XI. kapitola

O chápání Písma a duchu proroctví

1. Neúnavné úsilí o modlitbu společně s ustavičným cvičením se ve ctnostech přivedlo Božího muže k takové jasnosti mysli, že ačkoli si znalost posvátných písem neosvojil studiem, přesto osvícen paprsky věčného světla zkoumal hlubiny Písma s podivuhodnou bystrostí rozumu. Jeho mysl, očištěná od každé poskvrny, pronikala skrytost tajemství, a kde učená moudrost zůstává stát venku, tam vstupovala láska milujícího. A kdykoli četl v posvátných knihách, to, co jednou objal duchem, pevně vtiskoval do paměti, proto ne nadarmo sluchem přijímal s duchovní pozorností to, čím se v ustavičné vroucnosti zabýval láskou.

Když se ho jednou bratři ptali, zda se mu líbí, že se vzdělanci již přijatí do Řádu věnují studiu posvátných Písem, odpověděl: „Líbí se mi to, ovšem jen dokud podle Kristova příkladu, který, jak čteme, se více modlil, než četl, ani oni se nezapomínají snažit o modlitbu a nesnaží se tolik, aby věděli, jak mají mluvit, ale aby konali to, co slyší, a tím, že to budou dělat, předkládali to i druhým ke konání. Přeji si,“ řekl, „aby moji bratři byli evangelními učedníky a v poznání pravdy prospívali tak, že porostou v čistotě prostoty, aby neoddělovali holubičí prostotu a hadí opatrnost1, které obě vynikající Učitel spojil svými požehnanými ústy.“

2. Když byl v Sieně dotazován nějakým řeholníkem, doktorem posvátné teologie, ohledně otázek obtížných k pochopení, odkrýval tajemství Boží nauky s takovou jasností moudrosti, že onen učený muž mocně užasl a s obdivem prohlásil: „Vskutku teologie tohoto svatého otce, vynesena čistotou a kontemplací do výše jako na křídlech, je létající orlicí; naše vědění se však plazí břichem po zemi.“

A i když mu scházela výmluvnost2, přesto plný vědění objasňoval nejasné otázky a skryté věci vynášel na světlo. Není proto v rozporu, když svatý muž obdržel od Boha poznání Písem, jestliže skrze dokonalé následování Krista šířil v nich popsanou pravdu svým konáním a když skrze úplné pomazání svatého Ducha měl v srdci jejich učené poznání.

3. Také duch proroctví na něm tak zazářil, že předvídal věci budoucí a nahlížel skrytosti srdcí, vzdálené viděl jako přítomné a sám se zázračně zjevoval jako přítomný těm, kteří byli vzdáleni. Neboť jednou, když vojsko křesťanů obléhalo Damietu, byl muž Boží u toho, vyzbrojen ne zbraněmi, ale vírou. Když se tedy v den bitvy chystali křesťané k boji, jakmile o tom Kristův služebník uslyšel, silně si posteskl a řekl svému druhu: „Jestliže dojde k chystanému boji, ukázal mi Pán, že to křesťanům neprospěje; avšak, řeknu-li to, budu pokládán za hlupáka, budu-li zticha, neuniknu svému svědomí. Co si o tom myslíš?“ Jeho druh mu odpověděl: „Bratře, ať ti nijak nezáleží na tom, budeš-li posuzován3 lidmi, protože za hlupáka nezačneš být pokládán až teď. Ulehči svému svědomí a boj se více Boha než lidí4.“ Jakmile to Kristův herold uslyšel, vstal a podle spasitelných příkazů šel ke křesťanům, odvracel je od boje, ohlašoval jim prohru. Pravda se jim však stala výmyslem, zatvrdili své srdce5 a nechtěli se vrátit. 10 Šli, střetli se a bojovali; celé křesťanské vojsko se dalo na útěk a z bitvy si namísto triumfu odnesli ostudu. 11 Mrtvých a zajatých bylo kolem šesti tisíc, a tak byl počet křesťanů touto řeží vskutku oslaben. 12 Tak se jasně ukázalo, že se nemělo opovrhovat moudrostí chudého; neboť duše spravedlivého muže zvěstuje pravdu lépe než sedm strážců na hlídce někde na výšině6.

