XIII. kapitola

O svatých stigmatech

1. Bylo zvykem andělského muže Františka, že nikdy nezahálel v dobrém, ale tak jako nebeští duchové po Jákobově žebříku buď vystupoval k Bohu, nebo sestupoval1 k bližnímu. Naučil se totiž rozdělovat čas propůjčený mu k zásluze tak prozíravě, že část věnoval namáhavému získávaní bližních, část klidným výstupům kontemplace. Proto když podle potřeby místa a času vyhověl starosti o spásu druhých, opouštěl nepokoj zástupů a odcházel do skrytosti samoty a na klidné místo, aby neomezován pobýval s Pánem a setřásl tak prach, který na něm při styku s lidmi mohl ulpět2.

Dva roky předtím než odevzdal svého ducha nebi, byl řízením Boží prozřetelnosti po rozličných námahách vyveden do samoty na vyvýšené místo, které se nazývá hora La Verna. Když tam podle obvyklého zvyku začal čtyřicetidenní půst k poctě svatého archanděla Michaela, byl naplněn hojněji než obvykle sladkostí nebeské kontemplace, roznícen ještě vroucnějším plamenem nebeských přání a začal zakoušet hojnost vlévání darů nebeské inspirace. Byl totiž vynesen do výše ne jako zvědavý pátrač po velebnosti, kterého je třeba srazit slávou3, ale jako věrný a rozumný služebník4, který hledá Boží přání, s nímž se s nejvyšší vroucností touží zcela sjednotit.

2. Prostřednictvím Božího zjevení se jeho mysli dostalo vnuknutí, že mu při otevření evangelní knihy bude Kristem odhaleno, co bude na něm a od něho Bohu nejvíce milé. Nejprve se tedy s velikou vroucností pomodlil, pak vzal z oltáře knihu evangelií a nechal ji ve jménu svaté Trojice otevřít prostřednictvím svého druha, muže svatého a Bohu oddaného. Při trojím otevření knihy připadl pokaždé na utrpení Páně a vpravdě muž plný Boha poznal, že jako napodoboval Krista ve skutcích života, tak dříve než z tohoto světa odejde5, bude se mu muset připodobnit i v souženích a v bolestech utrpení. A třebaže bylo jeho tělo již slabé pro přílišnou strohost života, který vedl, a pro ustavičné nesení Pánova kříže, nijak se nezalekl, ale naopak se ještě odhodlaněji rozhodl mučednictví přijmout. Nepřemožitelný žár lásky k dobrému Ježíši se v něm totiž rozmohl v ohnivé pochodně a plameny natolik, že ani velké vody nemohly uhasit jeho tak silnou lásku6.

3. Když byl tedy serafínským žárem touhy unášen vzhůru k Bohu a sladkostí společného utrpení přetvářen v toho, který chtěl být z nesmírné lásky7 ukřižován, jednoho rána kolem svátku Povýšení svatého kříže, zatímco se na úbočí hory modlil, uviděl serafa, který měl šest ohnivých, zářících křídel8, jak sestupuje z nebeských výšin. A když se rychlým letem snesl do vzduchu k místu nedaleko Božího muže, objevil se mezi křídly obraz ukřižovaného člověka, který měl ruce i nohy do tvaru kříže rozpjaté a ke kříži přibité. Dvě křídla měl zdvižena nad hlavou, dvě byla rozpřažená k letu a dvě zahalovala celé tělo9. Když to viděl, silně užasl a jeho srdce pronikala radost smíšená se zármutkem. Radoval se z laskavého pohledu, v němž viděl, že na něho v podobě serafa hledí Kristus, ale přibití na kříž pronikalo jeho duši mečem10 soucitné bolesti.

Nesmírně se divil pohledu na tak nepochopitelné vidění, protože věděl, že se slabost utrpení nijak neshoduje s nesmrtelností serafínského ducha. Nakonec z toho pochopil, jak mu Pán zjevil, že proto bylo jeho očím Boží prozřetelností předloženo takové vidění, aby Kristův přítel dopředu věděl, že se má celý proměnit do podoby Krista ukřižovaného, ne skrze mučednictví těla, ale žárem ducha. Když vidění zmizelo, v jeho srdci zanechalo podivuhodný žár, ale i jeho tělu vtisklo neméně podivuhodnou podobu znamení.

