VII. kapitola

O lásce k chudobě a o podivuhodném doplňování toho, co scházelo

1. Mezi ostatními dary milostí, které od štědrého Dárce František obdržel, zasloužil si zvláštní výsadou, že láskou k nejvyšší chudobě rostl v bohatství prostoty. Protože si světec uvědomoval, že ona byla Božímu Synu blízká a že je již téměř z celého světa zapuzena, snažil se s ní zasnoubit tak trvalou láskou1, že nejen že pro ni opustil otce i matku2, ale také rozdal všechno, co mohl mít. Nikdo nedychtil po zlatě tak jako on po chudobě a žádný člověk nebyl při střežení pokladu bdělejší než on při střežení této evangelní perly. Jeho zrak pohoršovalo především to, když na bratřích viděl něco, co se zcela neshodovalo s chudobou. Ostatně sám byl od počátku Řádu až do smrti bohatý na hábit, provaz a kalhoty, a s tím byl spokojen.

V slzách často vzpomínal na chudobu Ježíše Krista a jeho Matky; a tvrdil, že proto je královnou ctností, protože tak skvěle zazářila na Králi králů3 a královně, jeho Matce. Když se ho bratři v soukromí ptali, jaká ctnost je nejvíc přiblíží ke Kristu, odpověděl, jako by odkrýval tajemství svého srdce: „Vězte, bratři, že chudoba je zvláštní cestou spásy, protože je potravou pro pokoru a kořenem dokonalosti, a její ovoce je hojné, ale skryté. 10 Vždyť ona je poklad ukrytý na evangelním poli4, kvůli jehož koupi je třeba prodat všechno, a co se prodat nedá, tím je třeba k jeho získání pohrdnout.

2. Říkával: „Ten, kdo touží dosáhnout jejího vrcholu, musí se jistým způsobem vzdát nejen světské chytrosti, ale také učené moudrosti, aby, zbaven tohoto vlastnictví, vstoupil do moci Páně a nahý se vrhl do náruče Ukřižovaného. Neboť nijak se dokonale nezříká světa ten, kdo si ve skrytosti srdce chrání pokladnici vlastního rozumu.“

Často také když kázal o chudobě, zmiňoval bratřím tento výrok z evangelia: „Lišky mají doupata a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by svou hlavu složil5.“ Proto učil bratry, aby si na způsob chudých stavěli chudé domy, ve kterých by nebydleli jako ve vlastních, ale jako v cizích, jako cizinci a poutníci. Říkával, že je zákonem poutníků být přijímán pod cizí střechu, prahnout po vlasti a pokojně procházet.

Někdy přikazoval zbořit vystavěné domy nebo bratry odtamtud vyhnat6, jestliže na nich zpozoroval něco, co se buď přivlastňováním si nebo přepychem příčilo evangelní chudobě.

Říkával, že ona je základem jeho Řádu, na jehož podloží celá stavba řehole především spočívá, takže jeho pevností je zpevňována a vyvrácením do základu vyvrácena.

3. Proto učil, jak se poučil ze zjevení, že vstup do svatého Řádu je třeba začít výrokem evangelia: Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej všechno, co máš, a rozdej to chudým; a tak přijímal do Řádu jen ty, kdo se vzdali všeho a nic si neponechali, jednak kvůli tomu, co se říká v evangeliu, ale také proto, aby ponechaný majetek nebyl k pohoršení.

Proto v Marce Ankonské odpověděl jistému žadateli o přijetí do Řádu jako pravý patriarcha chudých: „Chceš-li být přidružen ke Kristovým chudým, rozdej svůj majetek chudým světa!“ Jakmile to muž uslyšel, odešel, ale veden tělesnou láskou, zanechal svůj majetek příbuzným a chudým nedal nic. Když se to od něho samého světec dozvěděl, tvrdě ho pokáral a řekl: „Běž si svou cestou, bratře moucho, protože dosud jsi nevyšel ze svého domu a ze svého příbuzenstva7. Svým příbuzným jsi odevzdal svůj majetek a chudé jsi podvedl, nejsi hoden svatých chudých. Začal jsi u těla a duchovní stavbě jsi tak položil mizerné základy.“ Tělesný člověk8 se vrátil ke svým a vzal si zpět svůj majetek, který nechtěl nechat chudým, a ctnostný záměr velmi rychle opustil.