4. Jindy také, když po svém návratu ze zámoří přišel do Celana, aby tam kázal, zval ho z pokorné uctivosti jistý rytíř s velikou naléhavostí k sobě na oběd. Přišel proto do rytířova domu a celá rodina se z příchodu chudého hosta radovala. 3 Než se však dali do jídla, přednesl muž se zbožnou myslí, podle obvyklého zvyku, prosby a chvály Bohu, při nichž stál s očima pozdviženýma k nebi7. Když modlitbu dokončil, František si důvěrně zavolal laskavého hostitele stranou a takto k němu promluvil: „Bratře hostiteli, přemožen tvými prosbami, vstoupil jsem do tvého tomu, abych tu pojedl. Uposlechni teď rychle mých napomenutí, protože ty nebudeš jíst tady, ale jinde. Nyní vyznej své hříchy, zkrušen bolestí pravé kajícnosti, aby v tobě nezůstalo nic, co bys nevyjevil v pravdivé zpovědi. Neboť dnes ti Pán odplatí, že jsi s takovou zbožností přijal jeho chudé.“ Onen muž ihned uposlechl světcových slov a jeho druhu odkryl ve zpovědi veškeré hříchy, učinil pořízení o svém domě8 a jak jen mohl, se připravoval na smrt. Konečně přistoupili ke stolu a jakmile ostatní začali jíst, hostitel náhle vydechl ducha, zastižen, podle slov Božího muže, nenadálou smrtí. 10 Tak se zásluhou hostitelova milosrdenství stalo, že když podle výroku Pravdy přijal proroka, obdržel odměnu jako prorok9. 11 Když totiž skrze prorockou předpověď svatého muže onen jemu oddaný rytíř učinil opatření proti nenadálé smrti, takže vyzbrojen zbraněmi kajícnosti unikl věčnému odsouzení a vstoupil do věčných příbytků10.

5. V době, kdy svatý muž ležel nemocen v Rieti, jistý prebendář, jménem Gedeon, podvodník a světák, byl zachvácen vážnou nemocí a ležel na lůžku. Když ho k němu dopravili, zároveň s přítomnými ho v slzách prosil, aby ho poznačil znamením kříže. Svatý muž mu na to řekl: „Když jsi předtím žil podle přání těla11 a neobával ses Božích soudů, jak tě mám poznačit křížem? Jen pro oddané prosby příchozích tě poznačím ve jménu Páně znamením kříže. Ty však věz, že budeš trpět ještě víc, vrátíš-li se zdráv k tomu, cos vyzvracel12. Neboť pro hřích nevděčnosti dostává se vždy horšího než prve13.“ Poté co tak nad ním učinil kříž, ihned ten, který ležel zkroucen, vstal zdráv a propukl v Boží chválu. „Já“, jásal, „jsem zdráv!“ Kosti jeho beder totiž, jak mnozí slyšeli, zapraskaly, jako když se suché dříví láme rukou. Po krátké době však na Boha zapomněl14 a tělo znovu oddal nečistotě. Když jednou večer večeřel v domě jednoho kanovníka a té noci tam také spal, na všechny se náhle zřítila střecha domu. A zatímco ostatní unikli smrti, jako jediný byl usmrcen a zahuben onen nešťastník. Spravedlivým Božím soudem se tak konec tohoto člověka stal kvůli hříchu nevděčnosti a pohrdání Bohem horší než začátek15, neboť za přijaté odpuštění je třeba být vděčný a opakovaná neřest se protiví dvojnásob.

6. Jindy zas přišla za světcem jedna urozená, Bohu oddaná žena, aby mu vyjevila svou bolest a požádala ho o pomoc. Měla totiž velmi krutého muže, kterého snášela jako protivníka ve službě Kristu; a tak prosila světce, aby se za něho modlil, aby Bůh ráčil obměkčit jeho srdce svou milostí. Když to uslyšel, řekl jí: „Jdi v pokoji a bez pochybností očekávej útěchu, které se ti od tvého muže dostane.“ A dodal: „Řekni mu jménem Božím a mým, že teď je čas milosti, pak bude čas spravedlnosti.“ Poté, co přijala požehnání, vrací se ona žena, vyhledává svého muže a oznamuje mu vzkaz. Duch svatý na něho sestoupil16, a tak jej učinil ze starého novým stvořením, že se vší mírností17 odpověděl: „Paní, služme Pánu a zachraňme své duše.“ Na radu svaté manželky vedli proto po mnoho let zdrženlivý život a ve stejný den odešli oba k Pánu.

Zajisté je třeba obdivovat na Božím muži sílu prorockého ducha, která údům již usychajícím navracela svěžest a zatvrzelým srdcím vtiskovala zbožnost, avšak neméně obdivuhodná je průzračnost téhož ducha, která předem poznávala dění budoucí a také pronikala tajemství svědomí; byl jako druhý Eliseus, obdařený dvojnásobným duchem18 Eliášovým.