10 Ihned se totiž na jeho rukou a nohou začala objevovat znamení hřebů, tak jak je chvíli předtím spatřil na podobě ukřižovaného muže. 11 Zdálo se, jako by ruce i nohy byly uprostřed probity hřeby, na vnitřní straně rukou a na horní straně nohou byly vidět hlavičky hřebů a jejich hroty vystupující na druhé straně. 12 Hlavičky hřebů v rukou a nohou byly černé a kulaté, ony hroty však podlouhlé, zakřivené a jakoby rozbité, které z těla vystupovaly a ostatní tělo přečnívaly. 13 Také pravý bok byl jako probodený kopím a byl potažen rudou jizvou, z níž často vytékala svatá krev, která smáčela hábit i kalhoty.

4. Kristův služebník viděl, že stigmata tak zřetelně vtištěná do jeho těla nemůže před důvěrnými druhy skrýt. Přesto se bál vyjevit Pánovo tajemství a byl velmi zmítán pochybnostmi, zda by měl promluvit o tom, co viděl, nebo mlčet.

Zavolal proto některé bratry, a když k nim obecnými slovy promluvil, vyložil jim svou pochybnost a žádal o radu. Jeden z bratří, milostí i jménem Iluminát11, který pochopil, že viděl něco zázračného a zdál se mu být pro to, co viděl, velmi ohromený, svatému muži řekl: 4 „Bratře, věz, že někdy jsou ti zjevována božská tajemství nejen pro tebe samého, ale také pro druhé. Proto je snad právem třeba se obávat, abys neskrýval to, co jsi přijal k prospěchu mnohých, a nebyl posouzen jako hodný pokárání za ukrývání hřivny12.“ Jeho slovem byl svatý muž pohnut, ačkoli jindy byl zvyklý říkat: Mé tajemství patří mně13, přesto tehdy s velkou bázní vyložil průběh předchozího vidění a dodal, že ten, který se mu zjevil, řekl i jiné věci, které neodhalí nikomu z lidí, dokud bude živ.

Je třeba věřit, že slova onoho svatého serafa, který se podivuhodně zjevil na kříži, byla tak tajemná, že proto lidem nebylo dovoleno je vyslovit14.

5. Když tedy skutečná Kristova láska proměnila milujícího do stejné podoby15, poté co strávil čtyřicet dní v samotě, jak se rozhodl, a nadešla slavnost archanděla Michaela, sestoupil andělský muž František z hory. Nesl si s sebou podobu Ukřižovaného, nevytvořenou rukou umělce na kamenných nebo dřevěných deskách, ale vepsanou prstem živého Boha16 v údech těla. A protože je dobré skrývat tajemství Krále17, muž znalý královského tajemství ona posvátná znamení všemožně skrýval. Jelikož však je Boží odhalovat ke své slávě veliké skutky, které koná, Pán sám, který vtiskl ona znamení ve skrytosti, zjevně skrze ně působil zázraky, aby se podivuhodná a skrytá moc oněch stigmat stala zjevnou slávou znamení.

6. V rietském kraji se totiž rozmohla velmi nebezpečná nákaza, která krutě hubila skot i všechny ovce, a žádný lék na ni nezabíral. Avšak jeden bohabojný muž byl v noci prostřednictvím snu vybídnut, aby rychle odešel k poustevně bratří a získal vodu, v níž si Boží služebník František, který tam v té době pobýval, umýval ruce i nohy, a aby jí pokropil všechen dobytek. Ráno tedy vstal, šel na to místo, a když onu vodu od druhů svatého muže tajně získal, nakažený skot i ovce jí pokropil. A jaký zázrak! Jakmile se nemocných zvířat ležících na zemi dotklo i jen pár kapek, nabyla dřívějších sil, okamžitě vstala, a jako kdyby žádnou nemocí netrpěla, spěchala na pastvu. Tak se stalo, že podivuhodnou mocí oné vody, která byla ve styku se svatými ranami, morová rána dočista ustoupila a stáda byla zachráněna před nákazou.

