných trápení chorob osvobozeni poté, co se vyzpovídali a vodou se pokropili. Průzračný pramen tam zůstal až dodnes a na počest blaženého Františka tam postavili kapli.

2. Ve Španělsku, v Sahagún, proti vší naději podivuhodně znovu oživil uschlou třešeň jednoho člověka, takže pak měla zelené listy, květy a plody.

Také obyvatele země ve Villasilos zázračnou pomocí zbavil pohromy červů, kteří ničili vinice všude okolo.

Také sýpku jednoho kněze u Palencie, která obvykle byla každoročně plná moučných červů, když mu ji s důvěrou odevzdal, zcela vyčistil.

A zemi jistého pána z Petramala, v království Apulie, když mu byla pokorně svěřena, uchoval zcela neporušenou od zničující pohromy kobylek, ačkoli v okolí bylo všechno zmíněnou pohromou sežráno.

3. Když jistý muž, jménem Martin, vyháněl ze svého dvorce dobytek daleko na pastvu, zlomila se noha jednoho býka při pádu tak beznadějně, že se vůbec nedalo uvažovat o nějakém léčení. Když tím byl donucen k tomu, aby ho stáhl, a nástroj, kterým by to udělal, u sebe neměl, obrátil se k domovu, starost o býka přenechal blaženém Františkovi a s důvěrou ho svěřil do světcovy věrné ochrany, aby ho ještě před jeho návratem nesežrali vlci. Když se brzy ráno vrátil k býku, kterého zanechal v lese, i s nástrojem na stahování, nalezl ho, jak se pase a tak zdravého, že vůbec nepoznal zlomenou nohu od druhé. Vzdal díky dobrému pastýři, který pečlivě ochraňoval jeho býka a daroval mu uzdravení.

Je známo, že pokorný světec pomáhá všem, kdo ho vzývají, a nepohrdá ani jakkoli nepatrnými potřebami lidí.

Vždyť i jednomu muži z Amiterna navrátil dobytče, který mu bylo odcizeno.

Nějaké ženě z Antrodoco úplně spravil novou mísu, která se pádem rozbila na mnoho kusů.

A jistému muži z Montolmo v Marce zcelil radlici rozbitou na kusy.

4. V sabinské diecézi žila jedna osmdesátiletá stařenka, jejíž dcera, když zemřela, zanechala nemluvně na kojení. Protože tedy chudičká stařena byla plná nouze a mléko neměla a nebyla žádná žena, která by dala pár kapek mléka, aby se maličký nasytil, jak to vyžadovala nutnost, nevěděla stařenka, kam by se obrátila o pomoc. A když nemluvně sláblo, jedné noci postrádajíc veškerou lidskou podporu, skropena deštěm slz, obrátila se celou myslí, aby se dovolávala pomoci blaženého otce Františka. A milovník věku nevinnosti se vzápětí objevil a pravil: „Ženo, já jsem František, kterého jsi v tolika slzách vzývala. Vlož své prsy do chlapečkových úst, protože Pán ti dá hojnost mléka.“ Stařena vyplnila světcův příkaz a osmdesátileté prsy hned vydaly hojnost mléka. O podivuhodném světcově daru se dozvěděli všichni a mnoho mužů i žen spěchalo, aby ho vidělo. A protože to, co dosvědčují oči, jazyk zpochybňovat nemůže, byli všichni povzbuzeni, aby chválili Boha v podivuhodné moci a milé dobrotě jeho svatého.

5. Ve Spoletu měli muž a žena jediného syna, nad kterým každý den plakali jako nad rodinnou hanbou. Paže měl totiž tak spojeny s krkem, kolena připojena k hrudi a nohy srostlé s hýžděmi, že nevypadal ani jako lidský potomek, ale spíše jako nějaký netvor. Když byla žena proto trýzněna obrovskou bolestí, s hojným nářkem volala ke Kristu a vzývala pomoc svatého Františka, aby ráčil pomoci jí nešťastné, uvržené do takové hanby. Jedné noci, když kvůli tomuto zármutku upadla do smutného spánku, zjevil se jí svatý František, který ji konejšil laskavými slovy a navíc jí radil, aby chlapce odnesla na nedaleké místo, zasvěcené jeho jménu, kde dosáhne úplného uzdravení, když bude na tom místě pokropen ve jménu Páně vodou ze studny. Když však ona zanedbala vyplnění světcova příkazu, opakoval jí to samé podruhé. A když se jí zjevil potřetí, odvedl ženu i s chlapcem až před bránu zmíněného místa tak, že kráčel před nimi. Když na zmíněné místo přišli kvůli zbožnosti také urozené ženy a bylo jim ženou pečlivě vyloženo předchozí vidění, společně s ní ukázaly chlapce bratřím, a když nabraly vodu ze studny, nejurozenější z nich vlastníma rukama nemluvně obmyla. A chlapec se ihned, se všemi údy uvedenými na svá místa, jevil zdráv a velikost zázraku uvedla všechny v úžas.