7. Neboť když jednomu, sobě blízkému, muži ze Sieny předpověděl něco ohledně jeho smrti, když se o tom doslechl onen učený muž, o němž byla již výše učiněna zmínka, že s ním rozmlouval o Písmech, protože pochyboval, vyptával se svatého otce, zda řekl to, co se z vyprávění onoho muže dozvěděl. Nejenom, že mu potvrdil, že to řekl, ale také tomu, který se vyptával na cizí záležitost, prorocky předpověděl jeho vlastní smrt. A aby ho o tom ubezpečil ještě více, podivuhodně vyjevil jistou tajnou obavu jeho svědomí, kterou zmíněný muž nikomu živému neřekl, a spasitelnou radou ji odstranil. K potvrzení toho všeho se přidává i to, že onen řeholník skončil tak, jak mu Kristův služebník předpověděl.

8. V té době, kdy se vracel ze zámoří a měl za průvodce bratra Leonarda z Assisi, stalo se, že unaven a zemdlen nasedl na chvilku na osla. Jeho druh, neméně unaven, zatímco ho následoval, připouštěje cosi lidského, začal si pro sebe říkat19: „Jeho a moji rodiče si spolu nehráli jako rovný s rovným. A hle, on si jede a já mu pěšky vedu osla.“ Když tak uvažoval20, svatý muž ihned sestoupil z osla a řekl: „Nehodí se, bratře, abych já jel a ty abys šel pěšky, protože ve světě jsi byl urozenější a mocnější než já.“ V té chvíli bratr strnul a naplněn studem, poznal, že byl přistižen; padl mu k nohám21 a smáčen slzami otevřeně odhalil své smýšlení a prosil o odpuštění.

9. Jeden bratr22 oddaný Bohu i Kristovu služebníku, zabýval se často v srdci myšlenkou, že nebeské milosti bude hoden ten, koho bude svatý muž zahrnovat důvěrnou láskou a toho, kterého by pokládal za cizího, toho třeba pokládat za vyloučeného z počtu Bohem vyvolených. Když tak byl častěji sužován náporem takových myšlenek, usilovně toužil po přátelství s Božím mužem, a přestože nikomu přání svého srdce neodhalil, soucitný otec si ho k sobě laskavě zavolal a takto k němu promluvil: „Ať tě, synu, neznepokojují žádné myšlenky, protože tě mezi svými drahými pokládám za nejdražšího a rád ti věnuji dar svého přátelství a lásky.“ Bratr užasl a z oddaného se stal ještě oddanějším, a nejenže rostl v lásce ke svatému muži, ale také působením milosti Ducha svatého byl zahrnut dary ještě většími.

Když také, zavřen v cele, pobýval na hoře La Verna, přál si jeden z jeho druhů23 s velikou touhou, aby měl jeho rukou něco napsaného ze slov Páně a něco krátce připsaného. Věřil totiž, že se tak zbaví těžkého pokušení ne těla, ale duše, kterým byl trýzněn, nebo ho bude lehčeji snášet. 7 Když byl tak velikou touhou sužován, trápil se v srdci, protože přemožen ostychem, neodvažoval se ctihodnému otci onu věc vyjevit. Ale komu neřekl člověk, tomu to odhalil Duch. Přikázal totiž, aby mu zmíněný bratr přinesl inkoust a papír, a podle bratrova přání napsal vlastní rukou Chvály Páně, připsal mu závěrečné požehnání, a řekl mu: „Vezmi si tento lístek a pečlivě ho uchovávej až do dne své smrti.“ 10 Bratr přijal onen vytoužený dar a hned všechno to pokušení zmizelo. 11 List byl uchován, a když se později ukázal jako zázračný, dosvědčil Františkovy ctnosti.

10. Jeden bratr, aspoň podle vnějšího zdání, byl vynikající ve svatosti, znamenitý svým chováním, přesto však dosti zvláštní. Po celou dobu se oddával modlitbě a mlčení zachovával s takovou opatrností, že měl ve zvyku zpovídat se ne slovy ale posunky. Stalo se, že svatý otec na to místo přišel, bratra viděl a mluvil o něm s ostatními bratry. Když ho všichni doporučovali a vychvalovali, muž Boží odpověděl: „Přestaňte, bratři, abyste mi na něm nechválili ďábelský klam. V pravdě vězte, že je to ďábelské pokušení a podvodný klam.“ Bratři to ztěžka přijímali, protože si mysleli, že je nemožné, aby se podvodné léčky maskovaly tolika znameními dokonalosti. Když onen bratr po několika dnech24 z Řádu odešel, jasně se projevilo, s jakou jasností vnitřního nazírání prohlédl muž Boží tajnosti jeho srdce25.

Mnohým, kteří vypadali, že stojí26, takto s neochvějnou pravdivostí předpovídal pád, ale ještě mnohem většímu počtu zvrácených předpovídal obrácení ke Kristu, a tak se zdálo, že je blízko k patření do odlesku věčného světla27, v jehož podivuhodné záři jeho duchovní zrak spatřoval věci tělesně vzdálené, jako by byly přítomné.