7. V okolí zmíněné hory La Verny, ještě dříve než tam svatý muž pobýval, když z hory vystupoval mrak, ničívala pravidelně prudká bouře s krupobitím úrodu země. Avšak po tom blaženém zjevení k údivu obyvatel krupobití přestalo, aby i samotná nezvykle projasněná podoba nebe hlásala skvělost onoho nebeského zjevení a moc stigmat vtištěných na tomto místě.

Také se stalo18, že v zimě jel kvůli tělesné slabosti a neschůdnosti cest na oslu jednoho chudého člověka. Aby se nějak ukryl před nepohodlím sněhu a nastávající noci, rozhodl se přenocovat pod převisem vysoké skály, když se mu z uvedených důvodů nepodařilo dosáhnout přístřeší. Když však svatý muž zpozoroval, že si onen člověk pro sebe brblá, sténá a hází sebou sem a tam, protože nemohl, přikrytý jen tenkou přikrývkou, pro krutý mráz usnout, zapálen žárem Boží lásky, pohladil ho nataženou rukou. A jaký zázrak! Sotva se ho dotkla jeho svatá ruka, která nesla žár uhlíku serafa19, veškerý chlad zmizel a muže uvnitř i navenek zalilo takové teplo, jako kdyby z otvoru pece v něm vyšlehl žár plamenů. Posílen tak v té chvíli na duši i na těle, spal mezi kamením a sněhem až do rána příjemněji, než by si kdykoli odpočinul ve vlastní posteli, jak sám později tvrdil.

Tak je jistými důkazy potvrzeno, že ona posvátná znamení byla vtištěna mocí toho, který serafínským působením očišťuje, osvěcuje a zapaluje, když očištěním z vnějšku s podivuhodnou účinností přinášela tělům svěžest a teplo i uzdravení z nákazy, jak se to projevilo i po smrti ještě jasnějšími divy, které je třeba vylíčit na patřičném místě později.

8. Ačkoli se sám s velikou pečlivostí snažil skrývat poklad nalezený na poli20, přesto ho nemohl utajit, a tak někteří stigmata na rukou i na nohou viděli, třebaže měl ruce téměř ustavičně zakryté a od té doby chodil obutý.

Za jeho života je viděli mnozí bratři, kteří ačkoli to byli muži pro vynikající svatost hodní veškeré důvěry, přesto pro vyloučení jakékoliv pochybnosti, přísahou, při níž se dotýkali svatých písem, potvrdili, že stigmata byla i že je viděli.

Viděli je také pro přátelství, které ke svatému muži chovali, i někteří kardinálové, kteří složili chvály na posvátná stigmata v próze, v hymnech a v antifonách, které vytvořili na jeho počest, a tak slovem i písmem vskutku vydali svědectví pravdě21.

Také nejvyšší velekněz, pan Alexandr, když kázal lidu, před mnohými bratry i přede mnou potvrdil, že ona posvátná stigmata viděl na vlastní oči ještě za světcova života.

Při jeho smrti je vidělo více než padesát bratří, Bohu zasvěcená panna Klára s ostatními svými sestrami a bezpočet světských lidí, z nichž, jak je uvedeno na příslušném místě, je velmi mnozí ze zbožnosti líbali a kvůli jistotě svědectví se jich dotýkali rukama22.

Ránu v boku však tak starostlivě skrýval, že ji za jeho života nemohl nikdo spatřit, leda lstí.

Jeden bratr, který mu obvykle nezištně pomáhal, ho zbožnou lstí přiměl, aby si svlékl hábit k vyprášení, díval se pozorně a spatřil ránu, k níž rychlým dotykem přiložil tři prsty a jak pohledem, tak dotykem prozkoumal velikost rány.

Podobnou lstí ji uviděl i ten bratr, který byl v té době jeho vikářem.