4. Jindy, když byla na místě Panny Marie z Porciunkule taková bída, že nemohli posloužit bratřím, kteří tam přicházeli na návštěvu, ani v tom, co si žádala nutnost, přišel za Božím mužem jeho vikář9, vylíčil mu bídu bratří a žádal, aby bylo dovoleno ponechat si nějaké věci vstupujících noviců, k jejichž použití by se bratři mohli uchýlit v pravý čas10. Muž znalý vyššího úradku mu odpověděl: „Ať je nám to cizí, nejmilejší bratře, abychom pro jakéhokoli člověka jednali v řeholi bezbožně. Spíše si přeji, abys obnažil oltář slavné Panny, když si toho žádá nutnost, než aby ses i jen nepatrně prohřešil proti slibu chudoby a zachovávání evangelia. Neboť blažené Panně bude milejší, že je její oltář obnažen a rada svatého evangelia dokonale zachovávána, než aby byl oltář ozdoben, ale slíbená rada jejího Syna byla opomíjena.“

5. Když jednou procházel muž Boží s druhem Apulií, nalezl na cestě u Bari veliký měšec, naditý, jako by byl téměř plný peněz, kterému se hovorově říká prak. Druh napomíná a vytrvale pobízí Kristova chudého, aby zvedl měšec ze země a peníze rozdal chudým. Muž Boží to však odmítl a tvrdil, že v nalezeném měšci je ďábelská nástraha a že bratr neradí věc záslužnou, ale hříšnou, totiž brát a darovat cizí. Odcházejí proto z toho místa a spěchají , aby dokončili započatou cestu. Ale bratr, oklamaný lichým soucitem, nedal pokoj a káral Božího muže jako toho, kdo se snad ani nestará o ulehčení chudým v jejich bídě. Nakonec smířlivý muž souhlasil, aby se na to místo vrátili, ne však aby vykonal bratrovu vůli, ale aby odhalil ďábelskou lest. Vrátil se tedy s bratrem a s jedním mladíkem, který byl na cestách, k praku. Nejprve se pomodlil a pak přikázal druhu, aby ho zvedl. Rozechvělý bratr se ulekl, už totiž tušil ďábelskou hrůznost; přesto pro příkaz svaté poslušnosti zahnal ze srdce pochybnost a vztáhl ruku po měšci. A hle, z měšce vylezl velký had, který vzápětí i s měšcem znenadání zmizel, a tak odhalil bratru ďábelský úklad. 10 Když byly odhaleny nástrahy nepřátelské zchytralosti, řekl svatý muž svému druhu: „Peníze, bratře, nejsou pro Boží služebníky ničím jiným než ďáblem a jedovatým hadem.“

6. Potom se svatému muži přihodilo něco podivuhodného, když se z nutného důvodu ubíral do města Sieny. Potkal na cestě, na veliké rovině mezi místy Campiglia a San Quirico, tři chudičké ženy, které si byly zcela podobné postavou, věkem i tváří a které ho obdařily nezvyklým pozdravem: „Buď vítána, paní chudobo!“ Jakmile to pravý milovník chudoby zaslechl, byl naplněn nevyslovitelnou radostí, protože mu z lidských pozdravů nebyl žádný tak milý, jako ten, který ony zvolily. Když ženy náhle zmizely, uvažovali bratři, kteří ho provázeli, o jejich obdivuhodné podobnosti, o nezvyklém pozdravu, setkání i zmizení a moudře usoudili, že to naznačuje něco mystického o svatém muži.

Jistě, jak se zdá, prostřednictvím oněch tří chudých žen, se kterými se setkali a které měly tak stejnou tvář, tak nezvykle pozdravily a tak náhle zmizely, je dost vhodně ukázáno, že krása evangelní dokonalosti, totiž čistoty, poslušnosti a chudoby, zářila dokonale stejnou měrou na Božím muži, třebaže nejraději se chlubil výsadou chudoby, kterou měl ve zvyku nazývat buď matkou11, nebo snoubenkou nebo paní.

Ten, který se od ní naučil pokládat se za nejnižšího ze všech, toužil v ní předstihnout ostatní. Proto jestliže spatřil podle vnějšího oblečení někoho chudšího než sebe, ihned sám sebe pokáral a povzbuzoval se k podobnému, jako kdyby v žárlivé chudobě soutěžil a bál se, že v ní bude poražen.

Stalo se totiž, že potkal na cestě jakéhosi chudáka, a když spatřil jeho chudobu, byl v srdci sklíčen a smutným hlasem řekl svému druhu: „Jeho bída nám uštědřila velikou ostudu, protože my jsme si vyvolili chudobu za veliké bohatství a ejhle, na něm září více.“

7. Pro lásku ke svaté chudobě služebník všemohoucího Boha mnohem raději užíval almužen vyprošených od dveří ke dveřím, než nabídnutých. Jestliže byl někdy pozván urozenými lidmi a měl být poctěn vybranějšími pokrmy, vyžebral si v sousedních domech zbytky chleba a pak, takto obohacen nouzí, usedl ke stolu. Jednou to tak učinil, když byl pozván ostijským pánem, který zahrnoval Kristova chudého zvláštní láskou, ale tehdy si jako biskup postěžoval, proč že mu ubírá na jeho cti, když šel po žebrotě a měl požívat jeho pohostinství, muž Boží mu takto odpověděl: „Prokázal jsem vám, můj pane, velikou poctu, když jsem uctil ještě většího Pána. Vždyť Pán našel v chudobě zalíbení, a zvláště v té, která je pro Krista dobrovolnou žebrotou. A tuto královskou důstojnost, kterou pro nás Pán Ježíš přijal, když se stal chudým, aby nás svou chudobou obohatil a vpravdě chudé v duchu ustanovil za vládce a heroldy nebeského království12, nechci opustit pro léno falešného bohatství, které mi na hodinu propůjčíte.“