11. Jednou když měl jeho vikář kapitulu, on se modlil v cele, aby stál jako prostředník28 mezi bratry a Bohem. Když svatý muž v duchu viděl, jak se jeden z nich, oděn jakýmsi pláštěm obrany, nepodřizuje kázni, zavolal si jednoho z bratří a řekl mu: „Viděl jsem, bratře, na hřbetě onoho neposlušného bratra ďábla, jak mu drží sevřenou šíji, a ten podroben takovému jezdci, když pohrdl jhem poslušnosti, poddal se jeho opratím. A když jsem za bratra prosil Boha, démon ihned zmaten zmizel. Jdi tedy a řekni bratru, aby šíji bez otálení sklonil pod jho svaté poslušnosti!“ Bratr, napomenut prostředníkem, se okamžitě obrátil k Bohu a pokorně se vrhl k vikářovým nohám.

12. Jindy se také stalo, že k poustevně v Grecciu přišli dva bratři z daleka, aby spatřili Božího muže a přijali od něho požehnání, po kterém již delší dobu toužili. Když však dorazili, nenašli ho, protože se již z veřejných míst uchýlil do cely, a tak zkroušeně odcházeli. A ejhle, když se vzdalovali, ačkoli o jejich příchodu ani odchodu nemohl nijak podle lidského vnímání vědět, vyšel proti obvyklému zvyku z cely, zavolal za nimi a podle toho, jak si přáli, jim ve jménu Kristově požehnal znamením kříže29.

13. Jednou přišli dva bratři z Terra di Lavoro, z nichž ten starší dával mladšímu nemalá pohoršení30. Když tedy dorazili k otci, zeptal se on toho mladšího, jak se k němu bratr průvodce na cestě choval. Když mu na to odpověděl: „Docela dobře“, dodal: „Dej si pozor, bratře, abys pod rouškou pokory nelhal. Vím totiž, vím; ale počkej chvilku a uvidíš.“ Bratr velmi užasl, jak duchem poznal věci tak vzdálené. Vskutku však po několika dnech31, ten, který pohoršoval bratra, pohrdl Řádem a odešel pryč, aniž by prosil otce za odpuštění nebo přijal zasloužené pokání k nápravě. Na jeho jednom pádu tak zazářily dvě věci najednou, a to nestrannost Boží spravedlnosti a pronikavost prorockého ducha.

14. Jak se také, působením božské moci, jevil vzdáleným jako přítomný, je již patřičně známo z výše uvedeného, připomene-li se, jak se nepřítomen zjevil bratřím proměněný na ohnivém voze32 a jak se objevil na arelatské kapitule ve tvaru kříže.

Je třeba věřit, že se to stalo Božím řízením, aby podivuhodným zjevením tělesné přítomnosti jasněji vyniklo, jak byl jeho duch přítomný a jak byl průchodný pro světlo věčné moudrosti, která je nad každý pohyb pohyblivější, všude pro svou čistotu dosáhne, v každém pokolení vchází do svatých duší a utváří Boží přátele a proroky33. Prostým a maličkým34 totiž obvykle vznešený Učitel odkrývá svá tajemství, jak to nejprve ukázal na Davidovi, nejlepším z proroků, později na Petrovi, knížeti apoštolů, a nakonec na Kristově chudičkém, Františkovi. Neboť oni, ačkoli byli prostí pro nedostatečnou vzdělanost, stali se slavnými výukou Ducha svatého: tamten jako pastýř, aby pásl stádo35 Synagogy vyvedené z Egypta; onen jako rybář, aby naplnil síť36 církve rozmanitostí věřících; tento pak jako obchodník, aby koupil perlu evangelního života, když všechno prodal37 a rozdal pro Krista.

 

XII. kapitola

O účinnosti kázání a o milosti uzdravování

1. František, věrný služebník a sluha Kristův, aby konal všechno věrně a dokonale, věnoval se především cvičení v těch ctnostech, o kterých z vnuknutí Ducha svatého věděl, že se jeho Bohu více líbí.

