XV. kapitola

O jeho svatořečení a přenesení

1. František, služebník a přítel Nejvyššího, zakladatel a vůdce Řádu menších bratří, učitel chudoby, vzor kajícnosti, hlasatel pravdy, zrcadlo svatosti a vzor veškeré evangelní dokonalosti, doprovázen nebeskou milostí, dospěl řádným postupem od nejnižšího až k nejvyššímu. Tohoto obdivuhodného muže, nesmírně bohatého chudobou, vznešeného pokorou, oživeného umrtvováním, moudrého prostotou a vynikajícího veškerou bezúhonností mravů, kterého učinil Bůh podivuhodně slavným za jeho života, ještě nesrovnatelně slavnějším učinil při jeho smrti. Neboť poté co blažený muž odešel ze světa, když onen svatý duch vstoupil do domu věčnosti, kde se mu dostalo plným douškem z pramene života oslavení, zanechal na těle vtištěná znamení budoucí slávy1, aby ono svaté tělo, jehož vášně i ono samo byly ukřižovány, přešlo již v nové stvoření, a jedinečnou výsadou aby ukazovalo podobu Kristova utrpení a neobvyklým zázrakem zjevovalo krásu zmrtvýchvstání.

2. Na oněch blažených údech byly vidět hřeby, zázračně utvořené Boží mocí z jeho masa, a tak do masa vrostlé, že se na ně z jedné strany zatlačilo, vystupovaly hned na druhé straně jako spojené a tvrdé šlachy. Na jeho těle byla také zjevně nalezena rána na boku, nezasazená ani nezpůsobená člověkem, na způsob zraněného boku Spasitele, která na samotném našem Vykupiteli zjevovala tajemství lidského vykoupení a nového zrození. Barva hřebů byla černá jako železo, avšak rána v boku byla červená a na těle se stáhla do kroužku tak, že připomínala překrásnou růži. Ostatní jeho tělo, které dříve jak nemocí, tak přirozeně bylo spíše tmavší, zářilo nesmírnou bělostí a naznačovalo tak krásu onoho druhého šatu.

3. Jeho údy se na dotyk jevily tak měkké a ohebné, až se zdálo, že se vrátily k měkkosti dětského věku, a byly ozdobeny jasnými znameními nevinnosti. Když se tedy na běloskvoucím těle černaly hřeby a rána v boku se červenala jako jarní růžový květ, není divu, že tak půvabná a podivuhodná různost těšila ty, kdo na ni patřili, a uváděla je v úžas. Synové plakali pro ztrátu tolik milovaného otce, ale překypovali nemenší radostí, když na něm líbali znamení nejvyššího Krále. Nezvyklost zázraku obracela pláč v jásot a hloubavost rozumu uchvacovala v úžas. Neboť pro všechny přihlížející to byla tak nezvyklá a neobyčejná podívaná, posila víry a roznícení lásky, že ty, kteří o tom slyšeli, to vedlo k obdivu a k přání to vidět.

4. Poté co se lidé doslechli o odchodu blaženého otce a roznesla se zpráva o zázraku, sbíhali se rychle na to místo, aby tělesnýma očima spatřili to, co by zahnalo každou pochybnost rozumu a dovršilo radost srdce. Tak bylo dovoleno mnoha assiským občanům, aby ona posvátná stigmata na vlastní oči viděli a rty políbili.

Protože však jeden z nich, jistý učený a rozvážný rytíř, jménem Jeroným, významný a slavný muž, o těchto posvátných znameních pochyboval a byl nevěřící2 jako Tomáš, horlivěji a směleji před bratry i ostatními občany pohyboval hřeby světcovy ruky a dotýkal se vlastníma rukama3 nohou a boku, takže odstranil veškerou ránu pochybností ze srdce svého i ostatních, když si dotykem ověřil, že jsou pravými znameními Kristových ran. Proto se stal právě on mezi jinými stálým svědkem této pravdy tak nezpochybnitelně poznané, že ji potvrdil přísahou, zatímco se dotýkal svatých Písem.

5. Bratři a synové, kteří byli svoláni k otcově odchodu, se té noci, kdy svatý vyznavač Kristův odešel, i s celým zástupem lidu tak věnovali Božím chválám, že to nepřipomínalo ani tak obřady za zemřelé, jako spíše shromáždění andělů. Když se rozednilo, zástupy, které se sešly, vzaly ratolesti stromů4 a obrovské množství svící a s hymny a zpěvy přenesly svaté tělo do města Assisi. Když procházeli kolem kostela svatého Damiána, kde pobývala se svými sestrami tehdy uzavřena, nyní v nebesích oslavena, ona vznešená panna Klára, na chviličku se tam zastavili a svaté tělo, ozdobené nebeskými drahokamy, nechali oněm svatým pannám, aby je viděly a políbily. Když s jásotem konečně dorazili do města, vzácný poklad, který nesli, pohřbili se vší úctou v kostele svatého Jiří. Na tomto místě se jako chlapec učil číst, tady později poprvé kázal a tam nakonec přijal první místo k odpočinku.