Také jeho druh, bratr obdivuhodné prostoty, když se z důvodu nemoci dotýkal nemocných lopatek, strčil ruku do kapuce, a když mu náhodou sklouzla k posvátné ráně, způsobil mu velikou bolest.

10 Proto nosil od té doby kalhoty ušité tak, aby dosahovaly až k pažím a ránu v boku zakrývaly.

11 Avšak ti bratři, kteří je prali nebo občas vyprášili hábit, protože je nacházeli potřísněné krví, nepochybně skrze jasné znamení došli k poznání ohledně posvátné rány, 12 na niž později s odhalenou tváří23 při jeho smrti i s mnohými ostatními patřili a zároveň ji uctívali.

9. Vzhůru tedy, nejzdatnější rytíři Kristův, nes zbroj samotného nepřemožitelného Vůdce, kterou mocně chráněn, přemůžeš všechny protivníky! Nes korouhev nejvyššího Krále, pohledem na niž se vzmuží všichni bojovníci Božího vojska! Nes pečeť Krista, nejvyššího velekněze, pro kterou jsou tvá slova a skutky po zásluze všemi přijímána jako nezpochybnitelná a pravdivá! Neboť již pro rány Pána Ježíše, která na svém těle nosíš, už ti nikdo nesmí působit těžkosti24, ale spíše kterýkoliv Kristův služebník ať tě má ve zbožné úctě. Vždyť skrze tato nejjistější znamení, dosvědčená ne dvěma nebo třemi svědky, jak dostačuje, ale tak mnohými, že je to až nadbytečné, se Boží důkazy na tobě a skrze tebe staly naprosto hodnověrnými25 a nevěřícím odnímají všechen závoj výmluv, zatímco věřící ve víře upevňují, důvěrou naděje je povznášejí a zapalují je ohněm lásky.

10. Vpravdě se již naplnilo ono první vidění, které jsi měl; totiž že budeš vůdcem v Kristově vojsku a že máš být poctěn nebeskou zbrojí, zdobenou znamením kříže. Jak vidění Ukřižovaného na počátku tvého obrácení, které tě duchovně proniklo mečem sdílené bolesti, tak i zvuk hlasu přicházejícího z kříže jako od Kristova vznešeného trůnu a od tajné slitovnice26, jak jsi to potvrdil svými svatými slovy, jsou proto považovány za nepochybně pravdivé.

Rovněž i kříž, který již během tvého života viděl bratr Silvestr, jak podivuhodně vychází z tvých úst; stejně i meče na způsob kříže, jak pronikají tvé nitro, které viděl Bohu zasvěcený Pacifik; i tebe v podobě kříže pozvednutého do vzduchu, když svatý Antonín kázal o nápisu na kříži, jak to spatřil andělský muž Monaldus, o tom se pravdivě věří a potvrzuje, že to bylo spatřeno jako nebeské zjevení a ne jako smyšlený přelud.

Nakonec to, že již blízko smrti se ti zároveň zjevuje vznešená podoba serafa i pokorný obraz Ukřižovaného, jež tě zevnitř zapalují a zvnějšku poznamenávají jako dalšího anděla vystupujícího od východu slunce, neboť na sobě neseš znamení živého Boha27, poskytuje výše zmíněným událostem jistotu víry a tím se tomu dostává svědectví pravdy28.

Je to již sedm zjevení Kristova kříže, která se na tobě nebo v tvé blízkosti během času podivuhodně projevila a ukázala. Jako bys po šesti stupních prošel až k tomu sedmému, na kterém jsi nakonec spočinul. Vždyť Kristův kříž nabídnutý i přijatý na počátku tvého obrácení, později v průběhu života životem osvědčený, ustavičně na sebe braný a dávaný za příklad ostatním, ukázal naprosto jasně, že jsi nakonec dosáhl vrcholu evangelní dokonalosti. Takový důkaz křesťanské moudrosti vepsaný do prachu tvého těla nikdo vskutku zbožný ať neodmítá, nikdo vskutku věrný ať ho nezpochybňuje a nikdo opravdu pokorný ať ho nesnižuje, neboť je vskutku božsky dán najevo a je hoden plného přijetí29.