Tak se stalo, že upadl do velikého zápasu pochybností, který poté, co se jím obíral po mnoho dní v modlitbě, předložil bratřím, kterým důvěřoval, aby ho ukončili. Řekl: „Bratři, co radíte, co schválíte? Mám se věnovat modlitbě, nebo mám odejít kázat? Vždyť já, maličký, prostý a neučený ve výmluvnosti38, jsem dostal větší milost k modlitbě než k řečnění. Zdá se totiž, že zisku a hromadění milostí se dosahuje při modlitbě, při kázání se však rozdávají dary přijaté z nebe. Při modlitbě se také očišťují vnitřní hnutí a dochází ke sjednocení se s jediným, pravým a nejvyšším dobrem společně s posílením ctností; při kázání však dochází k zaprášení duchovních nohou, k roztržitosti ohledně mnoha věcí a k uvolnění kázně. A konečně při modlitbě mluvíme s Bohem a nasloucháme mu a tím, že vedeme téměř andělský život, přebýváme mezi anděly; při kázání je však třeba užívat velké vstřícnosti k lidem a žít mezi nimi po lidsku, o lidském přemýšlet, lidské vidět, lidsky mluvit a lidem naslouchat. 10 Ale proti tomu stojí jedna věc, která se zdá, že před Bohem převažuje nad tímto vším, a totiž to, že jednorozený Syn Boží, který je nejvyšší moudrost, sestoupil kvůli spáse duší z Otcova lůna39, 11 aby svým příkladem svět poučil, aby promluvil slovo spásy k lidem, které za cenu svaté krve vykoupil, křtem očistil40 a nápojem opatřil, přičemž pro sebe si neponechal zcela nic, co by ochotně nevydal za naši spásu. 12 A protože my musíme konat všechno podle vzoru, který na něm jako na vysoké hoře41 vidíme, zdá se, že se Bohu více líbí to, abych přerušil ticho a vyšel ven za prací.“

13 A i když s bratry po mnoho dní tato slova probíral, nedokázal s jistotou poznat, co by z toho měl zvolit jako Kristu skutečně milejší. 14 Třebaže totiž prorockým duchem42 poznával obdivuhodné věci, tuto otázku nebyl schopen sám od sebe jasně rozřešit, aby podle dokonalejší Boží prozřetelnosti byla záslužnost kázání zjevena nebeským výrokem a pokora Kristova služebníka aby zůstala zachována43.

2. Ten, který se veliké věci naučil od nejvyššího Mistra, se jako pravý menší nestyděl dotazovat se menších na malé věci. Měl totiž ve zvyku zkoumat se zvláštním úsilím, jakou cestou a jakým způsobem by mohl ještě dokonaleji sloužit Bohu podle jeho přání. Dokud žil, bylo toto jeho nejvyšší filosofií a největší tužbou, aby hledal u moudrých i u prostých, u dokonalých i nedokonalých, u mladých i u letitých, jak by mohl ještě ctnostněji dosáhnout vrcholu dokonalosti.

Vzal proto dva z bratří a poslal je za bratrem Silvestrem, který kdysi viděl kříž vycházející z jeho úst, a v té době se stále věnoval modlitbě na hoře nad Assisi, aby ohledně této pochybnosti vyzvěděl Boží odpověď, kterou by mu od Pána předal. To samé vzkázal i svaté panně Kláře, aby prostřednictvím nějaké zvlášť čisté a prosté panny z těch, které byly podřízeny jejímu vedení, a též ona s ostatními sestrami, aby se modlily a ohledně toho hledaly Pánovu vůli44. A podivuhodně se shodli na tomtéž, když jim bylo nebeským Duchem zjeveno, tj. ctihodnému knězi a Bohu zasvěcené panně, že je Božím přáním, aby jako Kristův herold vyšel kázat.

Proto jakmile se bratři vrátili a oznámili Boží vůli, kterou ohledně toho přijali, vstal, přepásal se a aniž by se jakkoliv zdržoval, vydal se na cestu. A šel s takovým zápalem, aby vykonal Boží příkaz, a tak rychle spěchal, jako by z nebe obdržel novou sílu, když na něm spočinula ruka Páně45.

3. Tak když se blížil k Bevagni, přišel na jedno místo, na kterém se shromáždilo veliké množství ptáků rozličných druhů. Jakmile je svatý Boží uviděl, rychle spěchal k tomu místu a pozdravil je, jako by měli rozum. A vskutku všichni čekali a obraceli se k němu, takže ti, kteří byli v křovinách, nakláněli hlavičky, když se k nim přiblížil, a neobvykle na něho dávali pozor, dokud nepřistoupil až k nim, aby všichni slyšeli Boží slovo, a starostlivě je napomenul slovy: „Moji bratři ptáci, musíte hodně chválit svého Stvořitele, který vás oblékl do peří, dal vám křídla k létání, poskytl vám čistotu vzduchu a bez vašeho přičinění se o vás stará.“ A když k nim takto a podobně promlouval, začali se ptáčci radovat: natahovali krčky, roztahovali křídla, otevírali zobáky a pozorně ho sledovali. A on s podivuhodným zápalem ducha procházel mezi nimi, dotýkal se jich hábitem, a přesto se žádný z nich nehnul z místa, dokud neodletěli všichni zároveň poté, co Boží muž udělal znamení kříže a dal jim dovolení s požehnáním. Druhové, kteří čekali na cestě, toto všechno pozorovali. Když se k nim prostý a čistý muž, vrátil, začal se obviňovat z nedbalosti, že až dosud ptákům nekázal.