8. Často, když povzbuzoval bratry k žebrání, užíval těchto slov: „Běžte, protože v tuto poslední hodinu13 jsou menší bratři propůjčeni světu, aby na nich vyvolení vyplnili to, čím by se Soudci zalíbili, až uslyší onen velmi milý výrok: Cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nejmenších bratří, mně jste učinili14. Proto říkával, že je radost žebrat jménem menších bratří, které Učitel evangelní pravdy svými ústy tak výslovně jmenoval v souvislosti s odměnou spravedlivých.

Také o zvláštních svátcích, když k tomu byla příležitost, obvykle žebral a říkal, že se na svatých chudých naplňuje tento prorocký výrok: Člověk jedl chléb andělů15. Říkával, že andělský chléb je jistě ten, který, vyprošovaný pro lásku Boží a za pomoci blažených andělů, pro stejnou lásku poskytnutý, sbírala svatá chudoba od dveří ke dveřím.

9. Proto jednou, když na Boží hod velikonoční pobýval v jedné poustevně, tak vzdálené od lidských obydlí, že nemohl jít žebrat jako obvykle, se vzpomínkou na toho, který se téhož dne zjevil učedníkům jdoucím do Emauz v podobě poutníka16, žádal i on jako poutník a chudák od svých bratří almužnu. A když ji pokorně přijal, poučoval je svatými slovy, aby pouští světa procházeli jako poutníci a cizinci17 a jako praví Hebreové, aby Pánovu Paschu, totiž přechod z tohoto světa k Otci18, ustavičně slavili v chudobě ducha. A protože při žádostech o almužnu nebyl veden touhou po zisku, ale svobodou ducha, vypadalo to tak, že Bůh, Otec chudých, mu prokazuje zvláštní péči.

10. Jednou se totiž stalo, že když byl Boží služebník sužován nemocí v místě Nocerra, měl být přenesen do Assisi urozenými posly, které k tomu ze zbožnosti vyslal assiský lid. Když tedy přenášeli Kristova služebníka, dorazili k jisté chudé osadě, jménem Satriano, kde když k tomu hlad i hodina vybízely, šli, ale nenalezli nic, co by se dalo koupit, a proto se vrátili s prázdnou. Svatý muž jim řekl: „To proto jste nic nenalezli, že jste více spoléhali na své mouchy než na Boha19.“ Peníze totiž nazýval mouchami. „Ale vraťte se,“ pravil, „do domů, které jste obešli, a jako cenu nabízejte lásku Boží a pokorně proste o almužnu! A nepokládejte to v mylném domnění za zahanbující a nízké, protože po pádu poskytl onen veliký Almužník z překypující slitovnosti všechno jako almužnu hodným i nehodným.“ Rytíři tedy odkládají stud, a když svobodně prosí o almužnu, za lásku Boží kupují více než za peníze. Chudí rolníci totiž, pohnuti v srdci Božím vnuknutím, nabízeli dobrovolně nejenom své věci, ale i sebe samotné. Tak se stalo, že nouzi, kterou nemohly zmírnit peníze, naplnila Františkova bohatá chudoba.

11. V době, kdy ležel nemocen v poustevně20 nedaleko Rieti, prokazoval mu často jistý lékař vhodnou službu. Když však Kristův chudý nebyl schopen zaplatit mu mzdu, kterou za svou práci zasluhoval, přelaskavý Bůh, aby ho nepropustil bez časné odměny, vynahradil mu na místo chudého jeho laskavou službu tímto dobrodiním. Domu tohoto lékaře, který si v té době nově postavil za celý svůj majetek, hrozilo, že se brzy zřítí, kvůli rozsáhlé trhlině ve zdech, která sahala od shora až dolů, takže se zdálo nemožné zabránit lidským úsilím jeho pádu. On však plně důvěřoval v zásluhy svatého muže a s velmi zbožnou vírou žádal jeho druhy, aby mu dali něco, čeho se muž Boží rukama dotýkal. Nakonec vytrvalými prosbami získal trochu jeho vlasů a k večeru je vložil do pukliny ve zdi. Když se ráno probudil, nalezl onu puklinu uzavřenou tak pevně, že nemohl ani vytáhnout relikvie, které tam položil, ani nalézt nějakou stopu po předchozí trhlině. Tak se stalo, že ten, který horlivě pomáhal zhroucenému tělu Božího služebníka, unikl neštěstí zřícení vlastního domu.