5a.Pozdější dodatek55. V Susách, jistý mladík z Rivarolo, jménem Ubertino, který vstoupil do Řádu menších bratří, v době svého noviciátu vyděšením z nějakého hrozného strachu upadl do šílenství a velmi vážnou chorobou ochrnutí celé pravé polovice těla přišel kromě pohybu a citu také o sluch a řeč. Když takto k bolesti bratří ležel ubožák po mnoho dní na lůžku, blížila se slavnost blaženého Františka, při jehož vigilii, kdy mu bylo dopřáno několik jasných chvilek, jazykem třeba neschopným, ale důvěřivým srdcem, jak jen mohl, vzýval dobrotivého otce. Při ranní hodince, když se všichni bratři věnovali v kostele Božím chválám, hle, blažený otec, oblečený v hábitu bratří, stál v nemocničce u zmíněného novice a v onom příbytkuzazářilo veliké světlo56. A pak ruku vztaženou nad jeho pravou stranou vedl ji v lahodném dotyku od hlavy až k patě, prsty vložil do jeho uší57 a na pravé rameno vtiskl nějaké znamení: „Toto ti bude,“ pravil, „znamením, že Bůh ti zcela navrátil zdraví skrze mne, jehož příkladem jsi byl veden, abys vstoupil do řádu.“ A přepásal ho provazem, protože ležel bez něho, a řekl mu: „Vstaň a jdi do kostela, abys zbožně s bratry vykonal povinné chvály!“ Po těch slovech, když se ho chtěl chlapec dotknout rukama a políbit mu nohy, aby mu poděkoval, zmizel mu blažený otec z očí. A mladík, když mu bylo navráceno zdraví těla i užívání rozumu, s oživenými smysly a řečí vstoupil do kostela k velikému úžasu bratří i světských lidí, kteří tam tehdy byli a viděli ho dříve ochrnutého a pomateného. Zapojil se do Božích chval, a když po pořádku zázrak vypověděl, zapálil mnohé k úctě ke Kristu a k blaženému Františkovi.

6. Ve vesnici Cori v ostijské diecézi jednomu muži onemocněla noha tak, že nemohl vůbec chodit, ani se hýbat. Uvržen tak do nesmírné bolesti a zbaven naděje na lidskou pomoc, začal jedné noci, jako by blaženého Františka viděl před sebou, rozvíjet před ním své nářky: „Pomoz mi, svatý Františku, vzpomeň si na mou službu a na úctu, kterou jsem ti prokazoval. Vždyť jsem tě vezl na svém oslu, políbil jsem tvé svaté nohy a ruce, vždy jsem ti byl oddán, vždy jsem se choval dobrotivě a teď umírám v nejkrutějších mukách této bolesti.“ Pobízen těmito nářky, ihned přišel ten, který pamatuje na prokázané dobrodiní, ten, který je vděčný za oddanost, a bdícímu muži se zjevil i s jedním bratrem. Řekl, že přišel na jeho volání a že mu přinesl lék k uzdravení. Místa bolesti se dotkl malou hůlkou, která na sobě měla písmeno Tau, vřed hned praskl, a tak mu daroval dokonalé uzdravení. A co je ještě podivuhodnější, posvátné znamení Tau zůstalo na památku zázraku vtisknuté na místo uzdraveného vředu.

Tímto znamením označoval svatý František své listy, kdykoli nějaký z lásky napsaný posílal.

7. Ale zatímco mysl se rozptýlila pestrostí vyprávění, když procházela zázraky slavného otce Františka, pro zásluhy tohoto praporečníka kříže znovu přichází pod Božím vedením ke znamení spásy Tau. A to proto, abychom si mohli uvědomit, že jako byl kříž tomu, kdo bojuje za Krista nejvyšší zásluhou ke spáse, tak se i tomu, kdo zvítězil s Kristem, stal potvrzujícím znamením cti.

8. Vždyť toto veliké a podivuhodné tajemství kříže, v němž jsou dary milostí, zásluhy ctností a poklady moudrosti a vědění58 ukryty v tak nesmírné hlubině, že moudrým a rozumným světa je skryto, ale Kristovu maličkému bylo tak plně zjeveno59, že celý svůj život nenásledoval nic než stopy kříže, neznal nic než sladkost kříže a nekázal nic než slávu kříže. Vskutku totiž mohl na počátku svého obrácení s apoštolem říci: Ať je ode mě daleko, abych se chlubil něčím jiným, než křížem našeho Pána Ježíše Krista60. Nicméně také vskutku v průběhu svého života mohl dodat: Na těch, kdo budou zachovávat toto nařízení, ať spočine pokoj a slitování61. Při umírání pak mohl jistě dodat: Na svém těle nosím rány Pána Ježíše62. Ale i to, co my každý den toužíme od něho slyšet: Milost našeho Pána Ježíše Krista ať je s vámi, bratři. Amen63.