 

XIV. kapitola

O jeho trpělivosti a o přechodu smrti

1. František, který byl již jak tělesně, tak duchovně přibit s Kristem na kříž30, nejen že planul k Bohu serafínskou láskou, ale také s ukřižovaným Kristem žíznil po záchraně mnohých. Umrtvené tělo nechával tedy vozit, protože kvůli hřebům vyrostlým na nohou nemohl chodit po městech a vesnicích, aby ostatní povzbudil k nesení Kristova kříže. Také bratřím říkával: „Začněme, bratři, sloužit Pánu, našemu Bohu, protože až dosud jsme byli jen málo platní.“ Planul také velikou touhou vrátit se k počáteční pokoře, aby jako na začátku sloužil malomocným, a tělo již zesláblé přílišnou námahou chtěl znovu povolat k dřívější službě. Umiňoval si, že pod Kristovým vedením vykoná veliké věci, a třebaže údy umdlévaly, on, silný a zapálený duchem, očekával v novém zápase vítězství nad nepřítelem. Vždyť ani malátnost, ani zahálka nemá místo tam, kde ostruha lásky pobízí stále k většímu. Takový totiž byl u něho soulad mezi tělem a duchem a taková odhodlanost k poslušnosti, že když usiloval o dosažení vší svatosti, nejen že mu tělo nebránilo, ale snažilo se ho i předběhnout.

2. Aby také Božímu muži vzrostl vrchol zásluh, které se všechny vpravdě dovršují v trpělivosti, začal trpět rozličnými nemocemi tak těžce, že na něm sotva zůstalo něco z jeho údů bez utrpení nesmírné bolesti. Nakonec byl dlouhotrvajícími a ustavičnými nemocemi doveden až k tomu, že maso bylo stráveno a na kostech visela skoro už jen kůže31. A třebaže byl tísněn krutými tělesnými bolestmi, tyto své těžkosti nenazýval tresty, ale sestrami.

Když byl jednou sužován více než obvykle ostny bolestí, řekl mu jeden prostý bratr: „Bratře, pros Pána32, aby s tebou jednal mírněji, neboť se zdá, že jeho ruka tísní více než je třeba.“ Jakmile to světec uslyšel, zaúpěl a zvolal: „Kdybych neznal tvoji prostou čistotu, hrozil bych se od tohoto okamžiku tvé společnosti, protože ses odvážil posuzovat Boží soudy ohledně mě jako hodné pokárání.“ A ačkoli byl celý oslabený délkou těžké nemoci, vrhl se na zem, až si tvrdým pádem narazil slabé kosti. A když políbil zemi, řekl: „Děkuji ti, Pane Bože, za všechny tyto své bolesti a prosím tě, můj Pane, abys jich přidal i stokrát víc, když budeš chtít. To mi bude nejmilejší, když mě budeš stíhat bolestí a nebudeš mě šetřit33, protože mojí vrchovatou útěchou je naplnění tvé svaté vůle.“ Bratřím se proto zdálo, že vidí jakoby druhého Joba, kterému jak vzrůstala neduživost těla, narůstala zároveň i síla ducha.

10 Sám také dlouho předem předvídal svůj skon, a když se den přechodu blížil, řekl bratřím, že zakrátko odložit stánek34 svého těla, jak mu bylo Kristem zjeveno.