12. Jindy, když se chtěl muž Boží dostat do jedné poustevny21, aby se mohl volněji oddávat kontemplaci, protože byl slabý, jel na oslíku jakéhosi chudého muže. Bylo léto a onen muž, jak při doprovodu Kristova služebníka vystupoval do hor, byl po dosti strmé a dlouhé cestě unaven pochodem a k tomu vyčerpán palčivou žízní, začal proto za světcem naléhavě volat: „Ach, zemřu žízní, jestli se hned neobčerstvím pomocí nějakého nápoje.“ Muž Boží bez váhání slezl z osla, poklekl na zem, vztáhl ruce k nebi a nepřestal se modlit, dokud nepoznal, že byl vyslyšen. Když se tedy domodlil, řekl tomu muži: „Pospěš si k té skále a tam najdeš živou vodu, kterou ti v tuto hodinu Kristus laskavě vyvedl z kamene22, aby ses napil.“ Jak úžasná je laskavost Boží, která se tak snadno sklání ke svým služebníkům! Pro ctnost modlícího se, pil žíznivý člověk vodu ze skály a pohár naplnil z nejtvrdšího kamene. Ten pramen vody tam dříve nebyl a ani později se nedal nalézt, třebaže ho pečlivě hledali.

13. Jak také pro zásluhy svého chudého rozmnožil Kristus jídlo na moři, o tom je třeba se zmínit níže na svém místě; nyní stačí připomenout jen to, že z nepatrné almužny, která mu byla poskytnuta, vysvobodil na mnoho dní námořníky z nebezpečí hladu a smrti, aby tak bylo možné jasně poznat, že jako se služebník Boha všemohoucího při vyvedení vody ze skály stal podobný Mojžíšovi, tak se při rozmnožení pokrmů podobal Eliseovi.

Proto ať je Kristovým chudým na hony vzdálena jakákoli nedůvěra. Jestliže totiž byla Františkova chudoba schopna tak překypujícího dostatku, že nedostatek těch, kteří mu pomáhali, doplňovala tak podivuhodnou mocí, že nescházel ani pokrm, ani nápoj, ani přístřeší, třebaže selhaly peníze, zručnost i přirozená schopnost, tím spíše se dosáhne toho, co je obecně poskytováno Boží prozřetelností v obvyklém řádu. Jestliže, jak jsem řekl, na slovo chudého podala vyprahlá skála žíznivému chudákovi plný pohár k pití, neodepře již nijak v ničem svou službu těm, kteří pro Původce všeho všechno opustili.

 

VIII. kapitola

O zbožnosti a o náklonnosti tvorů postrádajících rozum

1. Pravá zbožnost, která podle Apoštola napomáhá všemu23, tak naplňovala Františkovo srdce a pronikala jeho nitro, že se zdálo, že Božího muže zcela získala do své moci. Byla to ona, která oddaností povznášela k Bohu, soucitem proměňovala v Krista, slitovností skláněla k bližnímu a celkovým smířením se všemi ho znovu přetvářela do stavu nevinnosti.

Skrze ni laskavě jednal se všemi, ale zvláště s dušemi vykoupenými drahou krví Ježíše Krista, a když viděl, že jsou poskvrněny nějakou nečistotou hříchu, prosil za ně s dojemným milosrdenstvím, aby je jako matka každodenně rodil v Kristu. A ona byla hlavní příčinou jeho úcty ke služebníkům Božího slova, protože oni svým obrácením a zbožnou starostlivostí plodí potomstvo svému zemřelému bratru24, totiž Kristu, ukřižovanému za hříšníky, a vysluhují ho se starostlivou zbožností. Tvrdil, že taková služba milosrdenství je Otci milosrdenství milejší než jakákoli oběť, zvláště když je naplněna úsilím o dokonalou lásku, takže se v ní působí spíše příkladem, než slovy, spíše prosbou v slzách, než mnohomluvnou řečí.

2. Proto říkával, že je třeba plakat nad kazatelem, jako když přijde o pravou zbožnost, který při kázání nehledá spásu duší, ale vlastní slávu, nebo který hříšností života ničí to, co pravdivostí nauky buduje. Říkával rovněž, že před takovým se má dávat přednost prostému a nevýmluvnému bratru, který dobrým příkladem povzbuzuje druhé k dobrému. Také výrok: Dokud neplodná neporodila mnohé25, vykládal takto: „Neplodná, je chudý bratr, který v církvi nemá úkol plodit děti. Na soudu však právě on zrodí mnohé, protože ty, které nyní v soukromých modlitbách obrací ke Kristu, mu tam soudce připíše k jeho slávě. Ta, která má mnoho synů, zchřadne26, protože kazatel marnivý a mnohomluvný, který se nyní raduje, že jako by svou mocí plodí mnohé, tehdy pozná, že v nich není nic jeho.“

3. Když tedy s niternou zbožností toužil po spáse duší a vroucí horlivostí po ní prahnul, říkával, že je naplněn libou vůní27 a jakoby pomazán drahým olejem28, když slyší, že mnozí jsou po celém světě přiváděni na cestu pravdy provoněnou pověstí svatých bratří. Když o tom slyšel, jásal v duchu a zahrnoval požehnáním, jehož přijetí si jistě zasloužili, ty bratry, kteří slovem nebo skutkem přiváděli hříšníky ke Kristově lásce.