9. Chlub se tedy již bezpečně slávou kříže64, slavný praporečníku Kristův, neboť křížem jsi začal, podle zásad kříže jsi postupoval, a nakonec, když jsi v kříži dokonal, skrze svědectví kříže všem věřícím zjevuješ, jakou slávu máš v nebi. Bezpečně ať tě již následují ti, kteří vycházejí z Egypta65, protože poté, co rozdělí moře66 holí Kristova kříže, přejdou poušť67 a překročí Jordán68 smrtelnosti, vejdou podivuhodnou mocí jeho kříže do zaslíbené země živých69. Tam ať nás uvede pravý vůdce a Spasitel lidí, Ježíš Kristus ukřižovaný70, pro zásluhy svého služebníka Františka, k chvále a slávě Boha jediného a trojího, který žije a kraluje na věky věků. Amen71.

Končí zázraky, které se staly po odchodu blaženého Františka.

 

1 Srv. Flp 3,10.

2 Srv. Lk 24,39.

3 Většinu zázraků přebírá sv. Bonaventura z díla Tomáše z Celana, a to především z PojZáz, ale také z 1Cel a 2Cel. Přidává však i některé další zázraky, jako je právě sen pochybujícího papeže Řehoře IX., který pak v roce 1237 napsal tři buly, ve kterých potvrzoval pravost stigmat.

4 Srv. Mt 1,20; 2,13.19.

5 Srv. PojZáz 10.

6 Srv. Jan 20,27.

7 Srv. Jan 20,25.

8 Srv. 1 Jan 1,1.

9 Srv. PojZáz 8.

10 Srv. Mt 6,6.

11 Srv. PojZáz 11-13.

12 Srv. Iz 40,26.

13 Srv. Lk 10,30.

14 Srv. PojZáz 6.

15 Srv. Mt 20,15.

16 Ohledně odstavců 1-8 srov. PojZáz 40; 46; 43; 42; 44; 45; 47 a 48.

17 Srv. Joz 23,14.

18 Srv. Lk 7,13.

19 Srv. 2 Sam 24,17.

20 Srv. Žl 49[50],14.

21 Srv. Sk 17,31.

22 Bulou Mirificans z 16. května 1230.

23 Ohledně odstavců 1-3 srov. PojZáz 49; 50; 51.

24 Dnes Ciociaria.

25 Středověká délková míra jeden krok je přibližně 0,8 m.

26 Tuto epizodu Tomáš z Celana nezmiňuje. Biskupem je míněn Rinaldo dei Congi di Segni, který se stal biskupem v Ostii v r. 1234 a za papeže byl zvolen v r. 1254.

27 Ohledně odstavců 5-12 srov. PojZáz 54; 57; 58; 59; 56; 61; 52; 187.

28 Srv. Job 1,19.

29 Srv. Jer 19,1.

30 Srv. Lk 2,26.

31 Ohledně odstavců 1-5 srv. PojZáz 81; 82; 83; 86; 84; 85.

32 Srv. Mt 8,26.

33 Srv. Mt 8,26.

34 Odstavce 1-5 přejímá sv. Bonaventura z PojZáz 88; 89; 91; 93; 94.

35 V té době (1204-1261) část Řecka dobytá křižáky. Řek byl tedy místní, zatímco jeho pán byl „latinský“.

36 Srv. Mt 18,27.

37 Srv. Mt 25,36.43.

38 Srv. Mt 6,13; 2 Tim 4,18.

39 Srv. Sk 12,7.10.

40 Srv. Ez 4,16.

41 Srv. Lk 23,47.

42 Ohledně odstavců 1-5 srv. PojZáz 95; 96; 97; 99; 98.

43 Srv. Žl 126[127],1.

44 Srv. Jer 20,17; Job 3,21-22.

45 Dnešní Terni v Umbrii.

46 Srv. Lv 23,7.

47 Ohledně odstavců 1-7 srv. PojZáz 116; 118; 119; 120; 122; 123; 117.

48 Srv. Jan 1,9; Ef 5,8.

49 Také tento dodatek byl vložen na příkaz generálního ministra Jeronýma z Ascoli (budoucího papeže Mikuláše IV). O tomto zázraku napsal také list bratřím z Assisi.

50 Ohledně odstavců 1-7 srv. PojZáz 125; 109; 152-154; 1Cel 137; PojZáz 150; 147; 146; 148; 149; 181.

51 Tuto epizodu Tomáš z Celana nikde neuvádí.

52 Ohledně odstavců 2-4 srv. PojZáz 100; 102-103; 129; 128.

53 Srv. Mdr 11,16.

54 Ohledně odstavců 1-5 srv. PojZáz 16; 189-192; 183-186; 182; 158.

55 I tento dodatek nechal vložit generální ministr Jeroným z Ascoli.

56 Srv. Sk 12,7.

57 Srv. Mk 7,33.

58 Srv. Kol 2,3.

59 Srv. Mt 11,25.

60 Gal 6,14.

61 Gal 6,16. Latinské „hanc regulam“ překládáme jako „toto nařízení“, ale stejně tak bychom mohli přeložit jako „tuto řeholi“.

62 Gal 6,17.

63 Gal 6,18.

64 Srv. Gal 6,14.

65 Srv. Ex 13,17; Žl 113[114],1.

66 Srv. Žl 135[136],13.

67 Srv. Žl 67[68],8.

68 Srv. Dt 27,3.

69 Srv. Žl 141[142],6.

70 Srv. Gal 3,1.

71 Srv. Zj 10,6; 11,15.