3. Když byl tedy po dvou letech od vtištění posvátných stigmat, tedy ve dvacátém roce od svého obrácení, jako kámen určený pro stavbu nebeského Jeruzaléma, opracován mnoha zkušebními údery trýznivých nemocí a jako dílo tepané pod kladivem rozličného trápení byl přiveden k dokonalosti, požádal, aby byl přenesen k Svaté Marii z Porciunkule, aby tam, kde přijal Ducha milosti35, odevzdal ducha života36. Když ho tam přivezli, aby příkladem Pravdy ukázal, že nemá se světem nic společného, v oné tak těžké nemoci, která se končila v úplném vyčerpání, lehl si v zápalu ducha zcela nahý na holou zem, aby v poslední hodině, v níž mohl ještě nepřítel zuřit, zápasil nahý s nahým. Když tak ležel na zemi, poté, co odložil drsné roucho, jak byl zvyklý, pozdvihl tvář k nebi37 a celý zahleděný do Jeho slávy38, levou rukou si zakryl ránu na pravém boku, aby nebyla vidět. A bratřím řekl: „Co jsem měl udělat, to jsem učinil39, co máte dělat vy, ať vás naučí Kristus.“

4. Světcovi druhové rozplakali, protože byli zasaženi zázračným šípem soucitu. Jeden z nich, o němž svatý muž říkal, že je jeho kvardiánem, z Božího vnuknutí poznal jeho přání. Rychle vstal a podal Kristovu chudému hábit s provazem i kalhoty, které chtěl, se slovy: „Toto ti jako chudému půjčuji a ty to z příkazu svaté poslušnosti přijmi.“ Svatý muž se z toho raduje a jásá nesmírnou radostí srdce, a protože vidí, že až do konce zachoval věrnost paní chudobě, pozdvihne dlaně k nebi40 a velebí svého Krista, za to, že zbaven všeho, kráčí k němu svobodný. Vždyť i to, že nechtěl mít ani hábit, leda půjčený od druhého, to všechno konal z horlivosti pro chudobu.

Ve všem se chtěl skutečně podobat Kristu ukřižovanému, který chudý, v bolestech a nahý visel na kříži. Proto, když na počátku svého obrácení zůstal nahý před biskupem, chtěl i na konci života odejít ze světa nahý a bratry, kteří byli přítomni, zavázal poslušností lásky, aby ho nechali, až uvidí, že zemřel, ležet na zemi nahého po takovou dobu, za jakou by někdo mohl pohodlně urazit jednu míli. Byl mužem vskutku plně křesťanským, když se snažil dokonale napodobovat za života Krista žijícího, v umírání umírajícího a po smrti mrtvého, a zasloužil si, aby byl ozdoben i podobností navenek.

5. Když se konečně přiblížila hodina jeho odchodu, nechal k sobě zavolat všechny bratry, kteří na tom místě byli, a v zármutku nad jeho smrtí je konejšil útěšnými slovy a s otcovskou náklonností je vyzýval k Boží lásce. Promluvil také o zachovávání trpělivosti, chudoby a víry svaté římské církve, přičemž dával ve všech ustanoveních přednost svatému evangeliu. A když všichni bratři seděli okolo, vztáhl nadruce41 a s rukama složenýma na způsob kříže, neboť to znamení vždycky miloval, mocí a jménem Ukřižovaného požehnal všem bratřím, jak přítomným, tak nepřítomným. Pak dodal: „Prospívejte všichni synové v bázni Boží a zůstávejte v ní vždycky. A protože se blíží budoucí pokušení a soužení42, šťastní ti, kteří vytrvají43 v tom, co začali. Já už vážně spěchám k Bohu, jehož milosti vás všechny svěřuji.“ Poté co dokončil toto milé napomenutí, přikázal muž Bohu nejmilejší, aby mu byla přinesena kniha evangelií, a prosil, aby mu četli evangelium podle Jana, které začíná od místa: Před velikonočními svátky44. Sám pak, nakolik mohl, začal nahlas žalm: Hlasitě k Hospodinu volám, hlasitě Hospodina zapřísahám, až do konce, dokud nepravil: obklopí mě spravedliví, až se mě ujmeš45.

6. Nakonec, když se na něm naplnila všechna tajemství, ona přesvatá duše opustila tělo a byla přijata do hlubiny Božího jasu a blažený muž zesnul v Pánu.

Jeden z jeho bratří a učedníků viděl onu blaženou duši, jak je v podobě velmi jasné hvězdy, položené na bělostném obláčku46, která byla nesena nad spoustami vod47 přímou cestou vzhůru do nebe, jako by zářila bělostí vznešené svatosti a byla plná jak hojností nebeské moudrosti, tak hojností milosti, pro které si svatý muž zasloužil vejít do místa světla a míru, kde s Kristem odpočívá navěky.