Ale ti, kteří poskvrňovali svatý Řád bezbožnými skutky, byli stíháni výrokem jeho nejtěžší kletby: „Tebou, nejsvětější Pane, celým nebeským dvorem i mnou, tvým maličkým, ať jsou prokleti ti, kteří svým špatným příkladem kazí a ničí to, co jsi prostřednictvím svatých bratří tohoto Řádu vystavěl a nepřestáváš stavět!“

A projevoval takový smutek nad pohoršením maličkých, že by snad zemřel, kdyby nebyl posilován útěchou Boží dobrotivosti. Jednou, když byl znepokojen špatnými příklady, a s úzkostí prosil milosrdného Otce za syny, dostalo se mu od Pána této odpovědi:7 „Proč se ty, chudý človíček, znepokojuješ? Což jsem tě ustanovil pastýřem své řehole tak, abys nevěděl, že já jsem jeho hlavním ochráncem? Proto jsem ustanovil tebe, člověka prostého, aby to, co na tobě vykonám, nebylo připisováno lidskému přičinění, ale nebeské milosti. Já jsem povolal, já zachovám i budu pást, a jestliže jedni zahynou, jiné povolám na jejich místo, tak, že i kdyby se ještě nenarodili, nechám je narodit se, a i kdyby se tento chudičký Řád otřásal jakkoli velkými nárazy, mým působením bude zachován navěky.“

4. Nactiutrhání, tedy neřesti, která je nepřítelem zdroje zbožnosti a milosti, se děsil jako uštknutí hada a nejstrašnější nákazy, a tvrdil, že je nejlaskavějšímu Bohu odporná, protože nactiutrhač se živí krví duší, které zabíjí mečem jazyka29. Když jednou slyšel, jak jistý bratr očerňuje pověst druhého, obrátil se na svého vikáře a řekl: „Vstaň, vstaň a pečlivě to vyšetři; a jestliže shledáš obviněného bratra nevinným, žalobci to dej na pamětnou přísným pokáráním přede všemi!“ Soudil také, že ten, kdo zbavil svého bratra dobré pověsti, by měl svléknout hábit a neměl by své oči pozvednout30 k Bohu dříve, než by se postaral, jak jen by mohl, aby vrátil to, co vzal. Říkával: „Mnohem větší je hřích nactiutrhačů, než zlodějů, protože Kristův zákon, který je naplněn v přikázání lásky, nás zavazuje, abychom toužili spíše po spáse duše než po záchraně těla.“

5. S podivuhodnou něhou soucitu vycházel vstříc každému, kdo byl sužován jakýmkoli tělesným neduhem, a jestliže na někom spatřil nějakou nouzi nebo nějaký nedostatek, s něžností soucitného srdce to přednášel Kristu. Měl vskutku vrozenou laskavost, kterou ještě zdvojnásobila shůry vlitá Kristova láska. Proto jeho srdce tálo vůči chudým a nemocným a těm, kterým nemohl pomoci, projevoval soucit. Jednou se stalo, že jeden z bratří odpověděl poněkud tvrdě nějakému chudákovi, který nevhodně prosil o almužnu. Když to uslyšel laskavý milovník chudých, přikázal bratru, aby se svlečený položil k nohám toho chudáka, prohlásil se za provinilého a prosil o modlitbu a odpuštění. Jakmile to pokorně vykonal, otec něžně dodal: „Když vidíš, bratře, chudého, předkládá se ti zrcadlo Pána a jeho chudé Matky. V nemocných pak podobně rozvažuj o slabostech, které na sebe vzal!“

Když tedy, sám nejkřesťanštější chudý, na všech chudých spatřoval Kristovu podobu, jestliže měl něco potřebného k životu, co dostal, nejen že to ochotně odevzdával těm, které cestou potkal, ale také soudil, že je třeba jim to vrátit, jako by jim to patřilo.