6. Ctihodný otec odešel z neštěstí tohoto světa roku tisícího dvoustého dvacátého šestého od vtělení Páně, dne 4. října, v sobotu večer5, a pohřben byl v neděli.

Ihned však blažený muž, ozářen patřením na Boží tvář, se začal skvít mnohými a velkými zázraky, aby tak vznešenost jeho svatosti, která, dokud žil v těle, byla k nápravě mravů světu známa skrze příklady dokonalé spravedlnosti, byla, když již kraluje s Kristem6, potvrzena k všemožnému posílení víry zázraky Boží moci z nebe. A když v různých částech světa jeho slavné zázraky a četná dobrodiní dosažená skrze něho přiváděly velmi mnoho lidí k oddanosti ke Kristu a vzbuzovaly úctu k jeho svatému, a když to bylo hlásáno jak řečí, tak i skutky, doneslo se ke sluchu nejvyššího velekněze, pana Řehoře IX., jak veliké skutky vykonal Bůh skrze svého služebníka Františka.

7. Když tento pastýř církve nejen podle zázraků, o kterých slyšel po jeho smrti, ale také podle důkazů, které na vlastní oči za jeho života viděl a rukama se jich dotýkal7, uznal, pevnou vírou utvrzen, jeho obdivuhodnou svatost a nijak proto nepochyboval, že je v nebi Pánem oslaven. A aby jednal ve shodě s Kristem, jehož byl náměstkem, ze zbožného uvážení rozhodl, že se má stát na zemi slavným a zvláště hodným veškeré úcty. A na ujištění světa o oslavení přesvatého muže nechal prozkoumat shledané a sepsané zázraky dosvědčené vhodnými svědky těmi z kardinálů, kteří se zdáli té záležitosti méně nakloněni. Když byly zázraky pečlivě prozkoumány a ode všech schváleny, s jednotným souhlasem a na radu jeho bratří a všech prelátů, kteří byli v té době na papežském dvoře, rozhodl se k jeho svatořečení. Proto přišel osobně roku tisícího dvoustého dvacátého osmého od vtělení Páně, dne 16. července, v neděli do města Assisi, aby s velikou slávou, která by se dala dlouho popisovat, zapsal blaženého otce do seznamu svatých.

8. Když se léta Páně tisícího dvoustého třicátého sešli bratři na generální kapitule konané v Assisi, bylo 25. května tělo Pánu zasvěcené přeneseno do baziliky vystavěné na jeho počest. A zatímco byl tento posvátný poklad, označený pečetí nejvyššího Krále, přenášen, ráčil ten, jehož podobu nesl na sobě, vykonat četné zázraky, aby láska věřících byla skrze jeho spasitelnou vůni uchvacována k běhu8 za Kristem. Vskutku bylo vhodné, aby u toho, jehož si Bůh již za života oblíbil a zamiloval, a milostí kontemplace ho jako Henocha9 přenesl do ráje, a do nebe ho uchvátil na ohnivém voze10 vroucností lásky jako Eliáše, jeho blažené ostatky šířily ze svého místa zázračnou vůni, neboť již kvetl mezi nebeskými květy věčné zahrady.

9. Jak tento blažený muž zářil za života podivuhodnými znameními ctností, tak i ode dne svého odchodu až do přítomnosti se, oslavován Boží mocí, skvěje v různých částech světa přejasnými znameními zázraků. Neboť slepým i hluchým, němým i chromým, vodnatelným i ochrnutým, posedlým i malomocným, ztroskotaným i zajatcům dostává se pro jeho zásluhy záchrany a pomoci ve všech nemocech, potřebách a nebezpečích. A když jsou jeho prostřednictvím vzkříšeni i mnozí mrtví, zjevuje se věřícím ke slávě svého svatého11, velikost moci Nejvyššího12, jemuž patří čest a sláva na nekonečné věky věků. Amen13.

Končí život blaženého Františka.

 

1 Srv. Řím 8,18.

2 Srv. Jan 20,27.

3 Srv. 1 Jan 1,1.

4 Srv. Jan 12,13; Mt 21,8.

5 Tím jsou míněny první nešpory ze 4. října, to znamená, že sv. František zemřel v sobotu 3. října večer.

6 Srv. Zj 20,4.

7 Srv. 1 Jan 1,1.

8 Srv. Pís 1,3-4.

9 Srv. Gn 5,24.

10 Srv. 2 Král 2,11.

11 Srv. Žl 4,4.

12 Srv. Lk 1,35.

13 Srv. Řím 16,27.