4. Když pak procházel okolními místy, aby kázal, přišel do jednoho městečka, jménem Alviano, kde když se lid shromáždil a bylo nařízeno ticho, dalo se jen stěží něco zaslechnout kvůli vlaštovkám, které v tom místě hnízdily a hlasitě štěbetaly. Muž Boží, jak všichni slyšeli, k nim promluvil: „Moje sestry vlaštovky, už je čas, abych i já promluvil, protože vy jste toho napovídaly už dost. Poslouchejte slovo Boží a buďte zticha, dokud neskončí řeč Páně.“ A ony, jako by byly schopné chápat, okamžitě zmlkly a nehnuly se z místa, dokud celé kázání neskončilo. Všichni proto, kteří to viděli, byli naplněni úžasem a chválili Boha. Pověst o tomto zázraku se roznesla po okolí a mnohé přivedla k úctě ke světci a k věrné zbožnosti.

5. Vždyť i ve městě Parma, když se jeden student velkého nadání i s ostatními svědomitě věnoval studiu a byl vyrušován dotěrným štěbetáním jedné vlaštovky, začal druhům říkat: „Tato vlaštovka je jednou z těch, které jednou při kázání trápily Božího muže, Františka, dokud jim nepřikázal mlčet.“ Obrátil se pak k vlaštovce a s důvěrou jí řekl: „Ve jménu Božího služebníka, Františka, ti přikazuji, abys ke mně přilétla a zůstala zticha.“ A ona, jakmile zaslechla Františkovo jméno, jako by byla vyučena v kázni Božího muže, ihned zmlkla a jako do bezpečné ochrany se svěřila jeho dlaním. Užaslý student ji hned navrátil svobodu a její štěbetání už více neslyšel.

6. Jindy, když jednou služebník Boží kázal na břehu moře v Gaetě a zástupy se ze zbožnosti tlačily46, aby se ho mohly dotknout, služebník Kristův, protože se takové chvály lidu děsil, vskočil sám do jedné loďky ležící na břehu. A ona, jako by měla rozum, vnitřním pohonem se hýbala, a jak všichni s údivem viděli, bez veslaře se vzdálila dále od země. Když se však dostala po určité vzdálenosti na mořskou hlubinu, zůstala nepohnutě stát mezi vlnami tak dlouho, dokud svatý muž kázal těm, kdo stáli na břehu. Když vyslechli kázání, viděli zázrak a přijali požehnání, množství lidu ustoupilo, aby ho více netísnili, a loďka se z vlastního popudu vrátila na břeh.

Kdo by tedy byl tak zatvrzelé a bezbožné mysli, že by pohrdal Františkovým kázáním, jehož podivuhodnou mocí se stávalo, že se mu podřizovala nejen stvoření postrádající rozum, ale i neživé věci sloužily jako živé, když kázal?

7. Vskutku, Duch Páně, který ho pomazal a poslal47, a sám Kristus, Boží moc a moudrost48 provázel svého služebníka Františka, kamkoli přišel, aby oplýval slovy zdravého učení a skvěl se zázraky veliké moci. Neboť jeho slovo bylo jako planoucí oheň, který proniká do hlubin srdce, a mysl všech naplňovalo obdivem, protože nevynikalo skvělostí lidského důvtipu, ale šířilo vůni vánku Božího zjevení.

Jednou totiž, když měl kázat před papežem a kardinály, na radu ostijského pána svěřil paměti nějakou pečlivě sestavenou řeč, ale když se postavil doprostřed, aby pronesl slova povzbuzení, tak na všechno zapomněl, že nebyl schopen něco říct. Když to ale s pravdivou pokorou přiznal a utekl se k vzývání milosti Ducha svatého, ihned začal překypovat tak účinnými slovy a s tak velkou silou začal přivádět ke zkroušenosti mysl oněch vznešených mužů, že se jasně ukázalo, že mluvil ne on, ale Duch Páně.

8. A protože o tom, o čem druhé přesvědčoval kázáním, se u sebe nejprve přesvědčil skutkem, neobával se pokárání a s jistotou hlásal pravdu. Viny druhých neuměl uhlazovat, ale bodal do nich, a život hříšníků neuměl konejšit, ale drásal ho tvrdým káráním. Se stejnou stálostí mysli mluvil s velkými i malými a se stejnou duchovní radostí promlouval k malému i k velkému množství.