Jednou se stalo, že když se vracel ze Sieny, potkal na cestě nějakého chudáka, přičemž sám měl z důvodu nemoci přes hábit přehozený nějaký plášť. 10 Když však laskavým zrakem pohleděl na jeho bídu, řekl svému druhu: „Je správné, abychom vrátili plášť tomuto chudákovi, vždyť je jeho. 11 Půjčili jsme si ho totiž, dokud se nepodařilo najít chudšího.“ 12 Druh ovšem pamětliv na potřebu laskavého otce, vytrvale odporoval, aby se nestaral o druhého tím, že bude zanedbávat sebe. 13 Ale on řekl: „Domnívám se, že by mi to měl velký Almužník počítat za krádež, kdybych snad nuznějšímu nedal to, co mám.“

14 Proto si obvykle u všeho, co dostával k ulehčení tělesných potřeb, vyprosil od dárců dovolení, aby to mohl svobodně darovat, když by potkal někoho nuznějšího.

15 A nic neshromažďoval, ani pláště, ani hábity, ani knihy, dokonce ani oltářní plátna, ale všechno toto, když by mohl, by rozdal potřebným, aby naplnil přikázání lásky.

16 Často, když na cestě potkal chudé s nákladem, podkládal svá slabá ramena pod jejich náklad.

6. Když uvažoval o prvotním počátku všeho, byl naplněn překypující láskou a jakkoli malá stvoření nazýval bratry a sestrami, protože poznal, že ona mají společně s ním stejný počátek. Přesto však niterněji a něžněji miloval ta stvoření, která přirozenou podobností odkazují na Kristovu láskyplnou mírnost a jsou symbolickým obrazem Písma. Mnohokrát vykoupil beránky, kteří byli vedeni na zabití, pamětliv onoho nejmírnějšího Beránka, který chtěl být veden na porážku31, aby vykoupil hříšníky.

Jednou když byl služebník Boží hostem v klášteře svatého Verecunda v biskupství Gubbio, vrhla tam té noci jedna ovečka malého beránka. Byla tam také velmi zuřivá svině, která neušetřila nevinného života a hltavým kousnutím ho usmrtila. Když se o tom laskavý otec doslechl, byl pohnut obdivuhodnou lítostí, rozpomenul se na Beránka bez poskvrny, naříkal přede všemi nad smrtí jehňátka a řekl: „Běda, bratře beránku, nevinné zvíře, které lidem představuješ Krista, ať je prokleta ona bezbožná, která tě zahubila, proto ať nikdo, člověk ani zvíře, z ní nepojí.“ A jaký zázrak! Zlořečená svině ihned onemocněla, po tři dny snášela tělesné trápení, a nakonec za trest pošla. Pak byla pohozena do klášterního příkopu, kde dlouhou dobu ležela, až byla vyschlá jako prkno, a žádnému hladovci neposloužila za pokrm.

10 Ať tedy lidská zpupnost uváží, jakým trestem bude nakonec potrestána, jestliže i zvířecí krutost byla stižena tak hroznou smrtí. 11 I upřímná oddanost ať uvažuje, jak obdivuhodnou sílu a překypující něhu měla láska Božího služebníka, že ho také svým způsobem oslavovala i živočišná říše.

7. Také když procházel kolem města Sieny, uviděl na pastvinách veliké stádo ovcí. Když je, jak měl ve zvyku, laskavě pozdravil, zanechaly pastvy a všechny se k němu seběhly, zvedaly své hlavy a upřeně na něho hleděly. A projevovaly mu takovou náklonnost, že se tomu divili pastýři i bratři, když viděli kolem něho tolik jehňat a beranů v tak podivuhodné radosti.

Jindy u Panny Marie z Porciunkule, byla Božímu muži nabídnuta ovečka, kterou s radostí přijal z lásky k nevinnosti a k prostotě, jež jsou patrné v ovčí nátuře. Zbožný muž ovečku nabádal, aby se věnovala Božím chválám a vystříhala se jakéhokoliv pohoršení pro bratry; ovečka, jako by chápala lásku Božího muže, pečlivě zachovávala jeho pokyny. Když totiž slyšela bratry, jak zpívají v chóru, sama vstoupila do kostela a bez jakéhokoliv příkazu poklekla a před oltářem Panny, Matky Beránkovy, bekotala, jako by ji chtěla pozdravit. A navíc, když bylo při slavení mše svaté pozdvihováno nejsvětější tělo Kristovo, skláněla se na kolena, aby tak uctivé zvíře usvědčovalo z neuctivosti nevěrné a Kristovy oddané povzbuzovalo k úctě před Svátostí.

Jindy zas, z úcty k onomu nejmírnějšímu Beránkovi, měl s sebou v Římě beránka, kterého při svém odchodu odevzdal do opatrování urozené dámě, tedy paní Jakubě ze Settesoli. Beránek, jako by byl světcem vychován v duchovních záležitostech, vytrvale, uctivě a věrně doprovázel paní, kdykoli šla do kostela. 10 Jestliže brzy ráno paní váhala se vstáváním, beránek vstal, dorážel na ni růžky a bečením ji budil, povzbuzoval ji posunky a náznaky, aby spěchala do kostela. 11 Proto paní beránka, Františkova učedníka, který se stal učitelem zbožnosti, chovala jako zázračného a milovaného.