V té době byl ministrem bratří v Terra di Lavoro bratr Augustin, svatý a spravedlivý muž, který byl již v posledním tažení a dlouho předtím už pozbyl řeči. Náhle, jak slyšeli ti, kteří tam stáli, vykřikl a řekl: „Počkej na mě, otče, počkej, vždyť už jdu s tebou!“ A když se bratři ptali a velice divili, na koho tak směle mluví, odpověděl: „Což nevidíte našeho otce Františka, jak jde do nebe?“ A hned se jeho svatá duše odloučila od těla a následovala přesvatého otce.

Assiský biskup se z důvodu poutě právě v té době nacházel v kapli svatého Michaela na Monte Gargano, když se mu blažený František zjevil během té noci, kdy zemřel, a řekl mu: „Opouštím svět a jdu do48 nebe.“ Jakmile biskup ráno vstal, vyprávěl druhům, co viděl, a vrátil se do Assisi, kde, když se bedlivě vyptal, s jistotou poznal, že blažený otec z tohoto světa odešel v tu hodinu, kdy mu to ve vidění oznámil.

Ptáci skřivani, přátelé světla, kteří se bojí temnot soumraku, v hodinu přechodu svatého muže, když již nastal soumrak nadcházející noci, přiletěli ve velikém množství nad střechu domu 10 a dlouho tam kroužili s nezvyklým jásotem a vydávali tak radostné a jasné svědectví49 o slávě světce, který měl ve zvyku vyzývat je k Boží chvále.

 

1 Srv. Gn 28,12.

2 Srv. Lk 10,11.

3 Srv. Přís 25,27.

4 Srv. Mt 24,45.

5 Srv. Jan 13,1.

6 Srv. Pís 8,6-7.

7 Srv. Ef 2,4.

8 Srv. Iz 6,2.

9 Srv. Iz 6,2.

10 Srv. Lk 2,35.

11 To znamená „osvícený“. Jeden z druhů sv. Františka, od kterého se sv. Bonaventura dozvěděl některé podrobnosti ze světcova života.

12 Srv. Mt 25,25.

13 Srv. Iz 24,16.

14 Srv. 2 Kor 12,4.

15 Srv. 2 Kor 3,18.

16 Srv. Mt 17,9; Ex 31,18.

17 Srv. Tob 12,7.

18 Toto vyprávění nenajdeme nikde u Tomáše z Celana.

19 Srv. Iz 6,6.

20 Srv. Mt 13,44.

21 Srv. Jan 1,7; 5,33.

22 Srv. 1 Jan 1,1.

23 Srv. 2 Kor 3,18.

24 Srv. Gal 6,17.

25 Srv. Dt 19,5; Žl 96[97],5.

26 Srv. Lk 2,35; Nm 7,89.

27 Srv. Zj 7,2.

28 Srv. Jan 5,33.

29 Srv. 1 Tim 1,15; 4,9.

30 Srv. Gal 2,19.

31 Srv. Job 19,20; Pláč 4,8.

32 Srv. Sir 38,9.

33 Srv. Job 6,10.

34 Srv. 2 Petr 1,14.

35 Srv. Žid 10,29.

36 Srv. Gn 6,17.

37 Srv. Job 11,15.

38 Srv. Sk 7,55.

39 Srv. 1 Král 19,20.

40 Srv. 2 Par 6,13.

41 Srv. Gn 48,14.

42 Srv. Sir 27,6.

43 Srv. Mt 10,22.

44 Srv. Jan 13,1.

45 Srv. Žl 141[142],2-8. Sv. Bonaventura při popisu smrti sv. Františka vynechává některé detaily, které uvádí 1Cel 108 a 2Cel 216.

46 Srv. Zj 14,14.

47 Srv. Žl 28[29],3.

48 Srv. Jan 16,28.

49 Srv. Jan 1,7.