Lidé každého věku i obojího pohlaví spěchali, aby spatřili a slyšeli nového muže, kterého světu darovalo nebe. A on procházel různými kraji, horlivě hlásal evangelium, Pán s ním působil a jeho slova potvrzoval následujícími znameními49.

Neboť v síle jeho jména, hlasatel jeho pravdy, František, vyháněl zlé duchy50, uzdravoval nemocné51, a co je ještě větší, účinností svého kázání obměkčoval mysl zatvrzelých k pokání a tak zároveň vracel zdraví tělu i srdcím, jak dosvědčují některé z jeho skutků, které je třeba jako příklad uvést níže.

9. Ve městě Toscanella, byl vroucně přijat jako host jedním rytířem, který na něho velmi naléhal, aby uzdravil jeho jediného syna, který byl od narození ochrnutý. On ho pozdvihl rukou a okamžitě tak uzdravil, jak všichni viděli, že se mu všechny údy těla hned zpevnily52 a chlapec byl zdráv a při síle, takže ihned vstal, chodil, skákal radostí a chválil Boha53.

Ve městě Narni54 navrátil úplné zdraví jednomu ochrnutému, který přišel o schopnost ovládat všechny údy těla, když ho poznačil na naléhání biskupa znamením kříže od hlavy až k patě.

V rietském biskupství byl jeden chlapec od čtyř let tak oteklý, že si ani nohy neviděl, toho, když matka v slzách přinesla, svatý muž ihned uzdravil, jakmile se ho dotkl svatýma rukama.

U města Orte byl jeden chlapec tak zkroucen, že měl hlavu skloněnu až k nohám a mnohé kosti měl zlomené; rodiče za něho v slzách prosili, a když se mu od něho dostalo znamení kříže, ihned narovnán vstal a byl v té chvíli uzdraven.

10. Jedna žena z města Gubbio měla obě ruce tak zchromlé a zchřadlé, že s nimi nemohla vůbec pracovat; poté co nad ní udělal ve jménu Páně znamení kříže, obdržela tak dokonalé uzdravení, že se ihned vrátila domů a jako druhá Šimonova tchyně vlastníma rukama připravila pokrmy, aby posloužila jemu i chudým.

Ve vesnici Bevagna vrátil vytoužený zrak jedné dívce, která přišla o světlo očí, tak, že ve jménu Trojice třikrát potřel její oči svou slinou.

Jedna žena z města Narni byla stižena slepotou očí. Když se jí dostalo od něho znamení kříže, znovu nabyla vytouženého zraku.

Jeden chlapec z Bologně, který měl jedno oko tak zakryté skvrnou, že nemohl nic vidět a nedalo se mu nějakým lékem pomoci, poté co nad ním služebník Páně učinil znamení kříže od hlavy až k patě, znovu nabyl tak pronikavého zraku, že když později vstoupil do Řádu menších bratří, tvrdil, že daleko jasněji vidí na oko dříve nemocné než na oko stále zdravé.

Ve vesnici Sangemini byl přijat jako host jedním zbožným mužem, jehož žena byla sužována démonem; poté co se pomodlil, přikázal v síle poslušnosti démonovi, aby z ní vyšel a z Boží moci ji opustil tak rychle, aby bylo skutku zřejmé, že proti síle svaté poslušnosti neobstojí ani zarputilost démonů.

V Città di Castello posedl jeden zuřivý a ničemný zlý duch jednu ženu; poté, co se mu dostalo od svatého muže příkazu pod poslušností, s nevolí odešel a dříve posedlou ženu zanechal zdravou na duši i na těle.

11. Jeden bratr byl sužován tak hroznou nemocí, že mnozí tvrdili, že jde spíše o démonické trápení než o přirozenou nemoc. Často totiž sebou třískal o zem, svíjel se s pěnou u úst55 a údy těla měl hned zkroucené, hned zas napnuté, hned spletené, hned stočené, hned rovné a ztuhlé. Někdy byl celý napnutý a ztuhlý a s nohama v úrovni hlavy se vznesl do výše, odkud se pak najednou hrůzně zřítil. Když tak politováníhodně a nevyléčitelně trpěl, Kristův služebník plný slitování se nad ním ustrnul a poslal mu kousek chleba, z kterého jedl. A poté co chléb snědl, dostalo se nemocnému takové síly, že trýzeň této nemoci už více nezakusil.