8. Jindy zase byl Božímu muži darován v Grecciu živý zajíc, a i když ho volně postavili na zem, aby mohl utéci, kdyby chtěl, na zavolání laskavého otce rychle přiběhl a skočil mu do klína. Ten ho zahrnoval laskavou náklonností srdce a měl s ním soucit jako matka, když ho laskavými slovy napomínal, aby se příště nedal chytit, a dovolil mu, aby si volně šel. Když však byl mnohokrát položen na zem, aby odešel, vždy se vrátil otci do klína, jako kdyby skrytým smyslem vycítil lásku jeho srdce; nakonec ho bratři na otcův příkaz odnesli do bezpečnějších míst.

Podobně byl na ostrově perugijského jezera chycen a darován Božímu muži králík, který když unikl všem, s přátelskou jistotou se svěřil do jeho rukou a klína.

Když jednou jel přes Rietské jezero do poustevny u Greccia, daroval mu ze zbožnosti jeden rybář vodního ptáka. S radostí přijal a otevřenými dlaněmi ho pobízel, aby odletěl, ale když nechtěl odejít, pozdvihl oči k nebi a setrval v dlouhé modlitbě; když se po dlouhé době vrátil jakoby odjinud, laskavě ptáčkovi znovu přikázal, aby odletěl a chválil Pána. Tak přijal s dovolením i požehnání, pohybem těla dal najevo radost a odletěl.

Na stejném jezeře mu byla podobně darována velká, živá ryba, kterou podle obvyklého zvyku nazval sestrou a vrátil ji do vody vedle loďky. A ryba si před Božím mužem ve vodě hrála a jako by byla vábena jeho láskou, nijak se nechtěla od lodi vzdálit, dokud jí nepožehnal a nedal jí dovolení.

9. Jindy, když procházel s jedním bratrem přes benátské bažiny, narazil na obrovské množství ptáků, kteří seděli a zpívali v křovinách. Jakmile je uviděl, řekl svému druhu: „Bratři ptáci chválí svého Stvořitele; tak i my, když procházíme mezi nimi, zpívejme chvály a kanonické hodinky Pánu.“ A když mezi ně vstoupili, ptáci se nehnuli z místa; a protože se kvůli jejich štěbetání při modlitbě hodinek navzájem neslyšeli, obrátil se světec k ptákům a řekl: „Bratři ptáci, přestaňte zpívat, dokud nedokončíme náležité Boží chvály!“ Oni ihned umlkli a setrvali v tichosti tak dlouho, než od Božího světce, až se zvolna pomodlili hodinky a vzdali chválu, nedostali dovolení zpívat. Jakmile jim však Boží muž ono dovolení dal, ihned se znovu chopili svého zpěvu jako obvykle.

U Svaté Marie z Porciunkuly se na fíkovníku u cely Božího muže usadila cikáda a hrála; když služebníka Páně, který se naučil také v malých věcech obdivovat velikost Stvořitele, častěji povzbuzovala svým zpěvem k Božím chválám, jednou ji zavolal a ona jako by byla z nebe poučena, přiletěla mu na ruku. On jí pak řekl: „Hraj, moje sestro cikádo, a chval svým jásotem Pána Stvořitele!“, bez váhání poslechla, začala hrát a nepřestala, dokud na otcův příkaz neodletěla na své místo. Zůstala tam po osm dní a každého dne dle jeho příkazu přicházela, zpívala i odcházela. 10 Nakonec řekl muž Boží svým druhům: „Propusťme již naši sestru cikádu, neboť nás již dost potěšila svým zpěvem, když nás po osm dní povzbuzovala k Božím chválám.“ 11 A jakmile byla propuštěna, odešla a už se tam víc neukázala, jako by se neodvažovala nijak překročit jeho příkaz.

10. Když byl nemocen v Sieně, nějaký šlechtic mu poslal živého bažanta, nedávno chyceného. Ten ihned, jakmile svatého muže uslyšel a uviděl, přilnul k němu takovou náklonností, že nijak nestrpěl, aby byl od něho odloučen. Byl totiž mnohokrát bratry z toho místa odnesen do vinice, aby si odešel, kdyby chtěl, ale on se vždy rychlým během vrátil k otci, jako by byl od něho po celou dobu vychováván. Když byl pak darován jednomu muži, který ze zbožnosti často Božího služebníka navštěvoval, jako by mu přišlo zatěžko, že je pryč z dohledu laskavého otce, úplně odmítal žrát. A když byl nakonec znovu k Božímu služebníku přinesen, hned, jak ho spatřil, dal najevo svou radost a hladově se pustil do žraní.