V hrabství Arezzo se jedna žena po více dní namáhala s porodem a byla již blízka smrti a beze vší naděje na život, nezbýval jí jiný lék než Boží. Stalo se však, že když těmi kraji měl projíždět Kristův služebník kvůli tělesné nemoci na koni, bylo přes tu vesnici, kde ona žena trpěla, zvíře odváděno zpět. Místní lidé, jakmile uviděli koně, na kterém předtím svatý muž seděl, sňali uzdu a položili ji na ženu; když se jí dotkla, bylo zázračně všechno nebezpečí odvráceno a žena ihned ve zdraví porodila.

Jeden zbožný a bohabojný muž z Città della Pieve měl u sebe provaz, kterým byl svatý otec přepásán. 10 A když ve vesnici trpělo množství mužů a žen různými nemocemi, obcházel domy nemocných, namáčel provaz do vody, kterou dával pít nemocným, a tak byli mnozí uzdraveni.

11 A také když nemocní okusili z chlebů dotýkaných Božím mužem, rychle se působením Boží moci uzdravovali.

12. Jelikož Kristův herold při kázání zářil těmito a mnoha dalšími znameními zázraků, pozorně naslouchali tomu, co říkal, jako by mluvil anděl Páně. Neboť vynikající znamení ctností, duch proroctví56, účinnost zázraků, slova z nebe darovaná ke kázání, poslušnost stvoření postrádajících rozum, náhlá proměna srdcí při poslechu jeho slov, jeho vědění od Ducha svatého bez lidského učení, pověření ke kázání udělené ne bez zjevení nejvyšším veleknězem, navíc i Řehole, ve které je vyložen způsob kázání, potvrzená tímtéž Kristovým náměstkem, a také znamení nejvyššího Krále vtištěná jeho tělu jako pečeť – jsou jako deset svědků, kteří celému světu nepochybně dosvědčují, že František, herold Kristův, byl úctyhodný posláním, pravověrný v učení, obdivuhodný svatostí, a proto kázal Kristovo evangelium jako pravý posel Boží.

 

1 Srv. Mt 10,16.

2 Srv. 2 Kor 11,6.

3 Srv. 1 Kor 4,3.

4 Srv. Sk 5,29.

5 Srv. Jan 12,4.

6 Srv. Sir 37,14.

7 Srv. Jan 17,1.

8 Srv. Iz 38,1.

9 Srv. Mt 10,41.

10 Srv. Lk 16,9.

11 Srv. Gal 5,16.

12 Srv. Přís 26,11.

13 Srv. Mt 12,45.

14 Srv. Sd 3,7.

15 Srv. Mt 12,45.

16 Srv Sk 10,44.

17 Srv. Ef 4,2.

18 Srv. 2 Král 2,9.

19 Srv. Lk 11,38.

20 Srv. Mt 1,20.

21 Srv. Mk 5,22.

22 Podle 1Cel 49-50 jde o bratra Riceria z Marky.

23 Ani 2Cel 49 neprozrazuje jeho jméno, ale podle adresáta lístku, který se nám dochoval víme, že jím je bratr Lev (srv. PožLv 3)

24 Srv. Lk 15,13.

25 Oproti vyprávění 2Cel 28 vynechává sv. Bonaventura zmínku o světcovu vikáři, který nejvíc pochyboval, a který pak na radu sv. Františka vyzval bratra ke zpovědi.

26 Srv. 1 Kor 10,12.

27 Srv. Mdr 7,26.

28 Srv. Dt 5,5.

29 Podle 2Cel 45 je sv. František vyzval k ohlédnutí se prostřednictvím spolubratra.

30 2Cel 39,1 uvádí jaké pohoršení mu dával: „Nebyl mu totiž druhem, ale tyranem.“

31 Srv. Lk 15,13.

32 Srv. 2 Král 2,11.

33 Srv. Mdr 7,24.27.

34 Srv. Mt 11,25.

35 Srv. Jan 21,15.

36 Srv. Mt 13,47-48.

37 Srv. Mt 13,44-45.

38 Srv. 2 Kor 11,6.

39 Srv. Jan 1,18.

40 Srv. Ef 5,26.

41 Srv. Ex 25,40.

42 Srv. Zj 19,10.

43 Podle 1Cel 35 to měl sv. František vyřešeno už při svém návratu z Říma, kde žádal o povolení svého Řádu.

44 Srv. Lk 12,47.

45 Srv. Ez 1,3.

46 Srv. Lk 5,1. Tuto epizodu v předcházejících legendách nenajdeme.

47 Srv. Iz 61,1; Lk 4,18.

48 1 Kor 1,24.

49 Mk 16,20.

50 Srv. Mk 16,17.

51 Srv. Lk 9,2.

52 Srv. Sk 3,7.

53 Srv. Sk 3,8.

54 V tomto a v následujících odstavcích vybírá sv. Bonaventura zázraky z PojZáz a z 1Cel.

55 Srv. Mk 9,20.

56 Srv. Zj 19,10.