Když František dorazil do poustevny na La Verně, aby tam slavil čtyřicetidenní půst ke cti archanděla Michaela, poletovali kolem jeho cely ptáci různých druhů, jako by se radovali z jeho příchodu, a zdálo se, že zvučným zpěvem a projevy radosti zvou a vábí laskavého otce, aby se zdržel. Když to viděl, řekl svému druhu: „Vidím, bratře, že je Boží vůlí, abychom se tady na nějakou dobu zdrželi; vždyť je zřejmé, jak jsou bratři ptáčci naší přítomností potěšeni.“

Když tam tedy pobýval, připoutal se k němu silným svazkem přátelství sokol, který tam hnízdil. Pokaždé totiž v noci tu hodinu, v kterou obvykle svatý muž vstával k Božím chválám, předcházel svým zpěvem a křikem. 10 A Božímu služebníku to bylo zvláště milé, protože taková starostlivost, kterou ho zahrnoval, odháněla veškerou otupělost zahálky. 11 Když však byl Kristův služebník více než obvykle sužován nemocí, šetřil ho sokol a neohlašoval tak časné bdění. 12 A jako kdyby byl veden Bohem, až kolem úsvitu lehkým úderem rozezníval zvon svého hlasu.

13 Je zřejmé, že jak jásot ptáků rozličných druhů, tak i zpěv sokola, byly Božím znamením tehdy, když ten, který Boha tolik chválil a ctil, byl na křídlech kontemplace vynesen, aby byl na tom místě vyznamenán zjevením serafa.

11. Když se jednou zdržoval v poustevně v Grecciu, byli místní lidé stíháni mnoha různými pohromami. Smečka dravých vlků totiž dávila nejen dobytek, ale i lidi, a krupobití za letní bouřky poničilo obilí i vinice. Když takto stíhaným lidem hlasatel svatého evangelia kázal, řekl jim: „Ke cti a chvále všemohoucího Boha vám zaručuji, že všechno toto neštěstí přestane, Pán na vás shlédne a rozmnoží vaše časné dobro, jestliže mi uvěříte, slitujete se nad sebou a po upřímné zpovědi ponesete ovoce hodné pokání32. Také vám oznamuji, že jestliže si toho nebudete vážit a vrátíte se k tomu, co jste vyzvraceli33, pohroma se znovu obnoví, trest se zdvojnásobí a ještě větší hněv proti vám vzplane34.“ Od okamžiku, kdy se na jeho výzvu dali na pokání, pohromy ustaly, nebezpečí pominula a nedotkly se jich žádné těžkosti s vlky nebo s krupobitím. Ba co více, když někdy přecházelo krupobití přes pole sousedů a blížilo se k jejich hranicím, zastavilo se tam, nebo se obrátilo na jinou stranu. Krupobití i vlci zachovávali úmluvu Božího služebníka a nepokusili se více proti zákonu zbožnosti útočit na lidi ke zbožnosti obrácené, dokud oni podle smlouvy nejednali bezbožně proti přesvatým Božím zákonům.

Zbožně je třeba proto naslouchat o zbožnosti blaženého muže, když byla tak podivuhodně sladká a mocná, že krotila zuřivé, ochočovala divoké, mírné poučovala a zvířecí přirozenost padlému člověku odbojnou skláněla k jeho poslušnosti. 10 Vpravdě je to ona, která si získává všechno stvoření, je užitečná ke všemu a má zaslíbení pro život budoucí i ten, který je nyní35.

 

1Srv. Jer 31,3.

2Srv. Gn 2,24; Mk 10,7.

3Srv. 1 Tim 6,15.

4Srv. Mt 13,44.

5Mt 8,20; Lk 9,58.

6Srv. 2Cel 57-58.

7Srv. Gn 12,1.

8Srv. 1 Kor 2,14.

9Podle 2Cel 67 to byl Petr Cattani, který byl světcovým vikářem jen několik měsíců na přelomu let 1120-1221.

10Srv. Žl 144[45],15.

11Ve svých spisech ji sv. František nazývá jen „paní“.

12Srv. 2 Kor 8,9; Mt 5,3.

13Srv. 1 Jan 2,18.

14Srv. Mt 25,40.

15Srv. Žl 77[78],25.

16Srv. Lk 24,13-18.

17Srv. 1 Petr 2,11.

18Srv. Jan 13,1.

19Srv. Mt 27,43.

20Poustevna ve Fonte Colombo.

21Podle františkánské tradice jde o poustevnu na La Verně.

22Srv. Iz 48,21.

23Srv. 1 Tim 4,8.

24Srv. Dt 25,5.

25Srv. 1 Sam 2,5.

26Srv. 1 Sam 2,5.

27Srv. Ex 29,18.

28Srv. Jan 12,3.

29Srv. Žl 56[57],5.

30Srv. Lk 18,13.

31Srv. Iz 53,7.

32Srv. Mt 3,8.

33Srv. Přís 26,11.

34Srv. Joz 22,18.

35Srv. 1 Tim 4,8.